Struktura knihy
Kniha o zakládáních je strukturována podle dvojího záměru, dvojí intencionality, které její autorka opakovaně přiznává již od prvních stran prologu: nejprve, jak deklaruje, „bude popsáno každé založení a vynasnažím se to udělat krátce, nakolik budu umět“ (Z, prol. 3), tj.část věnovaná líčení, kronice historických událostí, které provázely každé ze zakládání; poté jí jde také o didaktickou část, o poučení, kde chce předložit určité rady („Také mi přikazují, abych – naskytne-li se k tomu příležitost – pojednala o některých záležitostech vnitřní modlitby a o klamu, který při ní může vyvstat, aby nepostoupily dál ty, které ji mají“, Z, prol. 5) a poukázat na ctnosti svých mnišek a příkladné jednání dobrodinců: „možná, že o nich ještě něco řeknu, aby se je snažily napodobovat ty, které jsou snad poněkud vlažné“ (Z 12, 10), „a že to poslouží k tomu, aby se ostatní povzbudily k dalšímu pokračování v tom, co má tak dobré počátky“ (Z 1,1; 20,15; 29, 32-33).
Tento rytmus střídající líčení a didaktiku je společný všem spisům sv. Terezie a typický rys jejího stylu psaní. Jde o výjimečnou vypravěčku, proto se nespokojuje s rolí kronikáře a, nakolik může, využívá této příležitosti k duchovnímu průvodcovství a vkládá do textu vhodné rady pro to, jak vést komunity, jak rozlišit autentickou modlitbu od možných patologií modlitby, především od tolik obávané melancholie. A tak v nejživějších částech zprávy o zakládání vidíme, že odbočuje od prvotního záměru a „baví se“, aby pak zase navázala na původní linii vyprávění jedním z oněch často opakovaných spojení jako je „abych se vrátila k tomu, o čem jsem mluvila“ (Z 4,8; 19,1), a vzbudila tak zdání, že šlo o cosi mimoděčného tam, kde přitom šlo o záměr: „když se mi naskytne něco, co se Pánu zlíbí, abych poznala ze zkušenosti, přijde mi špatné na to neupozornit“ (Z 19,1). A jestliže onen podnět, který ji vede k podobné odbočce, považuje za důležitý, pak vše je dovoleno: Jak daleko jsem to odešla od tématu! Ale třeba budou některé z těchto zde uvedených rad užitečnější než samotné vyprávění o zakládáních. (Z 9,1)
Je tedy zřejmé, že svoji knihu nezamýšlela jen jako kroniku jednoho poutavého dobrodružství, ale také jako určitou naukovou a didaktickou platformu/tribunu, celkem rovnovážně (co se délky té které složky v jednotlivých kapitolách týče) rozložených. (17)
Výsledkem tohoto dvojího záměru je překvapivá narativní teologie či teologie dějin. Jedná se o pojmy, které sice Terezie neznala, ale ve své práci skutečně postupuje tak, že v lidských životních příbězích a v událostech odkrývá a učí druhé odkrývat znamení Boží přítomnosti a Boží záměry: „Vizte, vizte v tom, mé dcery, ruku Boží. … Ať se na to chcete dívat jakýmkoli způsobem, pokaždé shledáte, že je to jeho dílo“ (Z 27,12). Jestliže je Kniha života průkopnicí španělské esejistiky, které jsou „dokumentem zachycujícím vznik moderní intimity/důvěrné niternosti“, (18) „první systematické úsilí (jestli to tak lze v jejím případě říci) převést do písemné podoby, zachytit perem, celistvost lidské osoby“, (19) Kniha k tomu všemu přispívá také, a to svým jiným způsobem, jak se v ní nabízí teologie, způsboem, který je nepochybným znamením modernosti této ženy, jíž začíná i moderní věk literatury.
Na druhou stranu však byla tato kniha zamýšlena jako určité svědectví o vděku pociťovaném „vůči dobrým přátelům, které nám Bůh dal“ (Z 29,12), vůči množství dobrodinců, kteří jí vyšli vstříc v obtížích a pomohli dokončit ono velkolepé dílo, aby tak současní i příští adresáti knihy poznali „lásku lidí, kteří nám pomohli (Z 27,16) a aby si je stále připomínali.“ „Vyjmenuji zde dobrodince z těchto počátků, aby dnešní mnišky, i ty, které přijdou, měly důvod na ně pamatovat ve svých modlitbách“ (Z 31,29), takže „kdo bude číst o těchto zakládáních, má je svěřovat našemu Pánu a o to vás s láskou prosím“ (Z 29,11). Terezie byla od přirozenosti člověk oplývající vděkem, (20) takže ani nemohla jednat jinak. A totéž doporučuje svým čtenářům: „neboť máte důvod, sestry, abyste odporoučely Bohu ty, kteří nám tak dobře pomáhali – budete-li toto číst – ať už budou živí nebo mrtví“ (Z 25,9). „Je dobré, mé dcery, které budete tato zakládání číst, abyste věděly, zač se jim dluží, abyste je – vzhledem k tomu, že se tolik namáhali bez jakékoli zištnosti ve prospěch tohoto dobra, z něhož se těšíte, totiž, že přebýváte v těchto klášterech – odporoučely našemu Pánu a aby tak oni měli nějaký prospěch z vašich modliteb.“ (Z 21,7) „Sestry, všechny jsme velmi zavázány, abychom jej ve svých modlitbách stále odporoučeli našemu Pánu, jakož i ty, kdo přispěli v jeho věci, a rovněž ve věci Panny, naší Paní, a tak vám to velmi kladu na srdce“ (Z 28,7)
Kniha o zakládáních naopak velmi důkladně mlčí ohledně jiných osob, nepřátel reformy, jejich protivníků a pronásledovatel, autorka má pro ně jen slova porozumění a jakési omluvy: „ďábel je zaslepoval, či Bůh to dovoloval“ (Z 26,8). (21) Formuluje to takto protože to odpovídalo určité dualistní vizi života a tohoto světa jako pouhé epizody a jako jeviště, na němž vášnivě zápasí dobro a zlo, Bůh a ďábel, dva důležití protagonisté jejího zakladatelského příběhu. Každá kapitola této knihy je zcela určitě také další bitvou mezi Bohem a ďáblem a jejich příznivci z obou stran; proto také Terezie vždy dodává, když vidí různé peripetie a protivenství u každého zakládání jako „pomstu“, „překážky“, „intriky“ a „léčky“ ďábla, aby mu zabránil: „Zřejmě musel být démon tak rozhněván onou slavností, která se uspořádala, a tím, že vidí další dům Boží, že se chtěl alespoň něčím pomstít“ (srov. Z 25,14; 29,2; 31,22; 18,2); či „ostatně, Pán to prostě dopustil; nejspíš viděl, že není vhodné, aby tam onen klášter byl, vždyť jeho úsudky jsou velké a proti všemu našemu chápání“ (Z 17, 17; 31, 41).