Má prosebná modlitba smysl?
Václav Frei
Aktuálnost otázky
Osvícenství spolu s rozvojem vědy, techniky, medicíny a společenské praxe téměř vytlačilo prosebnou modlitbu (PM) ze života křesťanů. (1) Máme přece bleskovod a očkování; lepší zemědělství i dopravu; proti hrozbě nehod pojišťovny.
Nabízí se hypotéza, že PM je jen relikt dřívější lidské bezmocnosti: musí tedy (spolu s „Bohem mezer“) dále ztrácet na svém zdánlivém opodstatnění a postupně zcela vymizí. Pokud věřící tento vývoj bezděčně nebo vědomě přijímají, je to odůvodněné a žádoucí. (Osvícenější náboženství by např. proklamovaně omezilo PM pouze na duchovní sféru.)
Křesťanské církve však praxi PM drží. Už modlitba Páně je soubor proseb, z nichž prosba o chléb vezdejší má fyzický dopad. V přímluvách katolické mešní liturgie se už méně prosí za příznivé počasí a dobrou úrodu, více za ryze spirituální dobra, přece však i za uzdravení atp.
Je to jen zdráhavý ústup z pozice předem ztracené, nebo – naštěstí – dosud nevyklizené předmostí pro obranu čehosi trvale důležitého navzdory pokrokářským iluzím a scientistické jednostrannosti? Nakolik je hypotéza o zásadní bezpředmětnosti PM správná či ukvapená?
V sázce je mnoho. Kdyby hypotéza platila, bylo by v zájmu ryzosti a hodnověrnosti víry zachovat v praxi zbožnosti snad jen vděčnou úctu k Bohu, ne hledání jeho pomoci v reálném světě. To by byl ovšem radikální zlom v křesťanské tradici a religiozita takto vydestilovaná by byla jen slabým odvarem historického náboženství. Je-li však hypotéza v něčem mylná, stojíme před úkolem rozpoznat, obhájit, domýšlet nebo i dále rozvíjet ty tradiční přístupy, které si to zaslouží.
Naši situaci lze dobře osvětlit historií laplaceovského determinismu (LD), (2) podle něhož je dění v mechanickém systému světa plně determinované a zásadně je lze přesně určit do budoucna i do minulosti. Platí-li LD a navíc materialistický monismus, nemá zřejmě prosebná modlitba reálný smysl; jenže pak nemá smysl ani svobodná vůle, Boží ani lidská. Zbývala by jen subjektivní iluze smyslu PM, ale i lidské svobody.
V 18. a 19. století mohl tento pohled na svět vypadat jako vědecky přesvědčivý. Co to znamenalo pro věřícího křesťana té doby? Pokud neztratil víru, byl tlačen do schizofrenního postoje, kdy jako (řekněme) fyzik uznával monismus a LD, ale jako křesťan zároveň uznával Boha, který zasahuje do dění ve světě, takže mají smysl prosby duchovního i fyzického rázu: o odpuštění vin i o chléb vezdejší. (3)
Duchovní křeč? Volba mezi čestným rozchodem s vírou a intelektuálním pokrytectvím (neomluvitelným před skeptiky)?
Ne nutně, ne zcela. K rozumově čestné obraně zbývala takovému věřícímu výhrada opřená o částečnost našeho poznání (viz 1 Kor 13,9) a naděje opřená o dějinnou podmíněnost závěrů vědy: LD možná bude vědecky překonán.
Taková subjektivní pozice musela být tehdy (a nadlouho) prekérní a pro nevěřící okolí krajně nepřesvědčivá. A přece lze z dnešního hlediska říci, že uchovávala více lidsky cenné pravdy než „duch doby“. (4) Je-li pravda, že člověk má svobodnou vůli a LD byl ve fyzice překonán, pak můžeme dokonce říci, že přežití křesťanské víry – ať už zastávané fideisticky nebo s naznačeným rozumovým zdůvodněním – umožnilo pronést důležité lidské dimenze života soutěskou vzniklou osvícenskými jednostrannostmi. Bohužel se pak křesťanská praxe i teologie po dlouhou dobu vyvíjela do velké míry mimoběžně s vývojem přírodních věd a s filozofickou reflexí na něj navazující.
Závěr z exkursu o LD: I převažující mentalita dneška silně zpochybňuje, zda vůbec a v jakém oboru má PM smysl; přesto zůstává kromě uvedené hypotézy i možnost opačná. Pak by ale křesťané neměli opakovat chybu dlouhého čekání ani jen pokračovat v PM navzdory špatnému intelektuálnímu svědomí, ale pokusit se problém kvalifikovaněji řešit. (5)
Samo otevření problému má aktuální pastorační význam.
Co se děje, když se modlíme
K místu prosebné modlitby v životě věřících
K otevřeným otázkám v pozadí
Prosebná modlitba v kontextu křesťanství