K otevřeným otázkám v pozadí
Vůle (jednoho) člověka a vůle Boží
V přírodních vědách by samozřejmě prosebnou modlitbu zcela vyloučil striktní determinismus. Ten však už ryze fyzikálně není hajitelný v laplaceovské verzi, kde mj. počítal s kosmem ryze korpuskulárním. Z mechanického pojetí světa navíc zřetelně vybočuje – kromě jevu života vůbec – zejména lidská psychika, její vztah k tělu (body-mind problem ) i k světu vně daného organismu, speciálně k jiným živým bytostem. Tato problematika je dílem neuzavřená (studium mozku atd.), dílem podle mnohých sporná (parapsychické jevy apod.). Zdá se, že problém PM zasahuje i do těchto ve světě vědy sporných oblastí, ne však nutně ve všech aspektech. Proto navazuji nejprve na souvislosti méně vzdálené etablovanému vědeckému myšlení.
V lékařství se uznává, že psychika nemocného – vůle k životu, naděje na uzdravení – má vliv na průběh choroby a léčby, často značný, ne-li rozhodující. Podobné souvislosti jsou známy ze sportu a ještě vyrazněji z chování lidí v náročných krizových situacích, včetně drastických podmínek ve vězení (Viktor Frankl). Přednost PM před pouhým mobilizováním imanentních sil člověka tu spočívá v tom, že věřícího orientuje k pevnému bodu mimo něj a účinněji mu tak pomáhá překonávat vnitřní krize. Viděno pouze takto je však účinnost PM obdobná působení jiných nadosobních motivací (mateřská láska, věrnost vlasti atp.), přičemž s nimi není ve sporu, naopak je může posilovat; lze ji však chápat jako iluzi, v tomto případě blahodárnou a pomáhající k životu.
V každém případě můžeme vyjít z empirického poznatku, že psychika člověka, jeho záměry, jejich motivace a víra v jejich uskutečnění má obecně vliv nejen na jeho duševní výkonnost, ale i na jeho zdraví. (19) Do tohoto kontextu lze zařadit i PM a její účinky, alespoň jako scientific story celého problému.
Nás ovšem zajímá i příslušná faith story . . .
Teologicky a filozoficky je pro interpretaci PM významný především problém součinnosti Boží a lidské vůle. V katolické nauce, na niž se omezuji, se nedospělo k církevně závaznému řešení, existují tedy různé legitimně konkurující názory. Mne stále oslovuje přístup Tomáše Akvinského s jeho pojetím vztahu Boha jako první příčiny všeho bytí a dění a příčin druhých (20): každá činnost druhé příčiny je podle Tomáše plně její činností, se všemi rysy, které její povaze odpovídají, a zároveň plně činností první příčiny: je-li tedy onou druhou příčinou svobodná lidská vůle, působí přitom svobodně. (Rád bych podtrhl: tedy i v přiměřeném stupni vědomě, srov. pozn. 10 oproti tezím v pozn. 17, též pozn. 21.- Srov. Jan 15,15.)
Tento názor má svůj širší základ v Tomášově metafyzice a musí mj. čelit obtížnému problému zla. Oba tyto aspekty zde musím nechat stranou, pouze je nepřímo podpořím výmluvnými výroky teologického rázu. Zato v úvahách o dobrém lidském konání – včetně PM – umožňuje Tomášova koncepce koherentní pohled, který přiznává hodnotu i náležitou autonomii lidským činům nejen bez újmy cti Boží (jak se obávali kvietisté), ale přímo k Boží oslavě: vždyť každý čin člověka je také plně dílem Božím! To platí o každé dobré činnosti, a tudíž i o PM.
Na podporu tomášovského chápání součinnosti tvora a Tvůrce v dobrém konání jistě vyznívají tyto dva texty: „(…) je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí“ ( Fil 2,13). – „Bůh koná v člověku mnoho dobrého, co nekoná člověk; ale člověk nekoná nic dobrého, co by Bůh nedopřál, aby člověk konal.“ Jako Boží dar se tu tedy pojímá nejen to, že člověk je, žije a je schopen myslet a svobodně se rozhodovat, ale i to, že vyhledává a volí hodnotné cíle a usiluje o ně. Součástí toho je PM: i ta patří do Božího „plánu“. Že chce dárce něco darovat, ale přeje si, aby byl napřed požádán, by mohlo být pokořující a trapné na stejné (lidské) úrovni; vztah nezi Tvůrcem a tvorem je však radikálně jiný. Podobně přece nevidíme nic ponižujícího v tom, že rolník sklidí úrodu, badatel najde řešení atp. až po vlastním úsilí, ačkoli by Bůh mohl všechny obdarovat přímo. Účast člověka na procesu je naopak vyzdvižením jeho důstojnosti; odpovídá také řádu věcí a povaze člověka (jinak by také např. hříšník mohl dostat odpuštění bez vlastní snahy a prosby).
Včlenění PM – jako vědomé účasti na Božím díle – do lidského životního úsilí nejen logicky zapadá do tomášovského obrazu, ale také člověka v mnoha směrech obohacuje. (21) Ukazuje mu jeho místo v řádu skutečnosti; pozvedá ho k hodnotnějším cílům, než je jen „tržní“ sledování vlastního zájmu, mj. k solidaritě s bližními; (22) pomáhá mu neuzavřít se do spontánní vlastní volby (Ježíš v Getsemanech: „Ne jak já chci, nýbrž jak ty.“) a transcendovat ji; a last not least mu ve spojení s nadějí umožňuje zvládat lidsky bezvýchodné situace („doufat proti vší naději“, srov. Ř 4,18) nebo se odvážit podniků na pohled neuskutečnitelných (jako zakladatelé řádů a různí iniciátoři – Matka Tereza aj.; srov. Žid 11,32-38). To vše je obtížně vysvětlitelné jen iluzí, autosugescí apod. Vždyť prosící často nezůstává u mobilizace svých vlastních sil: spoléhá na „vyšší režii“ též ve vnějším světě (analogií s první částí teze oranžského sněmu citované u pozn. 21).
Tomášovsky viděno není mezi Božím a lidským jednáním při PM žádný rozpor, spíše se stírá hranice mezi obojím; rozhodně pro prosícího. Praktická zásada připisovaná svatému Ignáci z Loyoly: „Jednej tak, jako kdyby vše záviselo na tobě; modli se tak, jako kdyby vše záviselo na Bohu“ – je jen zdánlivý protimluv. Zaznívá v ní však paradox setkání dvojí svobody, jak prosebnou modlitbu charakterizuje rakouský katolický teolog G. Bachl. (23) Za významný pokládám důraz na lidskou (i Boží) aktivitu, který ostatně vůbec není cizí katolické myšlenkové tradici, často obviňované ze statičnosti. (24) V souvislosti s širším soudobým chápáním Božího díla ve světě se tím dostává do zvláštního světla proslulá Marxova teze, že „filozofové dosud svět jen vykládali, je však třeba jej měnit“, a rovněž Freudovy představy o primárně útěšné funkci (a také iracionálnosti) náboženské iluze (viz pozn. 19).
Problematika tohoto odstavce se vlastně z největší části míjí se zázraky, aniž je vylučuje: PM je náboženský jev, ale může zůstat v přirozené sféře, obdobně jako vděčnost tvora Tvůrci za vlastní bytí a schopnosti. (25)
Zatím jsme nechali stranou vztahy mezi lidmi: PM je jistě v mnoha směrech obohacuje, ale zahrnuje interakce, které přinášejí osobité problémy.
Prosebná modlitba a vzájemné působení psychik
Díky předpokladu, že Bůh zasahuje do dění světa, bychom mohli pominout nitrosvětské cesty působení PM. Proti tomu mluví mimo jiné tomášovský důraz na účast druhých příčin v chodu světa, který je obecně v souladu s přístupem vědy.
V tomto kontextu bychom měli očekávat prokazatelnost interakce lidských psychik i mimo náboženskou oblast. Jevy telepatie apod. jsou ve vědě kontroverzní, přece však jsou i předmětem zdůvodněných hypotéz a seriózního výzkumu. (26)
(Vyslyšení PM někdy zahrnuje změny v neživém světě a mohli bychom obdobně uvažovat o jevech typu telekineze. (27) I tato možnost je otevřená, z křesťanského hlediska však není nutno se jí zabývat: je-li prvotním autorem dobrého díla – včetně PM – Bůh, není nezbytné zkoumat přímé působení psychiky prosebníků na všechny děje, jimiž Bůh dané dílo realizuje.)