Zkušenost Trojice v jejím konání
Když vysvětlujeme tajemné působení Nejsvětější Trojice v Alžbětině duši, odvoláváme se na pravdu o stvoření člověka podle Božího obrazu a podoby, díky němuž člověk v sobě nosí obraz Trojice.
Jsme tedy živým obrazem Trojice. Trojice s námi sdílí tentýž život, který je v Ní, nakolik je to možné v případě tvorů. „Obraz Boha vtisknutý v duši se realizuje v intelektu, paměti a vůli. Dokud tyto schopnosti nezískají dokonalou podobnost s Bohem, nejsou mu podobné jako v den stvoření.“ V Synu se stáváme Božími dětmi a máme účast na Božím životě (2 Pt 1,4), tj. na Božím poznání a Boží lásce.
Uveďme výmluvný text, který byl projevem Alžbětiných znalostí teologické tradice církve v této věci:
„Formou duše je Bůh, jenž se v ní musí odrážet jako pečeť ve vosku, jako znak tvarovaný na odpovídajícím předmětu. […] K uskutečnění tohoto ideálu je třeba zůstat usebraný ve svém nitru a setrvávat v mlčení v Boží přítomnosti. Tehdy se duše pohrouží do Boží bezměrnosti, rozšiřuje se, rozněcuje a sjednocuje se s Ním bez omezení.“
Z těchto a dalších výroků můžeme usuzovat na charakter trinitárního působení v duši: je podobná síle, která postupně zaplavuje všechny schopnosti duše a chce si je podřídit.
Alžběta také kontempluje mystérium Nejsvětější Trojice skrze působení Božských Osob: Otce, Syna a Ducha Svatého. Bůh jako Trojice je velkým tajemstvím víry. Je vyjádřeno v trinitárních formulacích. Průměrný křesťan se musí spokojit s přijetím církví určených formulek a není schopen zcela prohloubit jejich obsah. V kolektě o slavnosti Nejsvětější Trojice církev nabízí pohled na tajemství Nejsvětější Trojice z hlediska moci jejího působení. Takový je i pohled Alžbětin.
Zkušenost s působením Otce
Když Alžběta představuje posvěcující působení Otce, následuje nauku sv. Pavla, který hovoří o tajemstvích skrytých lidskému rozumu, ale zjevujících se skrze víru. Zvlášť se projevuje tajemství našeho věčného předurčení Bohem ke svatosti (Ef a Řím). Mluví o tom ve dvou rekolekcích Nebe ve víře a Poslední rekolekce. Těmito texty chce zdůraznit iniciativu Otce v celém procesu našeho posvěcení. Spásonosný Otcův plán zahrnuje takové aspekty jako:
- rozhodnutí učiněné před stvořením o tom, aby člověk byl svatý a neposkvrněný před Jeho tváří v lásce,
- předurčení k tomu, aby byl chválou Jeho slávy,
- předurčení k tomu, aby byl adoptivním Božím dítětem,
- předurčení stát se podobnými obrazu Jeho Syna.
V traktátu Nebe ve víře cituje celý úryvek listu sv. Pavla Římanům (8,29-31) o věčném předurčení a rozhodnutí v Kristu a přidává komentář:
„Ano, stali jsme se Jeho skrze křest. Právě to chce vyjádřit sv. Pavel slovy: ,Ty, které povolal.‘ Ano, jsme povoláni, abychom přijali pečeť Nejsvětější Trojice. V téže chvíli, kdy jsme se podle vyjádření sv. Petra stali ,účastníky Boží přirozenosti‘ (2 Pt 1,4), jsme rovněž dostali ,počátek Jeho bytí‘. Potom nás ospravedlnil svými svátostmi a svými bezprostředními dotyky ve chvílích usebranosti v hloubce naší duše […]. Nakonec nás chce oslavit a proto sv. Pavel říká: ,Děkuji Otci, že nás uschopnil k účasti na dědictví svatých ve světle‘ (Kol 1,12).“
Jsme tedy předurčení, povolaní, ospravedlnění a oslavení. Blahoslavená Alžběta nám spolu se sv. Pavlem nabízí celé panorama duchovního života, které je nám dáno mocí Božího předurčení (Ef 1,4 a Ef 1,11).
Zkušenost s působením Syna
Blahoslavená Alžběta rozjímá o přítomnosti a působení Krista ve dvou scénách: je to Kristus v mystériu Trojice a Kristus v Otcově spásonosném plánu, zejména v rovině osobního posvěcení. V Božím plánu se celý proces povolání člověka, jak jsme to před chvílí připomněli, naplňuje od předurčení až po dosažení věčné slávy v Kristu. Z pochopení toho, kým je v životě Nejsvětější Trojice Boží Syn a ze spásonosného Otcova plánu vyplývá pro Alžbětu v procesu cesty ke „Chvále slávy“ Trojice konkrétní duchovní postoj.
Syn přebývá, můžeme-li to tak říci, v samé podstatě Otce či v „lůně Otce“. V traktátu Nebe ve víře dostává od Krista pozvání hledat Ho v „lůně Otce“, v sobě. Od Něho se učí sladkému tajemství přebývání Nejsvětější Trojice v duši, objevuje moc eucharistie, čisté víry a tajemství Otcovy vůle. I my se máme nalézat tam, kde je Syn. Je tudíž zapotřebí jednoty se Synem a teprve spolu se Synem můžeme přebývat v samotné podstatě Otce. V traktátu Nebe ve víře tuto myšlenku vyjadřuje takto: „Vždyť Jeho vůle je, abychom se ukotvili v Něm, abychom byli tam, kde je On, ve sjednocení lásky a byli jakoby stínem Jeho samého.“ V tomtéž traktátu pokračuje v té samé myšlence: „Boží slovo vydává rozkaz a vyjadřuje jím svou vůli. ,Zůstávejte ve mně‘ – ne na pár chvil, ne několik pomíjivých hodin, ale zůstávejte ve mně nepřetržitě, stále. ,Zůstávejte ve mně,‘ modlete se ve mně, chvalte ve mně, milujte ve mně, trpte ve mně, pracujte ve mně, konejte ve mně. Zůstávejte ve mně v přítomnosti každé osoby a každé věci; nořte se do mě stále víc. Tam skutečně najdete samotu, do níž Bůh duši přitahuje, aby k ní promlouval, jak zpíval prorok (Oz 2,14).“
Tajemstvím vtělení a paschy uskutečňuje Syn spásonosný Otcův plán. Sjednocení s Nejsvětější Trojicí vyžaduje neustálé přicházení Slova do duše, neustálé rození. „Vánoce na Karmelu jsou jedinečné. Večer jsem šla do chóru a strávila jsem tam celé své bdění s Nejsvětější Pannou v očekávání Božského Nemluvněte, které se tentokrát nemělo narodit pouze v jeslích, ale také v mé duši, v našich duších, neboť je to Emmanuel, čili ,Bůh s námi‘.“
Alžběta se opírá o Ruysbroeckovu trinitární teologii o původu Slova od Otce. Rovněž my jsme dostali „počátek Božího bytí“ (Nebe 9), jsme obrazem Syna. Odtud pochází Alžbětina myšlenka: „Oslaveni však budeme podle stupně své podobnosti s obrazem Jeho Božského Syna. Zahleďme se tedy do tohoto obrazu hodného chvály, ustavičně setrvávejme pod Jeho paprsky, aby se v nás odrážel. Přistupujme ke každé věci s takovým postojem duše, jaký by měl náš svatý Mistr. Pak budeme uskutečňovat svatou vůli Boha, který se ,rozhodl… všechno obnovit v Kristu‘ (Ef 1,10).“
Syn je Moudrostí Otce a v době svého pozemského poslání byl Mistrem; proto od Něho Alžběta očekává posilu ve víře skrze osvícení Jeho světlem a moudrostí, tak, aby všechna ostatní světla zmizela. V Modlitbě k Nejsvětější Trojici se také obrací ke Slovu: „Věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci strávit život nasloucháním Tobě; chci být plně chápající tak, abych se všechno naučila od Tebe. A potom přes všechny noci, všechnu prázdnotu, všechny nemoci chci vždycky být v Tobě a setrvávat ve Tvém velikém světle. Ó, moje milovaná Hvězdo, zachovej mě, abych se už nemohla odchýlit od Tvé záře.“
Blahoslavená Alžběta rovněž připomíná snoubenecký vztah, jaký existuje mezi Kristem a duší. Postupně, jak se Slovo sděluje duši, postupuje ona ve svatosti a je proměněna Jeho láskou. „Tam, v duši, která vypravuje o Jeho slávě, určil příbytek slunci. Slunce je Slovo, je to Snoubenec. Jestliže zastihne mou duši vyprázdněnou ze všeho, co není láska a Jeho sláva, zvolí si ji za svatební komnatu.“
V posledních měsících života je z pochopitelných důvodů u Alžběty přítomen aspekt Kristova působení skrze Jeho vlastní rány, díky nimž vede lidská pokolení k záři Nejsvětější Trojice.
Kristus působí v její duši skrze svátosti. Zvláštní místo má zde eucharistie. Z této úcty vyplývá její slib panenství, který složila ve věku 14 let a pravděpodobně také poznání povolání na Karmel. Za nejšťastnější chvíle strávené na Karmelu považuje adorace Nejsvětější svátosti.
Při četbě Posledních rekolekcí se neodolatelně vnucuje myšlenka, že se v ní naplnila slova sv. Pavla: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20), jež použila až 22krát v dopisech, meditacích a poezii.
Zkušenost s působením Ducha Svatého
Podobně jako v případě Syna, tak i v případě Ducha Svatého plyne z pochopení toho, kým je, pochopení a zkušenost Jeho působení v duši. Duch je jednota Otce a Syna, a Alžběta Ho proto prosí o milost setrvávat ve sjednocení s Bohem. Duch je také Duchem lásky – proto prosba, aby byla naplněna láskou a aby ona oživovala všechny úkony jejího života.
Alžběta se soustřeďuje hlavně na vnitřní působení Ducha, který vede především k vnitřní usebranosti a sjednocení s Nejsvětější Trojicí. Všímá si, že Duch se zjevil v ohni, což znamená, že je principem očištění a proměny duše. Oheň je oblíbený symbol mystiků. Jan od Kříže jedno z hlavních děl nazývá „Živý plamen lásky“ a vysvětluje, že se jedná od Ducha Svatého. V traktátu Nebe ve víře dává sedmé modlitbě název „Bůh je naším stravujícím ohněm“, což znamená, že „ničí a proměňuje v sebe všechno, čeho se dotkne. Pro duše, jež se v hlubinách svého nitra poddávají působení tohoto ohně lásky, se mystická smrt, o níž hovoří sv. Pavel, stává velmi prostou a sladkou. Takové duše myslí méně na práci umrtvení a odříkání, kterou mají vykonat; spíše se snaží pohroužit se do ohniska lásky, jež v nich plane, a sice do Ducha Svatého.“
A ještě jeden aspekt pro Alžbětu obzvlášť charakteristický, obsažený v Modlitbě k Nejsvětější Trojici: „Ó, stravující Ohni, Duchu lásky, ,sestup na mě,‘ aby se v mé duši uskutečnilo jako by nové vtělení Slova a já se stala pokračováním Jeho lidství.“
Duch Svatý je člověku průvodcem při dosahování vrcholů. Duchovní život, k němuž Duch vede, je život pokoje, lásky a sjednocení s Nejsvětější Trojicí. Veškeré působení Ducha Svatého v duši můžeme shrnout takto: duchovní proměna v Krista.