Latinští poustevníci na hoře Karmel

Silvano Giordano OCD

Středověký křesťanský svět se točil okolo dvou pólů: Jeruzaléma, středu světa, kde zemřel a vstal z mrtvých Pán, a Říma, místa, kde byl umučen a pohřben Petr, kníže apoštolů. Dvě centra, která navzdory zeměpisné vzdálenosti a kulturním rozdílům zůstala v neustálém propojení během celého prvního křesťanského tisíciletí.
Příchod Turků na Střední Východ ve druhé polovině 11. století tento staletý vztah značně narušil a donutil tak vládce Východořímské říše, aby se přiblížil Západu a jeho duchovní hlavě, papeži.
Tak došlo k prvnímu křižáckému tažení, vyhlášenému Urbanem II. v roce 1095 na synodě v Clermont. Papež se tehdy obrátil především na politické a vojenské vůdce, avšak hnutí nabylo i lidových rozměrů: ty našly své vyjádření ve výpravě vedené poustevníkem Petrem z Amiens, jež čítala okolo padesáti tisíc osob, prošla napříč Evropou: z Porýní až do Řecka, a to přes Prahu, a jež byla poražena Turky v Malé Asii v roce 1097. Naproti tomu vojenská výprava, mnohem lépe organizovaná, dobyla roku 1099 Jeruzalém.
V Sýrii a v Palestině vznikly malé feudální státy, jež utvořily, alespoň navenek, Jeruzalémské království. Na nedávno dobytých územích se usadili západní rytíři, často kadeti šlechtických rodin, kteří zde hledali štěstí, a obchodníci z italských námořních měst, kteří svými základnami zaplnili celé čtvrtě přístavních center.
V církevní oblasti došlo k rozbujení západních institucí v zemi, která dosud vždycky závisela na Konstantinopoli. Byla ustanovena latinská biskupská hierarchie, závislá na Římu, která měla svou hlavu a papežského představitele v jeruzalémském patriarchovi. Rovněž klasické formy řeholního života byly přesazeny do Svaté země: skupiny řeholních kanovníků měly ve správě hlavní chrámy jako Chrám svatého hrobu, Chrám Páně, Olivovou horu a horu Sión; benediktini založili čtyři mužské a čtyři ženské kláštery. Novou formou řeholního života, typickou pro Svatou zemi, se staly vojenské řády: templáři, johanité, němečtí rytíři; jednalo se o ozbrojené řeholníky, kteří asistovali poutníkům a nemocným a chránili svatá místa. V prvních desetiletích 13. století dorazili nakonec i františkáni a dominikáni. Všechny tyto skupiny se připojily k řeckému mnišství, jež zde pokračovalo ve své staleté tradici.
„Frankové“, jak se latiníkům ve Svaté zemi říkalo, zřídili zde ještě jiný druh řeholního života, který se rozvinul v Evropě počínaje 11. stoletím jako polemika vůči institucionalizovaným formám velkých klášterů: poustevnictví s jeho stylem tíhnoucím k většímu zosobnění řeholního života a k přísnému zachovávání chudoby. Z tohoto hnutí povstaly různé řeholní instituty jako premonstráti a cisterciáci, zatímco jiní poustevníci rozvíjeli svou duchovní zkušenost individuálně či v malých skupinkách.

Řeholní život ve Svaté zemi
Poustevnictví
Latinští poustevníci na Karmelu
Zápasy o církevní uznání a o vlastní identitu
Stěhování do Evropy
Úprava řehole a její důsledky
Konvent na Karmelu

 Zpět