Mystická zkušenost bl. Alžběty

Jerzy W. Gogola OCD

K zvláštnímu druhu prožitku přítomnosti Nejsvětější Trojice v Alžbětině duši došlo ještě před vstupem na Karmel. M. M. Philipon situuje její první mystické milosti do doby rekolekcí v lednu r. 1899; Alžběta sama si je uvědomuje až o několik měsíců později při četbě děl sv. Terezie. „Modlitba. Tak velmi se mi líbí způsob, jakým o ní mluví sv. Terezie, když hovoří o kontemplaci, o tom stupni modlitby, kdy Bůh je Tím, který působí vše, a my neděláme nic; kdy On se sebou sjednocuje naši duši tak úzce, že už nežijeme my, ale Bůh žije v nás… Ach! Rozpoznávám v tom ony chvíle vznešené extáze, k níž mě Mistr ráčil povznést tak často během těchto rekolekcí a ještě i potom. […] Po těchto extázích, po tomto vznešeném uchvácení, kdy duše na všechno zapomíná a vidí jen samotného Boha, se mi zdá obvyklá modlitba těžká a namáhavá. S jakým úsilím je třeba pracovat na usebrání všech svých schopností. Kolik to stojí a jak se to zdá být obtížné.“
To se stalo po jedenácti letech vnitřního boje. M. M. Philipon informuje o této skutečnosti těmito slovy: „Když jí bylo devatenáct let, cítila se být „obydlená“. Často opakovala své přítelkyni: „Zdá se mi, že On je zde,“ a dělala při těch slovech gesto, jako by Ho držela v náručí a vinula Ho k srdci. „Až se uvidím se svým zpovědníkem,“ říkala, „zeptám se ho, co se ve mně děje.“
A opravdu, velmi brzy dochází k setkání s dominikánem O. Valleem. Setkání s ním bylo velkou událostí v duchovním životě bl. Alžběty. Její převorka Germana je přirovnává k události, jakou bylo setkání velké Terezie s P. Bañezem. Jeho vysvětlení jí dalo teologickou jistotu a s tím spojenou radost. Otec dominikán jí vysvětlil, „jak se křestní milostí stáváme duchovním chrámem, o němž hovoří sv. Pavel. Jak současně s Duchem Svatým celá Trojice přebývá v nás spolu se svou stvořitelskou a posvětitelskou mocí, jak si v nás činí svůj příbytek a přebývá v nejhlubších zákoutích duše, aby Jí tam v klimatu víry a lásky byla vzdávána náležitá úcta adorace a modlitby.“
M. Philipon shrnuje tuto událost takto: „Alžběta Catez patřila k těm lidem, kteří se jednou setkali s Božím světlem a už necouvli. Od toho dne se v ní všechno mění a rozjasňuje. Našla svou cestu. Od této chvíle bude Nejsvětější Trojice ve všem jejím jediným životem.“
Určitý vklad při objevování Alžbětiny trinitární cesty vykonala rovněž tehdejší převorka Karmelu matka Marie od Ježíše. Vysvětlila jí význam jména „Alžběta“ na obrázku, který jí darovala u příležitosti prvního sv. přijímání: „Tvoje požehnané jméno skrývá tajemství, jež se v tento velký den uskutečňuje. Tvoje srdce, dítě, je už zde na zemi Božím domem – Alžběta – je příbytkem Boha lásky. Slovo Alžběta znamená Boží dům.“
Tato matka, jak uvádí M. Philipon, sama dostala milost pochopit mystérium Nejsvětější Trojice v duši a snaží se i v Alžbětě zažehnout tuto zbožnost. Právě jí Alžběta vděčí za své jméno: od Trojice. Podobně jí vděčí za svůj název i klášter v Paray-le-Monial, jehož byla zakladatelkou.
M. Philipon prohlašuje, že Alžbětina mystická zkušenost byla odměnou za usilovnou práci, trvající jedenáct let, tedy od osmého roku života. „Duchovní boj s vadami a vítězství nad přirozeností dovedly Alžbětu Catez k prvním mystickým milostem, jež měly změnit její život. K této proměně docházelo zpočátku pomalu, postupnými doteky, jakoby krok za krokem; brzy však, počínaje profesí to bylo klidným a stále se zrychlujícím pohybem; konečně v posledních šesti měsících byla přetvářena velkými vzlety až k nejvyšším vrcholům přetvářejícího sjednocení.“
Zde je zapotřebí určitého vysvětlení a komentáře. Podle nauky učitelů Karmelu se Bůh zcela dává pouze té duši, která se Mu naprosto odevzdá (sv. Terezie, Cesta 26). Jan od Kříže vychovává věřícího k askezi víry, tj. k úplnému duchovnímu oproštění z lásky ke Kristu. V kontextu nauky o pasivním očišťování smyslů tvrdí, že jestliže si to duše zaslouží, uvádí ji Bůh do druhé noci. Proto se všeobecně má za to, že Bůh uděluje trvalé mystické milosti duším pokročilým v duchovním životě. Náš komentář se týká vztahu mystických milostí k askezi: Bůh není vázán komukoli udělovat mystické milosti, ani kdyby byl dokonale připravený na jejich přijetí. Ba co víc, kdo by vyhledával mystické milosti výměnou za svou námahu, byl by obyčejný obchodník: něco za něco, a v důsledku toho by byl člověkem usilujícím mít moc nad Bohem, což vidíme v dnešních hnutích New Age.
Po vstupu na Karmel Alžbětino objevování Boha v Trojici pokračuje. Z doby noviciátu známe svědectví, které předala převorce, sestře Germaně: „Nemohu unést tu tíhu milostí.“ Brzy ale nastává změna. Dochází ke zkouškám očišťování, samoty a vyprahlosti. Když se snaží ulevit si pohledem na hvězdné nebe, slyší od převorky napomenutí: „Na Karmel se nepřichází proto, aby se ztrácel čas u hvězd. Hledej Ho vírou.“ Alžběta přijímá tato náročná slova s veškerou vážností. Projevem pochopení této lekce může být malý traktát o duchovním životě nazvaný Nebe ve víře, což je jistý druh rekolekcí určených vlastní sestře, který napsala před smrtí.
V den Nanebevstoupení roku 1906 se jí dostává od Nejsvětější Trojice výjimečné milosti. „Bůh mi dnes udělil tak velikou milost, že jsem ztratila pojem o čase. Dnes ráno jsem v hloubi duše uslyšela slova: ,Jestliže mě kdo miluje […], můj Otec ho miluje a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek´ (J 14,23). Jednoduše jsem pochopila pravdu těchto slov. Nedokážu vypovědět, jak se mi tři Božské Osoby zjevily, a přece jsem viděla, jak ve mně mají schůzku lásky; zdá se mi, že je dosud takto vidím. Bůh je opravdu velký a velice nás miluje.“
R. Garrigou-Lagrange připisuje Alžbětin veliký stupeň pochopení tajemství Nejsvětější Trojice darům moudrosti a rozumu. „Ke konci života o svátku Nanebevstoupení – poslední, který strávila na zemi – pocítila mimořádně silně, že Nejsvětější Trojice si bere její duši do svého všemohoucího vlastnictví. Zdávalo se jí, že vidí tři Božské Osoby, které v ní mají schůzku lásky. Od té doby, když jí byl svěřen nějaký zvláštní úmysl, říkala: Představím to své Všemohoucí radě. Den před smrtí napsala tato slova: Víra v to, že Bytí, které se nazývá Láska, v nás přebývá každou chvíli dnem i nocí a chce, abychom žili v jeho společenství, dalo mému životu předchuť nebe.“

Všechna specifičnost její mystické zkušenosti je patrně zahrnuta v jejím dvojím jménu: Alžběta a Laus gloriae Santae Trinitatis. Zastavme se především u jména Alžběta od Trojice; obsah Laudem gloriae bude předmětem zvláštní přednášky.

Dvojí jméno jako synonymum zkušenosti vzájemné přítomnosti
Zkušenost Trojice v jejím konání
Mimořádné projevy

Zpět