Úprava řehole a její důsledky
Přesto přetrvával i jeden strukturální problém. Albertova řehola byla dána úzkému kruhu osob žijících ve velmi výjimečných podmínkách, jež byly podstatně změněny stěhováním poustevníků mimo místa jejich původu.
V roce 1247 slavili karmelitáni svou první generální kapitulu, o níž se dochovaly zprávy a na které byl pravděpodobně zvolen generálním převorem jistý Gotfried. Rozbor nesnází, na něž karmelitáni během prvního desetiletí pobytu na evropské půdě narazili, je přivedl na myšlenku odvolat se k Apoštolskému stolci. Kapitula poslala do Lyonu, kde se v té době zdržoval papežský dvůr, bratry Reginalda a Petra, a pověřila je úkolem vyžádat si úpravu řehole změněným podmínkám prostředí.
Úloha byla svěřena kardinálu Hugovi od sv. Cara, dominikánovi, a jeho spolubratru Vilémovi, biskupovi z Antaradu (Tartous v Sýrii). Výsledek jejich práce byl zveřejněn 1. října 1247 v papežském listu, do něhož byl po ustáleném způsobu papežské kanceláře vložen i upravený text řehole. Nyní bylo dovoleno zakládat konventy nejen na osamělých místech, ale na kterémkoli místě, jež by bylo bratřím nabídnuto, za předpokladu, že je vhodné k jejich způsobu života; jídlo mělo být požíváno ve společném refektáři namísto v jednotlivých celách; byla zavedena recitace liturgie hodin namísto prosté recitace žalmů; mlčení bylo předepsáno od slavení kompletáře až do primy následujícího dne; abstinence od masitých pokrmů byla zmírněna pro nemocné a pro ty, kdo museli cestovat.
Tyto úpravy, zdánlivě bezvýznamné, znamenaly ve skutečnosti hlubokou proměnu životního stylu karmelitánů. Konventy mohly být zakládány i v obydlených střediscích a byl zaveden cenobitský způsob života, který se vzdaloval poustevnictví počátků. Změna byla jistě vynucena i nesnází žít na vzdálených a osamělých místech a ekonomickými problémy, které z toho plynuly. Přesto zde jistě hrála významnou úlohu i obecná tendence nedávno vzniklých řeholních skupin, které se povzbuzovány papežskou kurií přetvářely stále více v řeholní řády ve vlastním slova smyslu, v nichž převažovali klerikové. Ti se věnovali apoštolátu ve městech po boku a často i v kontrastu s diecézním klérem a přispívali tak k šíření papežského vlivu proti odstředivým tendencím biskupů a diecézních kněží. Že k tomuto vývoji docházelo i mezi karmelitány, to dokládá i svolení bully Paganorum incursus ze dne 26. července 1247, z níž plyne, že karmelitáni výslovně požádali o možnost věnovat se apoštolské činnosti.