Poustevnictví
Nemáme přesné údaje o zeměpisném původu a společenském postavení poustevníků, stejně tak jako neznáme jejich jména, třebaže pozdější tradice se pokoušela zcela svévolným způsobem tyto mezery doplnit. Vyjdeme-li však z postavení návštěvníků Svaté země, je pravděpodobné, že se jednalo o vojáky, obchodníky nebo poutníky, kteří se vydali na cestu, aby navštívili zem Páně a strávili tam zbytek svého života.
Křižácká myšlenka neměla sama o sobě vojenský či dobyvačný obsah: jednalo se o „válku za mír“, poslední z válek, po níž už neměly být žádné další. Válečníci-poutníci vykládali své dobrodružství ve světle biblických textů Exodu, v nichž je popisováno dobytí izraelské země. Jejich putování nechyběl ani eschatologický a milenaristický nádech: v Jeruzalémě, středu světa, se měl podruhé a naposled zjevit příchod Páně. Vydat se tedy žít do oné země znamenalo žít v eschatologickém očekávání a být tak přijati mezi prvními po pravici Soudce v dies irae („dnech hněvu“).
Životní forma, kterou si zvolili, neodpovídala předpisům řeholního života kodifikovaného v oné době a reprezentovaného velkými mnišskými a kanovnickými institucemi, které si kladly za cíl zachovávání Benediktovy či Augustinovy řehole. Náleželi spíše ke spontánním podobám, jež vznikaly od 11. století a byly ztotožňovány s „poustevnictvím“ či „obrácením“. „Konat pokání“ znamenalo přijmout stav uznaný církví buďto na zadostiučinění za spáchané veřejné hříchy nebo jednoduše jako zcela svobodně zvolené podoby života. To předpokládalo volbu velmi chudého, přísného a kajícího života. Účast na veřejné modlitbě církve se uskutečňovala přítomností na bohoslužbě jednou týdně a na nedělním kázání. Jelikož formálně nešlo o kleriky, namísto liturgie hodin se recitovaly ústní modlitby, zejména Otčenáš. Existovala možnost žít jak o samotě tak ve skupině, někdy kolem určitého kostela, v poslušnosti klerikovi nebo i laikovi.