Ježíš jako cizinec a církev jako cizinka
A tím se dostáváme snad k nejdůležitějšímu aspektu novozákonní „teologie cizince“. Jestliže jsme si totiž výše ukázali, jak se „přistěhovalec“ stává každému křesťanu bližním a jak se mu otevírá vstup do církve a on se doslova proměňuje v „domorodce“, v Novém zákoně (a zejména v Janově evangeliu) vidíme i onen opačný postup, který jsme vystopovali už v kněžských předpisech Kodexu svatosti: že totiž křesťan jako „domorodec“ se stává „přistěhovalcem a osadníkem“ (srov. 1 Petr 2,11).
Děje se tak ovšem na základě poněkud odlišných východisek. Janovo evangelium představuje Ježíše důsledně jako „cizince mezi svými“ (srov. již Jan 1,11), takže lze bez přehánění tvrdit, že Ježíšova cizost se tu jeví jako kategorie Zjevení. (22) Ježíš je vnímán jako cizinec Samaritánkou (srov. ib. 4,9), Pilátem (18,35), ba i samotnými Židy, kteří jej považují za Samaritána (8,48; srov. také 9,29). Je to dáno tím, že Ježíš pochází „od Otce“ (16,28), „od Boha“ (16,30), „z nebe“ (3,31), „shůry“ (8,23), „nikoli z tohoto světa“ (ib.). To ovšem znamená, že i ti, kdo se jeho mocí stali Božími dětmi, jsou na tom podobně (srov. 1,11-13). Proto jsou Ježíšovi učedníci „ve světě, ale ne ze světa“ (17,11.14).
Toto pojetí nalezneme i v ostatních novozákonních spisech: Pavel mluví o tom, že v Kristu je člověk „novým stvořením“ (srov. např. 2 Kor 5,17) a První list Petrův se dokonce vyjadřuje v tom smyslu, že křesťan je „v tomto světě přistěhovalcem a osadníkem“ (1 Petr 2,11). (23) Tak i církev a její jednotliví členové mají tedy žít v tomto světě jako cizinci a vyhnanci, podobně jako jejich Pán, který neměl kam hlavu složit (srov. Lk 9,58). „Církev se nachází mezi vyvoleným národem – kterým je a zůstává Izrael – a národy, a nachází se tam jako congregatio fidelium, jako ecclesia ex gentibus, nikoli jako ecclesia gentium. (24) Je tedy i nadále charakterizována povoláním k vyhnanství, k diaspoře, k rozptýlení mezi kultury a národy, aniž by se kdykoli ztotožnila s nějakým národem či kulturou!“. (25)
Semínka duchovních postojů
To ovšem pro všechny křesťany znamená, že mají-li skutečně a důsledně věřit v Boha jako v milosrdného Otce, jak jej zjevuje Ježíš Kristus, pak jsou povoláni k dvojímu postoji: toho, kdo se činí bližním každému, kdo je v potřebě, byť to bude třeba i cizinec a přistěhovalec; a toho, kdo sám žije v tomto světě jako přistěhovalec a osadník bez domovského práva. Postava milosrdného Samaritána, v němž otcové právem vidí samotného Ježíše Krista, tyto dva postoje představuje v jedinečné syntéze, a proto je „návodem“ i pro každého věřícího křesťana: je třeba být milosrdným jako je milosrdný náš Bůh a Otec Pána Ježíše Krista a zároveň se stávat Samaritánem, tedy cizincem v tomto světě, tím, kdo žije zde, ale není odtud, neboť má svou vlast v nebi (srov. Flp 3,20; Žid 13,14)!
Dva texty, které zde již byly zmíněny, nám mohou tyto dva aspekty nastínit. Jednak je to úryvek z listu Židům, kde čteme: „Vzájemná bratrská láska ať trvá. Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly, aniž to tušili“ (13,1-2). A dále úryvek z Prvního listu Petrova, kde stojí: „Milovaní, jako přistěhovalce a osadníky vás napomínám: (…) veďte mezi pohany vzorný život. Oni sice o vás mluví jako o špatných lidech, ale když budou pozorovat, že konáte dobro, budou velebit Boha v den navštívení“ (1 Petr 2,11).
Pohostinnost a duchovní vyhnanství
V dějinách křesťanství se obojí ideál (tedy pohostinnosti i jakéhosi „duchovního vyhnanství“) ukazuje velmi výrazně zejména v řeholním životě, jakkoli jej nalezneme rovněž v církevní praxi celé řady laiků a kleriků, jakož i ve spisech církevních otců. Často se v této souvislosti připomíná pohostinnost klášterů, (26) ba mnohdy i osamoceně žijících poustevníků, u kterých může být ctnost pohostinnosti leckým vnímaná jako překvapivá; (27) a také idea duchovního vyhnanství je zde prožívána mnohdy velmi radikálně, někdy až extrémně. (28) Řeholní život se stává zvlášť výmluvným znamením pohostinnosti i proto, že představuje „zvláštní zasvěcení, které má svůj hluboký kořen v křestním zasvěcení a plněji je vyjadřuje“. (29)
Kéž toto dvojí – pohostinnost a duchovní vyhnanství – nezůstane jen připomínkou „výstředností“ řeholního života minulých dob, ale kéž nachází svou odezvu rovněž v řešení problémů, které před nás všechny staví dnes konkrétní život. Kéž je pro nás povzbuzením a posilou k tomu, abychom neúnavně hledali a nalézali takové přístupy, postoje a činnosti, které by byly účinnou pomocí k integraci cizinců i v naší vlasti a k tomu, abychom se k nim my sami chovali vskutku pohostinně.
Kéž je ovšem také cestou k odhalování naší vlastní totožnosti a zároveň identity Boha, v něhož věříme. Neboť když na sobě opravdu zakusíme jeho milosrdnou lásku a poznáme, kdo je Bůh Ježíše Krista, budeme v jeho moci a milosti schopni předávat tuto lásku dál: všem těm, kteří jsou našimi bližními, tedy všem těm, kdo jsou v potřebě. Láska je vynalézavá, a proto jistě najde účinné způsoby i tam, kde zdánlivě nejsou, a kde, jak se zdá, cesta končí v slepé uličce. Že přitom nebudeme schopní prokazovat v plné míře Boží distributivní spravedlnost, a to jednoduše proto, že naše možnosti nejsou na rozdíl od Hospodinových nevyčerpatelné, je přitom nabíledni. Neznamená to ovšem, že se musíme nutně předem vzdávat a smířit se s neutěšeným stavem, s nímž se v této věci tak často setkáváme.
Ze Salve 1/2004
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) P. Frutaz, heslo „Ospitalità“, in: Dizionario Enciclopedico di Spiritualità, ed. E. Ancilli, 2. svazek, Roma: Città Nuova, 1992, s. 1792; srov. také M. J. Selman, heslo „Pohostinnost“, in: Nový biblický slovník, ed. J. D. Douglas, Praha: Návrat domů, 1996, s. 789.
(2) Srov. P.-M. Galopin a M.-F. Lacan, heslo „Pohostinnost“, in: Slovník biblické teologie, ed. X. Léon-Dufour, Řím: Velehrad – Křesťanská akademie, 1991, s. 331. Křiklavé porušení pohostinnosti ze strany Jáhel (Sd 4,11-21; 5,24-27) je proto třeba chápat jako opravdu velmi ojedinělé a výjimečné a jeho schvalování v Písmu lze ospravedlnit pouze věrností rodinným poutům a Hospodinu, srov. M. J. Selman, cit. heslo, s. 788.
(3) V tom, co následuje, se nechávám inspirovat zejména výtečnou reflexí: E. Bianchi, Přijetí cizince. Biblická studie, (Biblické otázky 5), Praha: Pastorační středisko, 1998, (dále jen: Přijetí cizince…), 19s. V ní je také možné najít (v rámci poznámkového aparátu) velmi bohatou bibliografii na dané téma.
(4) Srov. např. Jer 3,19; 30,8; 51,51; Ez 7,21; 11,9; 28,7.10; 30,12; 31,12; Abd 11, atd. pro termín zār a Joz 24,20.23; Sd 10,16; 1 Sam 7,3; Neh 9,2; 13,30; Žl 144,7.11, atd. pro termín nokrî. Ještě výrazněji negativní náboj mají tato označení v ženském rodu: zarah je synonymum pro ženu pokleslých mravů (srov. Př 2,16; 5,3.20; 7,5; 22,14) nebo cizinku-modlářku (srov. Dt 32,16; Žl 44,2; 81,10); tento druhý význam má i označení nokrijjâh (srov. Ezd 10,2.10n.; Neh 13,6-27).
(5) D. Kellermann, heslo „Gur, ger, gerut, megurim“, in: Grande Lessico dell’Antico Testamento, ed. G. J. Botterweek a H. Ringgren, 1. svazek, Brescia, 1988, s. 2008.
(6) Přijetí cizince…, s. 5.
(7) I. Cardellini, Stranieri e „immigrati residenti“ in una sintesi di teologia storico-biblica, Rivista Biblica italiana 40,2 (1992), s. 151.
(8) Srov. Přijetí cizince…, s. 10.
(9) Srov. např. Dt 5,14; 14,21; 16,11.14; 24,14; 31,12; 29,10; 31,12.
(10) Srov. také Lv 18,26; 20,2; 24,16; Nm 9,14; 15,15n.29n.
(11) Srov. Přijetí cizince…, s. 6.
(12) Vztah mezi Starým a Novým zákonem je vždy třeba vnímat ve dvojím rozměru: jako vztah návaznosti a vztah zlomu. Zdůrazní-li se jednostranně návaznost, novost evangelia může být nebezpečně přehlédnuta; zdůrazní-li se jednostranně zlom, rozbije se vnitřní jednota obou zákonů a tedy i Božího Zjevení. Srov. např. A. Queralt, heslo „Věřící“, in: Slovník spirituality, ed. S. de Fiores a T. Goffi, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s. 1077.
(13) E. Manicardi, Gesù e gli stranieri, in: Lo „straniero“ nella Bibbia. Aspetti storici, istituzionali e teologici, ed. I. Cardellini, in: Ricerche storiche bibliche 1-2 (1996), s. 226.
(14) Srov. ovšem také Gal 6,10; 1 Kor 16,1; 1 Tim 3,2; Tt 1,8…
(15) Srov. např. Sk 9,43; 16,15; 17,5-9; 18,3.7…
(16) Srov. J.-L. Vesco, Les lois sociales du livre de l’Alliance (Exode 20,22-23,19), Revue Thomiste 2 (1968), s. 241-264 (zejména 249-253).
(17) Přijetí cizince…, s. 8.
(18) Ib., s. 10.
(19) Tento trojí aspekt jediného Božího postoje k člověku vhodně vyjadřují klíčové starozákonní pojmy teologie milosti: chānan, chesed a rācham; srov. P. Mikluščák, Tajomstvo daru. Náčrt teológie milosti, Dolný Kubín: Zrno, s. 14n.
(20) Srov. H. Schürmann, Padre nostro. La preghiera del Signore, Milano: Jaca Book, 1994, s. 80.
(21) Výraz plêsíon znamená totiž nejen „bližního, souseda“, ale i „krajana“. Srov. Přijetí cizince…, s. 16.
(22) Srov. L. Cilia, Gesù straniero tra i suoi nel Vangelo di Giovanni, in: Lo „straniero“ nella Bibbia…, s. 250.
(23) Slovní spojení paroíkiai kai parepidêmoi, kterého je zde užito, totiž v podstatě odpovídá starozákonnímu obratu gērîm v tôšābîm; srov. Přijetí cizince…, s. 18.
(24) Congregatio fidelium = „shromáždění věřících“; ecclesia ex gentibus = „církev z národů“ a ecclesia gentium = „církev národů“.
(25) Přijetí cizince…, s. 19.
(26) Srov. např. R. Kevin Seasoltz, Monastic Hospitality, in: American Benedictine Review 25 (1974), s. 427‑459.
(27) Srov. např. P. Sheldrake, Spiritualita a historie. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního života, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, s. 117n. Pro praxi východní církve viz např. T. Špidlík, Spiritualita křesťanského Východu. Systematická příručka, Řím: Křesťanská akademie‑Velehrad, 1983, s. 256n.
(28) Zvláště ve východním mnišství se setkáváme se způsobem života, označovanými xenia, případně xeniteia, která „znamená samotu toho, kdo je sám v cizí zemi, jejíž řeči často ani nerozumí“ (T. Špidlík, op. cit., s. 254) a která charakterizuje často gyrovagy či kabiôtai, tj. takové mnichy, kteří nepatří k žádnému klášteru a dobrovolně na sebe vzali vyhnanství. Něco podobného nalezneme ovšem tu a tam i v západním mnišství, zejména v keltské tradici: hovoří se v této souvislosti o peregrinatio (putování), které je takovýmto dobrovolným vyhnanstvím. Někdy je označováno též jako „zelené mučednictví“; srov. P. Sheldrake, op. cit., s. 128.
(29) Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života 2. vatikánského koncilu Perfectae caritatis 5,1.