Co se děje, když se modlíme
To je titul článku, jejž v „Science and Christian Beliefe“ (7, 1995, s. 3-20) (dále S and CB) uvěřejnil zasloužilý britský meteorolog Sir John Houghton, pravděpodobně anglikán, který už na totéž téma přednášel v Oxfordu v r. 1992. Ve svém výkladu se odvolává na několik recentních knih (včetně svých vlastních) o Bohu a jeho vztahu k světu, jak jej poznává věda.
Článek je střízlivý, zakotvený v solidní křesťanské tradici a v mnohém podnětný, ale nechává některé klíčové otázky otevřené a navíc sám klade jiné. Autor jasně říká, že PM nedispenzuje věřícího od lidsky náležitého úsilí (tj. v PM nejde o to buďto k danému cíli pracovat, anebo se modlit, aby cíl realizoval Bůh bez přispění prosebníka); připomíná rozdíl mezi magií a PM, jíž nelze na Bohu žádaný výsledek vynutit, a už proto odmítá možnost empirického či vědeckého testování účinnosti PM. Ve vyslyšení PM nevidí důkaz pro víru v Boha, pouze její, velmi působivé, potvrzení pro věřícího. Uvádí nicméně působivý, údajně velmi dobře dokumentovaný příklad úspěšných proseb o finanční podporu sirotčinců. Houghton sám si nepřisuzuje velkou kompetenci v teorii PM; závěrem svého článku zdůrazňuje: PM je „nesmírné privilegium, jež určitě všichni velice podceňujeme. Je však důležitější PM praktikovat než o ní mluvit a rozumět jejímu působení“ (str. 20). (6)
S tímto akcentem lze křesťansky sympatizovat. Pokud však zásadní nejasnosti ohledně „mechanismu“ PM brání věřícím ji praktikovat a hájit její oprávněnost, je elementární porozumění významné právě i v zájmu ortopraxe.
Houghtonův článek tak přináší pozoruhodné povzbuzení, méně už vysvětlení a řešení myšlenkových obtíží.
K otázce dané názvem článku Houghton navrhuje uvažovat o dvou dějích či snad popisech (stories), tj. z hlediska vědy a z hlediska víry (scientific story a faith story). „Tyto dva popisy jsou vzájemně komplementární, „popis víry“ žádným způsobem nezneplatňuje „vědecký popis“. Náš pohled na Boha by měl být dostatečně velkorysý (big), abychom věřili, že On může zajistit konzistenci a spolehlivost obou popisů zároveň“ (str. 4). Dále nabízí explikační analogii, podle níž Bůh působí ve spirituální dimenzi odlišné od fyzikálních dimenzí prostoru a času, do nichž však může zasahovat asi jako bytost trojrozměrná do dění v ploše. Boží zásahy tak nejsou omezeny naším prostorem ani časem, takže např. modlitba „logicky“ může být vyslyšena dřív, než ji prosebník vysloví (srov. Iz 65,24).
Obávám se, že myšlenková konstrukce s vícerozměrným prostorem jen převádí do jiných (moderní mysli bližních) termínů tradiční úvahy o Boží všudypřítomnosti a věčnosti a že diskusi neposunuje dále zejména ve filozofickém smyslu. (7)
Soudím, že problém PM, podepřený množstvím faktických zkušeností, je výzvou, abychom nekriticky nekapitulovali před scientistickými předsudky, a zároveň připomínám historii LD. Problém PM můžeme osvětlit ze tří aspektů: o co prosit, z jakých motivů, a proč vůbec prosit (jak se však ukáže, nejsou to aspekty vzájemně nezávislé). Jádro konfiktu se soudobou sekulární mentalitou souvisí především s posledním z nich. U něho lze vhodně vyjít z proseb věřícího za sebe. Tím totiž stačí vyjít ze zkušeností nejméně scientisticky podezřelých – z interakce mezi psychikou a tělem jednotlivce. (8)