Prosebná modlitba v kontextu křesťanství
Dosud jsme záměrně respektovali možnost neteistického vysvětlení jevů připisovaných vyslyšené modlitbě. Jaké je teistické a výslovně křesťanské specifikum prosebné modlitby?
Nevidím důvod upírat možnost PM (i vyslyšení) nekřesťanům.
Nový zákon Ježíšovy učeníky nejen silně povzbuzuje k PM, i za konkrétní cíle (Mt 18,19; J 16,23-24), ale mocně jim přislibuje vyslyšení. To by se mělo též empiricky projevit.
Avšak nejen zázrak, i vyslyšení PM zůstává znamením pro věřícího, nikoli důkazem pravosti jeho víry. Úvahy o účasti druhých příčin tento aspekt ještě posilují. Je to v souladu s podstatným prvkem svobodného rozhodnutí v křesťanské víře.
Probíhá dění ve světě jinak, když prosíme, než by probíhalo, kdybychom neprosili? Jistě ne proti Boží vůli, ale ve shodě s ní ano – PM je jeden ze způsobů účasti svobodných druhých příčin na Božím díle, obdobně jako účast lidských rukou, mozků a srdcí při jakémkoli dobrém dění ve světě.
Dodejme: Newton měl patrně v hlubším smyslu pravdu, když jako teista odmítal svět tupě běžící nezávisle na Bohu: jenže svobodná Boží ingerence do světového dění se tu neprojevuje v chodu planet (viz pozn. 3), ale v dobrých činech jeho služebníků, věřících i nevěřících. Kéž hlavně věřících!
Křesťanství podporuje dobrá díla ve světě nejen výzvami k PM, ale též inspirací k takovým dílům a motivací k nim, což vše i s PM navzájem souvisí. Podle toho by křesťanství mělo být velmi účinnou dobrou silou ve světě, nikoli opiem. Jeho chabost může mít mnoho příčin, snad právě i podceňování PM.
Ideálem křesťanství přitom není jednostranný aktivismus, důležité jsou v něm i jiné aspekty, např. jistá odpoutanost od věcí i vlastního já. To mj. připomíná prof. J. Heller v podnětném článku „Nelpění a tao“. (28) Upozorňuje v něm jak na konvergence, tak i na divergence světových náboženství; první mohou být východiskem mezináboženského dialogu, druhé (ale i první) podnětem k hlubšímu pochopení vlastní víry a hodnot její myšlenkové tradice.
Dnes tedy nejde jen o PM. Použijeme-li již citovaný výrok Johna Houghtna: naše víra je „nesmírné privilegium, jež určitě všichni velice podceňujeme. Je však důležitější (ji) praktikovat než o ní mluvit a rozumět jejímu působení“ – opět s výhradou, že v pluralitním světě je její promýšlení a pochopení také krajně důležité.
z časopisu Salve
s laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) Vždyť v Novém zákoně i v dějinách křesťanstva má prosebná modlitba nezanedbatelné místo. „Proste, a bude vám dáno (…)“ (Mt 7,7-11). – V katolické církvi hraje dodnes významnou roli mj. souvislost PM s mimořádnými jevy, jako je uzdravení z těžké nemoci, v procesech beatifikace a kanonizace. Je asi málo známo, že jedno uzdravení z lékařsky beznadějné nemoci po prosebných modlitbách mnoha řeholníků proběhlo v r. 1955 v želivském klášteře, kde byl uzdraven internovaný dominikán P. Jiří M. Veselý (nar. 1908), dodnes žijící v Olomouci. Na základě toho byl r. 1994 prohlášen za blahoslaveného Hyacint M. Cormier OP (+ 1916), někdejší generál řádu, jehož tehdy prosili o přímluvu řeholníci v Želivě. P. Veselý o tom napsal dvě knížky: Zázrak v Želivě, Olomouc 1994, a Znamení času, Třebíč 1997. – Nepochybuji, že prosebná modlitba je stále součástí života z víry též nekatolických křesťanů. Problému zázraků – které nemusejí s PM přímo souviset – se však v tomto článku nemíním blíže věnovat.
(2) Shodou okolností cituje klasickou Laplaceovu formulaci L. Krlín v UNIVERSU 27 (1997) na str. 36 v rámci recenze Bricmontovy knihy Věda o chaosu nebo chaos ve vědě? (str. 33-41); argumenty proti LD na základě chaosu lze najít v téže recenzi a pak i v článku J. Grygara Chaos ve sluneční soustavě, UNIVERSUM 28 (1998), str. 2-10.
(3) Někdy se v té souvislosti mluví o newtonovském světě, ačkoli Newton sám Boží zásahy do hmotného světa (konkrétně k udržení stability sluneční soustavy) předpokládal a z teologického hlediska je hájil. Právě toho se týkala proslulá Laplaceova odpověď Napoleonovi, že „nepotřeboval tuto hypotézu“. Viz též článek O. Jelínka: Byl Newton opravdu vědcem osvícenství? (UNIVERSUM 30 (1999), str. 13).
(4) Podobnou roli, jak zdůrazňují konservativci, mají často předsudky (např. odpor „zpátečnických“ Kambodžanů proti zabíjení příbuzných za Pol Pota, bohužel málo účinný).
(5) V praxi zbožnosti se například po staletí udržuje modlitba žalmů, v nichž Bůh podle dobových představ bezprostředně zasahuje do lidských osudů i do dění v přírodě; obávám se, že neprojasněnost této praxe je implicitním podnětem brát vůbec Boží působení ve světě jen jako básnickou licenci (ne-li sklouznout takřka na pozici dvojí pravdy).
(6) J. Houghton: Does God play dice? IPV, 1988; týž: The search for God: can science help? Lion Publishing, 1995; J. Polkinghorne: Science and Providence , SPCK, 1989; W. S. Anglin: Free will and the Christian faith, Clarendon Press, Oxford 1990. – Cituji z Houghtonova článku.
(7) A. T. Pierson: George Muller in Bristol, Pickering and Inglis, 1972.
(8) Ateista bude ovšem chtít takové zkušenosti zpochybnit nejen co do jejich náboženské interpretace, ale už co do faktů; někdy je to možné jen dost násilně.
(9) Ef 2,10; Fil 3,8-14 a 4,6-8; Kol 4,3-5; 2 Tes 3,1-2; 1 Tim 2,1-4, aj.
(10) V Pavlových listech vede někdy přesunutí důrazu na Boha až k „vyprázdnění“ lidského prvku: tak u Ježíšovy kenose jako vzoru křesťanského smýšlení ve Fil 2,5.7, ale ještě nápadněji v Řím 8,26-27: jelikož „ani nevíme, jak a za co se modlit“, Duch nejen „přichází na pomoc ve slabosti“ (aby nás poučil), nýbrž se přímo sám za nás přimlouvá podle Boží vůle“. Ale jinde, např. v 1 Kor 2 (zvl. ve v. 13), je i u Pavla účast lidského poznání patrná.
(11) Ef 1,17-20 a 3,14-19; Fil 1,9-11; Kol 1,9-11; 2 Tes 1,11-12, aj.
(12) Viz též např. 1 Kor 10,31 (o jídle a pití a čemkoli jiném); přitom Pavlova pregnantní formule „ve jménu“ Božím či Kristově žádá podstatně víc než žehnat se před jídlem.
(13) Srov. Ludger Schenke, Das Markusevangelium, W. Kohlhammer, Stuttgart 1988, např. str. 121nn.
(14) Přitom je celá modlitba Páně sama, i bez této širší interpretace, výmluvnou protivahou karikatury PM jako egocentrického pokusu stáhnout Boha do banálních až pokleslých zájmů jednotlivce: už plurálem, tím více pak pořadím a obsahem proseb.
(15) Např. verš 4. a 5.: „Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit (…) cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v Tebe.“
(16) To platí též o jinak znamenité knížce – G. Greshake, Nacházet Boha ve všech věcech, v čes. překl. Zvon, Praha 1995.
(17) Kvietistickou nauku formulovanou v 68 tezích odsoudil r. 1687 papež Inocenc XI. (D 1221-1288; DS 2201-2268). V našem kontextu jsou významné zejména tyto verze: 1. „Je třeba, aby /člověk své/ schopnosti anihiloval, a to je vnitřní cesta (via interna ).“ 2. „Chtít aktivně působit jest urážet Boha, který chce /sám/ být jediným činitelem: a proto je třeba ponechat Bohu sám sebe celého a totálně (…)“ 4. „Přirozená aktivita je nepřátelská milosti (…); neboť Bůh chce působit v nás bez nás “ (kurzíva VF). 12. „Kdo daroval svou svobodnou vůli Bohu, nemá se nic (…)“ (ohledně vlastní spásy; 13.: ani jinak). 14. „Jestliže se někdo odevzdal Boží vůli, není vhodné, aby Boha o něco prosil; neboť prosit je nedokonalost, protože je úkonem vlastní vůle a volby a znamená chtít, aby se Boží vůle přizpůsobila naší, ne naše Boží (…)“; Ježíšova slova „proste a dostanete“ (Jan 16,24) neplatí pro „vnitřní auše, které nechtějí mít vůli“. V porovnání s údajnou odevzdaností do Boží vůle“, jak u některých křesťanů, tak v mimobiblické zbožnosti , je také důležité, že biblické poselství nežádá přijímat a pasivně snášet jako Boží vůli každé fyzické postižení, ať vlastní (viz knihu Jób) nebo – a to zejména – cizí, srov. jen J 9,2.3. V křesťanství teologicky neobstojí názor, že by bylo bezbožné bojovat proti lidskému utrpení, i když např. historie lékařství zná politováníhodné protipříklady (narkóza, očkování). Snad už definitivně patří minulosti.
(18) Srov. např. A. Dué, J. M. Laboa, Obrazový atlas dějin křesťanství, Portál, Praha 1998, kap. 66.: Sociální otázka, str. 268-272.
(19) Viz např. stať Sigmunda Freuda Budoucnost jedné iluze (= náboženství), v: S. Freud, O člověku a kultuře, Odeon, Praha 1990, str. 276-315.
(20) Podržuji zde raději Tomášovu terminologii (causa prima, causae secundae ): výraz „druhotná příčina“ navozuje Tomášovi cizí význam příčiny méně důležité, vedlejší, částečné (odpovědné za účinek jen zčásti). Jeho pojetí součinnosti Božího působení a lidské svobody je vyloženo v Teologické sumě na více místech, zvlášť zřetelně např. I, 83, 1 ad 3: svobodná vůle je příčina vlastního pohybu, protože svobodnou vůlí člověk sám sebe hýbe k činnosti. K povaze svobody však nepatří nutně, aby to, co je svobodné, bylo první příčinou vlastního pohybu; jako se také nevyžaduje, aby něco bylo příčinou něčeho jiného pouze tak, že to je jeho první příčinou. Bůh je tedy první příčina, která uvádí v pohyb příčiny přírodní i obdařené vůlí. A jako tím, že uvádí v pohyb příčiny přírodní, jim neodnímá, aby jejich účinky byly přírodní, tak také tím, že uvádí v pohyb příčiny obdařené vůlí, neodnímá jim, aby jejich činnosti byly volní, nýbrž to – aby byly volní – v nich činí; působí totiž v každé bytosti podle toho, co je jí vlastní. (Pozn.: v článku 83 uvádí Tomáš jako protiargument, sed contra , Fil 2, 13.) Další takové místo je v ST I, 105, 4 ad 2, 3: K druhé námitce řekněme, že pohybovat se vůlí je pohybovat se ze sebe, to znamená z vnitřního principu. Ale tento vnitřní princip může být od jiného principu vnějšího. A tak pohybovat se ze sebe není v rozporu s tím, že je něco uváděno v pohyb něčím jiným. K třetí námitce řekněme, že kdyby byla vůle uváděna v pohyb od jiného tak, že by se sama ze sebe nikterak nehýbala (že by byla zcela pasivní), nepřičítaly by se jí její skutky k zásluze nebo k tíži; jelikož se však tím, že je něco uváděno v pohyb od jiného, nevylučuje, že má pohyb ze sebe, jak jsme řekli, takže v důsledku toho není odstraněn důvod zásluhy nebo jejího opaku. (Pozn.: v článku 105 je citováno jiné Tomášovo dílo, kde se dovozuje, že pojetí Boha jako příčiny činů svobodné vůle není v rozporu s uznáním lidské svobody: Quaest. disp. De malo, 3, 2 ad 4.) – překlad: autor.
(21) Z 20. kánonu II. oranžského sněmu (r. 529), D 193, DS 390; převzato z Augustinova spisu De gratia et libero arbitrio . Podle Tomáše výrok platí nejen v řádu milosti, nýbrž obecně o každém dobrém lidském konání. Eticky a křesťansky hodnotná je právě ta druhá, vědomá a svobodná složka, v přímém rozporu s názorem kvietistů (viz 4. teze v pozn. 17), kteří chtěli vyvyšovat Boha snižováním člověka.
(22) Racionální egoismus Ayn Randové, jak jej velebí Jiří Kinkor (Trh a stát, Svoboda, Praha 1996) jako protiklad údajně zhoubného altruismu /= dávat zásadně přednost druhému/, je pro křesťana zarážející tím, že z největšího přikázání druhou část mlčky hrubě deformuje a první, lásku a Bohu, vůbec nebere v úvahu, slovy ani věcně – např. úctou k řádu bytí, vyššímu než je vlastní zájem.
(23) Gottfried Bachl: Thesen zum Bittgebet, v: Vorsehung und Handlung Gottes, St. Benno-Verlag, Leipzig 1988, str. 192-207. – Autor mj. pojednává o záměrné nezajištěnosti žebravých mnichů ve spiritualitě Františka z Assisi.
(24) Podle českého dominikána Anselma Vladimíra Hronka (+ 23.3.1999) lze Tomášovu nauku v jistém smyslu označit za dynamický panteismus (soukromé sdělení asi z r. 1960). V obecně přijaté terminologii by bylo přesnější mluvit o panenteismu, tj. Bůh je ve všem, ale je i transcendentní.
(25) K tomu viz diskusi o křesťanské víře a vědecké skepsi v UNIVERSU 30 (1999), str. 20-40.
(26) Tak Freud ve dvou statích obezřetně, ale s plným přesvědčením rozebírá případy, i z vlastní praxe, jež neumí vysvětlit jinak než přenosem myšlenek. Uvádí-li je do souvislosti s podvědomím nebo se vztahem matka – dítě, mohlo by to svědčit o silném zaujetí zúčastněných osob. Viz Sen a okultismus, v: Sebrané spisy Sigmunda Freuda, J. Kocourek, Praha 1997, 15. kniha, str. 28-48, a Psychoanalýza a telepatie, tamt., 17. kniha (1996), str. 35-50.
(27) Recentní informace zazněly na 1. pražském symposiu o hraničních oblastech psychologie 29.3. 1999 pořádaném Filozofickou fakultou UK. Materiály z diskusního panelu s mezinárodní účastí mají vyjít tiskem.
(28) Křesťanská revue 1/1999, str. 7-11. Citované myšlenky z knihy Tao-te-ťing nápadně připomínají kvietismus.