Ježíšův otevřený vztah k cizincům a praxe prvotní církve
Novozákonní svědectví navazuje na tento pozitivní vývoj vztahu vyvoleného Božího lidu k přistěhovalcům ve Starém zákoně, je jeho vrcholem, ba, dá se říci, že je jeho radikálním naplněním a překonáním. (12) Jestliže totiž Ježíš na jedné straně ještě zdůrazňuje, že je Otcem poslán jen ke ztraceným ovcím izraelského domu (srov. Mt 15,24), na konkrétní projev víry setníka, kananejské ženy i Syroféničanky odpovídá vždy spásným činem (srov. Mt 8,5n.; 15,22n.; Mk 7,25n.). Rozmlouvá dlouze a důvěrně (a to na téma spásy a víry) se Samaritánkou (Jan 4,7n.) a zdůrazňuje, že „mnozí od východu i od západu přijdou a budou stolovat s Abrahámem, Izákem a Jákobem v nebeském království“ (Mt 8,11) a tak upozorňuje na podstatně univerzální charakter Boží ekonomie spásy (srov. Lk 4,25n.).
Jsou to ovšem až velikonoční události, které plně zjevují zapojení cizinců do tohoto plánu spásy. (13) Z Ježíšovy výslovné vůle začíná nejen hlásání evangelia všem národům (srov. Mk 13,10; Mt 28,19), ale také jejich definitivní přijetí do církve (srov. např. Sk 10-11), takže svatý Pavel může nakonec tvrdit, že „už není Žid nebo Řek, už není otrok nebo svobodný, už není muž nebo žena“ (Gal 3,28; srov. také Řím 10,12; Kol 3,11), neboť „všichni jsou jedno v Ježíši Kristu“ (ib.). Hlavně však už nejsou „cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny“ (Ef 2,19). Ruku v ruce s tímto přesvědčením jde pak i praxe prvotní církve co se týče pohostinnosti: Apoštol národů vybízí: „Sdílejte se se svatými v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství“ (Řím 12,13). (14) A že jeho slova nejsou planá, ale padají na úrodnou půdu, dosvědčují mnohá konkrétní svědectví o křesťanské pohostinnosti ve Skutcích apoštolů či ostatních novozákonních spisech. (15)