„Nezapomínejte na pohostinnost“ (Žid 13,2)

Teologická a duchovní východiska jedné křesťanské ctnosti

Pavel Vojtěch Kohut OCD

„Host do domu, Bůh do domu“ – říkává se u nás od nepaměti a my věřící jsme bývali dříve možná přesvědčeni, že nám uskutečňovat křesťanskou ctnost pohostinnosti nemůže činit vážnější obtíže. Jenže tak jsme smýšleli v dobách komunistické totality, která sice na jedné straně i ztěžovala pohostinnost atmosférou nedůvěry, kterou v lidech rozdmýchávala svými represemi a „špiclováním“, na straně druhé nám ovšem vytvořila svou železnou závorou u neprodyšně uzavřených hranic (ale i řadou sice „tenkých“, zato docela pohodlných sociálních jistot) skleníkově jednoduchý svět bez přistěhovalců, bezdomovců, nezaměstnaných a všech ostatních skupin lidí, nacházejících se v nejrůznějších potřebách a prověřujících míru naší připravenosti jim křesťansky vyjít vstříc.
A tak, pokud k nám „z druhé strany“ vůbec dorazily nějaké zprávy týkající se problematiky pohostinnosti „tam u nich“, možná jsme se pohoršovali nad tím, jak se tam může například váhat s přijímáním cizích imigrantů, kteří ze svých zemí často utíkají s nasazením holých životů. Velmi jednostranně jsme v podobných případech připisovali vinu „zazobaným“ Evropanům a jediný motiv jejich zdráhání jsme viděli v jejich neochotě „odtrhnout si od úst“. Že jsme tím jen přejímali socialistickou propagandou šířená ideologická schémata o zlých a sobeckých kapitalistech, nám přitom zjevně nedocházelo…
Se sametovou revolucí se karta rázem obrátila a ze sociologických průzkumů, ale i z běžného pozorování bylo možné náhle vytušit, že jsme vůči cizincům ve skutečnosti nesnášenlivější a v projevech pohostinnosti většinou mnohem sobečtější než naši západní sousedé. Náhle jsme začali rozumět „instituci“ přistěhovaleckých táborů, před jejichž existencí a konkrétním stavem si ovšem raději zakrýváme oči (a kdyby je stát snad mínil zřídit v našem sousedství, ostře bychom proti tomu protestovali!); najednou přestáváme odsuzovat země, které se snaží poněkud násilně integrovat různé skupiny cizinců potlačováním jejich odlišné totožnosti, najednou nám nevadí, když chce Parlament vyhostit bezdomovce z veřejně frekventovaných míst, jen aby nám „nebyli na očích“ a „neotravovali žebráním“, apod. A že to není způsobeno jenom mimořádně pokročilou sekularizovaností naší země, nám snad nebude těžké si při troše vnitřní pravdivosti přiznat… Kolik křesťanů zastává tyto a mnohdy i výrazně radikálnější názory!
Nerad bych zde nyní lacině zvedal pomyslný mravokárný prst a planě moralizoval. A už vůbec bych nerad působil dojmem, že řešit problémy, které tu byly zmíněny, je v podstatě velmi prosté a že nám k tomu stačí jen ryzí ochota zříci se trochu víc svého egoismu.
Naopak, právě proto, že jsem si vědom nesmírné náročnosti a složitosti, které s sebou nese nejen problematika imigrace, ale i obecněji pohostinnosti vůbec, a také proto, že si nedělám iluze o tom, jak těžké je opravdu nenechat se v těchto věcech jednoduše ovlivňovat svým osobním a někdy i kolektivním sobectvím, rád bych na následujících stránkách souhrnně připomenul základní teologická a duchovní východiska křesťanské ctnosti pohostinnosti, jak je nacházíme především v Písmu, neboť věřím, že i to nám může pomoci k tomu, abychom se více angažovali a byli zároveň sebekritičtější v otázkách, které byly výše nastíněny. Zaměřím se přitom výhradně na problematiku imigrace, jakkoli je mi jasné, že ctnost pohostinnosti odpovídá na širší okruh potřeb v církvi a ve společnosti. Ale přítomnost a možnosti řešení této širší škály problémů, jak věřím, bude čtenář s to si z uvedeného dodatečně odvodit sám.

Přistěhovalci uprostřed Izraele
Ježíšův otevřený vztah k cizincům a praxe prvotní církve
Biblická tvář Boha
Ježíš jako cizinec a církev jako cizinka

Zpět