Zápasy o církevní uznání a o vlastní identitu
V roce 1215 se v Římě konal 4. lateránský koncil, svolaný papežem Inocencem III., aby pojednal o církevní reformě a o křižáckém tažení. Mezi mnoha rozhodnutími bylo na nátlak biskupů stanoveno i omezení množení řeholních skupin, které spontánně vznikaly, často unikaly kontrole biskupa a bývaly nezřídka podezřelé z hereze. Prostředkem zvoleným k nápravě mělo být svedení těchto hnutí do již existujících církevních struktur, jakými byla zejména mnišská a kanovnická forma života, vyjádřená Benediktovou a Augustinovou řeholí.
Albertova řehole se proto jevila jako jedna z oněch novinek, kterým se koncil snažil zabránit. Když karmelitán Sigbert de Beek (kolem 1280-1332) popisoval o několik desetiletí později onu situaci, napsal: „Někteří představení ve Svaté zemi, kde se nachází hora Karmel, začali útočit na bratry našeho řádu jako by ti byli v rozporu se zákazem koncilu nebo jako by neměli schválenou řeholi.“
Albert zemřel v předvečer koncilu; vzhledem k neočekávaným problémům se karmelitáni obrátili na jeho nástupce Rudolfa, který, jak se zdá, na čas dokázal tyto těžkosti urovnat. Problém však zůstával: karmelitáni nezachovávali jednu ze schválených řeholí, jak stanovoval 4. lateránský koncil. Jedním z možných řešení bylo přijmout Benediktovu či Augustinovu řeholi, jak to udělaly jiné řeholní skupiny, aby mohly přežít. Karmelitáni naproti tomu zvolili těžší cestu, totiž zasadit se o schválení vitae formula, kterou obdrželi od Alberta.
Prvního výsledku bylo dosaženo v roce 1226, kdy jim papež Honorius III. uložil zachovávat Albertovu řeholi „na odpuštění hříchů“: šlo tak vlastně o úkon implicitního schválení jejich svébytného způsobu života.
Schválení Honoria III. však poustevníky z hory Karmel před útoky jim nepřátelských prelátů nechránilo; jakkoli totiž byl nyní jejich životní styl považován za dokonale legitimní, netěšili se výsadě nezávislosti, vlastní mnišským a kanovnickým řádům, jež byly už velmi důkladně ustáleny. Tím se vysvětluje další odvolání k Apoštolskému stolci, k němuž došlo po volbě nového papeže, aby bylo pro větší jistotu potvrzeno to, co poustevníci již dříve obdrželi.
V roce 1229 tak dochází hned k několika zásahům Řehoře IX., znalce nových řeholních hnutí, jelikož on sám byl po dlouhá léta, dříve než překročil velekněžský práh, po boku Františka z Assisi. Důležité je jeho potvrzení řehole mocí papežské autority a to „navždy“ s výslovným odvoláním se na to, co nedávno stanovil jeho předchůdce Honorius III. V praxi to znamenalo, že žádná nižší autorita se nemohla vzepřít způsobu života platnému mezi karmelitány.
Řehoř zasáhl také ve věci objasnění dotazu ohledně možnosti vlastnění. Text řehole zakazoval poustevníkům vlastnit majetek. Mohla vzniknout pochybnost, zda se tento předpis vztahoval pouze na jednotlivce či rovněž na skupinu jako takovou. Vždyť oba způsoby byly v rámci řeholního života už praktikovány: mnichům bylo zakázáno jen osobní vlastnictví majetku, který však mohly vlastnit kláštery, zatímco různá řeholní hnutí vzniklá nedávno, jako například františkáni, se zříkala rovněž kolektivního práva vlastnění.
Je možné, že karmelitánům byl v té době nabídnut nějaký majetek a oni se obrátili na papeže, aby se dozvěděli, jak se mají zachovat. Řehoř IX., který „chtěl zabránit příležitosti, aby si znovu ušpinili nohy“ ti, kdo si je umyli, aby mohli vystoupit na horu kontemplace, jim zakázal přijímat nemovitosti a renty a dovolil jim vlastnit pouze osly jako soumary a drobný chov zvířat či drůbeže. Vezmeme-li v potaz, že papežská kurie obvykle schvalovala svou autoritou návrhy žadatelů, lze za tímto papežským dokumentem tušit volbu přísné chudoby ze strany samotných karmelitánů, kteří se zřekli rent, aby žili z vlastní skromné práce po vzoru pauperistických hnutí doby, velmi rozšířených v církvi. Na druhou stranu se ti, kdo se zavazovali k absolutní chudobě, těšili rovněž ekonomickým a daňovým úlevám.
V papežském dopise je řešena ještě třetí záležitost: k volbě převora má docházet se souhlasem komunity. Náznak je zřejmě vysvětlitelný pokusy o vnější zasahování, tolik obvyklé v dějinách řeholních komunit.