Předávání charismatu
Kniha o zakládáních se od jiných podobných útvarů, jako jsou kroniky či paměti, liší svou mystagogickou povahou. Stává se nástrojem k předávání charismatu, jež má být u jeho příjemců neustále obnovováno. Od jiných mystiků se Terezie na úrovni literárního vyjádření liší právě svou mystagogickou schopností, umění předat druhým svou zkušenost s úmyslem uvést je tam, kam ona sama dospěla. (22)
Zdědit charisma, které se vyznačuje mystikou, není nijak snadné. Přinejmenším jde o milost, kterou je třeba umět přijmout a neustále obnovovat, protože to, co není obnovováno, se stává pouhou rutinou a spěje k úpadku, jak se to běžně stává po smrti zakladatele řádu. Odtud je zřejmé, proč sv. Terezii záleží na tom, aby proplétala nit vyprávění o událostech řadou poučných textů, v nichž naléhá na své dcery a syny – současné i budoucí – aby obnovovali onu milost počátků, základy charismatu a sami sebe považovali za základní pilíře budovy, základ pro ty, kdo přijdou po nich.
1. Roku 1565, když byl jako experiment založen pouze klášter sv. Josefa v Avile, uzavřela kroniku zakládání tohoto prvního domu slovy určenými otci Garcíovi de Toledo, ale v mysli přitom měla budoucnost svých sester, neboť celé toto líčení psala přímo pro ně (srov. 32.-36. kapitolu Knihy života):
„Obávám se, že se na mne, Vaše milosti, rozzlobíte za tu dlouhou relaci, kterou jsem podala ohledně tohoto kláštera, a přesto je velmi krátká vzhledem k těm mnohým utrpením i divům, které přitom Pán vykonal, a je ohledně toho mnoho svědků, kteří by to mohli odpřísáhnout, a tak Vás pro lásku Boží prosím, milosti, kdyby se Vám zdálo vhodné roztrhat to, co zde bylo napsáno navíc, klidně to udělejte; to však, co se týká tohoto kláštera, prosím, zachovejte, a až umřu, dejte to sestrám, které zde budou, neboť to velmi povzbudí ty, které sem později přijdou, aby sloužily Bohu a aby se snažily zabránit úpadku započatého díla, aby ono naopak pokračovalo stále dál, když tyto sestry uvidí, jak mnoho vykonal Jeho Majestát pro to, aby bylo uskutečněno prostřednictvím něčeho tak ubohého a nízkého jako jsem já. A poněvadž chtěl Pán tak výrazně dát najevo, že je nakloněn tomu, aby se to uskutečnilo, zdá se mi, že by udělala velmi zle a byla Bohem velmi potrestána ta, která by začala uvolňovat dokonalost, kterou zde započal sám Pán a prokazoval nám svou přízeň, aby se snášela ona dokonalost s takovou příjemností, aby se velmi zřetelně vidělo, že je snesitelná a může být žita bez zvláštní únavy, a že je v tomto klášteře vše velmi vhodně uspořádáno k životu těch, kdo se chtějí o samotě těšit se svým snoubencem Kristem; neboť to je to, oč mají vždy usilovat, aby byly o samotě s Ním samotným, a aby jich nebylo víc než třináct; neboť to považuji za vhodné na základě mnoha názorů, které jsem si zjistila, a také jsem ze zkušenosti viděla, že aby se udržovalo ducha, který se zde nyní udržuje, a aby se žilo z almužny a přitom bez žebrání, nesnese se víc. A kéž stále více věří té, která se s mnoha strádáními a i díky modlitbě mnoha osob vynasnažila zařídit to tak, aby to bylo co nejlepší; a z toho, že vidíme, jak máme všechny velkou spokojenost a radost a málo námahy během těchto let, co jsme v tomto domě, a že jsme zdravější, než jsme bývaly předtím, bude zřejmé, že právě toto je vhodné. A komu by to přišlo těžké, ať hledá vinu ve svém nedostatku ducha a ne v tom, co se zde dodržuje (neboť i křehké a ne zrovna zdravé osoby, které jej mají jej jsou s to snášet), a ať si jdou do jiného kláštera, kde se spasí ve shodě s jeho duchem“ (Ž 36,29).
2. O osm let později, v r. 1573, mezi zakládáním dalších sedmi ženských klášterů a různých klášterů mužských, se závratnou rychlostí přichází první instituční krize, nucené přerušení a pro Terezii prakticky domácí vězení v klášteře Vtělení. V této době se pustila do psaní Knihy o zakládáních, rozpomínala se na uplynulé příhody a upozorňovala na možné zákruty současného a budoucího vývoje:
„Nuže, když se tyto holubníčky Panny, Naší Paní, začaly zalidňovat, začal rovněž Božský Majestát zjevovat svou velikost na těchto slabých ženuškách, ovšem silných co do tužeb a v odpoutání se od všeho stvořeného, což musí být bezesporu tím, co více spojuje duši s jejím Stvořitelem, děje-li se tak s čistým svědomím. Na toto vlastně ani nebylo třeba poukazovat, je-li odpoutanost opravdová; zdá se mi totiž, že bez ní naopak není možné neurážet Pána; jelikož Jej ovšem všechno jejich mluvení a jednání nikdy neopouští, zdá se, jako by je rovněž On nikdy nechtěl opustit. Toto nyní skutečně vidím, a mohu to právem takto říci. Kéž se obávají ty, kdo přijdou v budoucnu a budou toto číst, a pokud by snad nemohly vidět totéž, co je nyní, ať to nesvalují na časy, neboť na to, aby Bůh udělil velké milosti tomu, kdo mu doopravdy slouží, je vždy příhodný čas, a ať se snaží hledět si toho, zda tu v této věci není nějaká trhlina, a ať se snaží ji napravit.
Slýchám občas, že se říká o počátcích řádů, jelikož se jednalo o základy, že Pán uděloval větší milosti oněm našim svatým předchůdcům. A je tomu tak, ovšem stále by si měly řeholní osoby hledět toho, že jsou základy pro ty, kdo mají přijít po nich. Neboť kdybychom my, kdo žijeme dnes, neupadli v tom, co žili naši předchůdci, a ti, kdo by přišli po nás, by dělali totéž, budova by byla stále pevná. K čemu mi prospívá, že svatí předchůdci byli takoví, pokud já jsem následně tak ubohá, že špatným návykem zničila budovu? Neboť je jasné, že ti, co přicházejí, se nerozpomínají tolik na ty, kdo tudy prošli před mnoha lety, jako na ty, které vidí v současnosti. To je mi náramná věc, že se vymlouvám na to, že nejsem z prvních, a nehledím si rozdílu, který je mezi mým životem a ctnostmi a životem těch, kterým Bůh udělil tak velké milosti.
Ó, chraň mě Bůh, jak pokřivené jsou to výmluvy a jak zjevné sebeklamy! Nepojednávám zde o těch, kdo opravdu zakládají řády, neboť vzhledem k tomu, že si je Bůh vybral pro tak velkou službu, vybavil je větší milostí. Tíží mě, můj Bože, že jsem tak ubohá a tak málo oddaná ve vaší službě; avšak dobře vím, že chyba je ve mně, pokud mi neudílíte takové milosti jako mým předchůdcům. Je mi líto mého života, Pane, když jej porovnávám s tím vaším, a nemohu to vyznat bez slz. Vidím, že to já jsem přišla o to, v čem se oni namáhali, a že si v žádném případě nemohu stěžovat na Vás, ani není v pořádku, aby si kterákoli z mnišek takto stěžovala, nýbrž pokud vidí, že v něčem její řád upadá, ať se snaží stát takovým úhelným kamenem, díky němuž budova začne znovu růst, vždyť Pán jí k tomu dopomůže.
Nuže, abych se vrátila k tomu, o čem jsem mluvila – neboť jsem se velmi odchýlila od tématu – je tolik milostí, které Pán udílí v těchto domech, že je-li ještě jedna nebo dvě v každém z nich, které Bůh vede dosud skrze meditaci, všechny ostatní již dospívají k dokonalé kontemplaci, a některé postupují natolik vpřed, že dospívají až k vytržením; ostatním udílí Pán milost jiným způsobem, když jim spolu s tím dává zjevení a vidění, u kterých se jasně poznává, že jsou od Boha. Není v současnosti domu, ve kterém by nebyly jedna nebo dvě nebo tři takové sestry. Zjevně poznávám, že v tom sice svatost nespočívá, ani není mým úmyslem je jednotlivě chválit, leč uvádím to proto, aby se snáze pochopilo, že nejsou od věci ony rady, které chci udělit“ (Z 4,5-8). (23)
3. Na závěr r. 1576, v nejtragičtější chvíli tereziánské reformy, když nabíralo na síle všemožné pronásledování, které málem zahubilo celé její dílo, a když už i sama Terezie věřila, že je se zakládáním konec, uzavírá Knihu o zakládáních touto novou radou:
„Kéž se Jeho Majestátu zalíbí, aby nám hojně udělil svou milost – neboť tak nám nic nezabrání v dalších krocích kupředu v jeho službě – a kéž nás všechny chrání a prokazuje nám svou přízeň, aby se jen pro naši slabost nezmařil tak dobrý počátek, když už se mu zlíbilo, aby toto dílo začal s tak ubohými ženami, jako jsme my. Jeho jménem vás prosím, mé sestry a dcery, abyste o to stále prosily našeho Pána, a aby také každá z těch, co ještě v budoucnu přijdou, to brala tak, jako by až s ní měla začít tato prvotní řehole Řádu Panny, naší Paní, a aby tak v ničem nepřistoupila na nějaké uvolnění. Hleďte, že i prostřednictvím velmi mála nepatrných věcí se otevírá brána mnoha velkým záležitostem, a že tak, aniž byste si toho povšimly, vám do kláštera začne vstupovat svět. Připomínejte si chudobu a strádání, s jejichž přispěním se uskutečnilo to, z čeho se vy nyní těšíte v odpočinku; a když se budete na věc dívat pozorně, zjistíte, že tyto domy nejsou ze své větší části založeny lidmi, nýbrž mocnou rukou Boží, a že Jeho Majestát je velmi příznivě nakloněn tomu, aby zdárně pokračovala díla, která On sám takto koná, neselže-li jejich uskutečnění z naší strany. Odkud si myslíte, že by taková ženuška jako já, získala moc pro tak velká díla, podřízená jiným, bez jediného groše a bez kohokoliv, kdo by mě podpořil? Neboť tento můj bratr, který vypomohl při založení v Seville a měl trochu majetku a odvahu a dobrou duši, aby trochu pomohl, byl předtím v Indii.
Vizte, vizte v tom, mé dcery, ruku Boží. Vždyť to zcela jistě nebude urozená krev, která by mi zjednala čest. Ať se na to chcete dívat jakýmkoli způsobem, pokaždé shledáte, že je to jeho dílo. A proto není žádný důvod k tomu, abychom je my jakkoli umenšovaly, a to i kdyby nás to měla stát život a čest a odpočinek, tím spíše, že to všechno dohromady máme právě zde. Neboť skutečný život spočívá v tom, že člověk žije takovým způsobem, že se nebojí smrti ani jakékoli životní události a přitom setrvávat v oné obvyklé radosti, kterou nyní všechny máte, a v této duchovní prosperitě, která nemůže být větší, než když se člověk nebojí chudoby, ba touží po ní. Vždyť co se vyrovná onomu vnitřnímu i vnějšímu pokoji, ve kterém neustále žijete? Je ve vaší moci v něm žít i zemřít, jak vidíte, že umírají ty z nás, které jsme měli možnost již vidět umřít v těchto domech. Budete-li totiž stále prosit Boha o to, aby toto dílo takto dál udržoval, a nebudete přitom spoléhat jen na sebe, neodmítne vám prokázat své milosrdenství, budete-li důvěřovat Jemu a váš duch bude odhodlán, neboť Jeho Majestát je právě tomuto velmi příznivě nakloněn. Nemějte strach, že by se vám něčeho nedostalo“ (Z 27,11-12).
4. V roce 1580, když se seznámila s králem zprostředkovaným dokumentem, který umožňoval ustavení samostatné provincie bosých karmelitánů (která se brzy promění v řád), dodává, s těžce skrývanou radostí a svatou troufalostí:
„Nyní žijeme všichni v klidu a v pokoji, obutí a bosí. Nic nám nebrání sloužit horlivě našemu Pánu. Proto, bratři a sestry, když všemohoucí Bůh tak laskavě vyslyšel naše modlitby, nuže pospěšme sloužit jeho Veličenstvu! Ti, kdo teď žijí a na vlastní oči mohou vidět, jakou milost nám prokázal, ať uváží, od jakých útrap a protivenství nás osvobodil. Ti, kteří přijdou po nás a najdou všecko už krásně urovnané, ať pro lásku Boží neopomenou ani sebemenší věc, která napománhá k dokonalosti života. Ať se o nás nemusí říkat to, co se o tolika řádech říká, že je totiž chválí jejich začátky. Začínejme neustále, začínejme vždy znovu postupovat od dobrého k lepšímu. Pamatujme stále na to, že maličkostmi může ďábel navrtávat docela malé dírky, jimiž se pak vhrnou věci veliké. Nikdy neříkejte: „Na tom nezáleží!“, nebo „Tohle je přehnané!“ Ó mé dcery, na všem záleží, máme-li postupovat jen a jen vpřed.
Pro lásku našeho Pána vás prosím: pamatujte na to, jak rychle všecko pomíjí! Pamatujte, jakou milost nám Pán prokázal, když nás povolal do řádu! A pamatujte, jak velké trápení čeká ty, kdo by chtěli zavádět nějaké úlevy. Raději zaměřte svůj pohled na ty svaté proroky, z nichž náš řád vyšel. Kolik už máme v nebi těch, kdo nosili náš hábit! Umiňme si, že s Boží pomocí se i my staneme svatými! Kratince trvá boj, mé sestry, věčně však trvá jeho výsledek. Zanechme věcí, které vlatně nejsou ničím. Hleďme si jen toho ,co nás vede k onomu cíli bez konce – více sloužit a více milovat toho, kterzý bude žít po věky věků, amen, amen. Bohu díky!“ (Z 29,32-33).
Z této série textů a jejich kontextů lze jasně vyvodit, že s rostoucí institucionalizací tereziánské reformy narůstá i pobízení zakladatelky na to, aby se oživovala milost počátků, roste naléhání na současníky, aby se stali základem budovy pro ty, kdo mají přijít po nich, jakoby této milosti mělo přímo být vlastní, mělo být jejím potenciálním růstem toto neustálé začínání znova od začátku, stav, ve kterém do institucionalizace díla nezapomínáme zapojit opravdově vlastní život.
Touto vitální schopností se totiž odlišuje charismatická autorita od pouze právně dané autority. Odtud pramení ona svoboda ducha a srdečné lidství, které se odráží v dopisech světice tváří v tvář námitkám známých rigoristů: „Pochopte, můj otče, že jsem zastánkyní kladení důrazu na ctnost, ne však na strohost, jak to můžete vidět v těch našich domech“; (24) odtud i její připomínky určené otci Graciánovi v předvečer kapitoly v Alcalá, když se vytvářely definitivní konstituce bosých karmelitánů a karmelitek, aby je nepřeplnil detaily, jež často vedou ke skrupulím, jak co se týče zpovědníků, tak oděvu a obuvi, příjmů a odříkání, neboť „příliš stísněná duše nemůže dobře sloužit Bohu a když jim dáte svobodu, často se jim nic nestane a ony ani po ničem zvlášť nezatouží“; (25) a konečně její tolikrát opakované měřítko dokonalosti: „Pochopme dcery, že opravdovou dokonalostí je láska k Bohu a bližnímu a čím dokonaleji zachováme tato dvě přikázání, tím budeme dokonalejší. Celá naše řehole a konstituce nejsou než prostředky k tomu, abychom na tato přikázání dbaly s větší dokonalostí. Zanechme tedy přehnané horlivosti, která nám může velmi uškodit. Každá ať si hledí sebe. Protože jinde jsem vám k tomu už řekla mnohé, zde nedodám více. (1 H 2,17-18) (26)
Na tomto místě by bylo zapotřebí obšírněji pohovořit také o všem, co je obsaženo v jediné scéně srdečného loučení světice, která se odehrála ve Valladolidu při její poslední cestě, když už byla zraněná až ke smrti (a to hlavně chováním některých svých převorek, které prosazovaly vlastní autoritu zcela jinými metodami, než byly její) a o níž podává svědectví jedna z přítomných, tehdejší novicka Marie od sv. Josefa (Dantisco), vlastní sestra otce Graciána:
„/Chovala se tehdy/ jinak než obvykle, kdy sestrám nedovolovala, aby se na ni upínaly a projevovaly jí své city, které říkala, že jsou ženskou slabůstkou. Toho dne to všecko bylo možné a s velkou něhou každou sestru objala a s každou zvlášť se rozloučila. A když už vycházela ze dveří, pronesla ke všem sestrám tato slova: „Jsem velmi zaskočená tím vším, co Bůh vykonal s tímto řádem. Každá dbejte na to, aby kvůli vám neupadl. Nedělejte nic jen ze zvyku, ale konejte hrdinské činy větší dokonalosti. Starejte se, abyste měly veliké touhy, protože i když je nebudete moci uskutečnit, budete z toho mít velký užitek. Odcházím z tohoto domu s velkou útěchou, kvůli vaší chudobě a lásce, kterou chováte jedna ke druhé. Snažte se, aby to tak bylo vždycky.“ (27)
ze dnů karmelitánské spirituality v Praze
Poznámky pod čarou:
(1) Viz nedokončené pasáže a vynechaná místa, např. pasáž, kde mělo být vepsáno jméno salamanského biskupa (fol. 59r: F 18, 1), chybí příjmení jedné ze zakladatelek Caravaky (fol. 92v: F 27, 1), či chvála jí tolik obdivovaného biskupa z Osmy (fol. 119r: F 30, 11); slova, která zakončují jeden list a nepokračují na listu následujícím (cf. fol. 56r-v: F 17, 8; fol. 61r-v: F 18, 10; fol. 62r-v: F 18, 13; fol. 90r-v: F 26, 6; fol. 121r-v: F 31, 7; fol. 129r-v: F 31, 40); vedle toho je tu řada dalších anomálií, které nás vedou k myšlence, že tento vzácný rukopis zůstal pouze geniálním náčrtem zamýšleného díla.
(2) Terezie zachycuje např. soupeření mezi řeholními řády, nebo spor mezi panovníkem, který si žárlivě střeží svůj královský patronát nad reformou, a papeži, kteří chtěli dát reformě jiný směr; bez okolků mluví i o mentalitě společnosti a dobových konvencích; velmi svobodně a ironicky pojednává o cti, o klamu ukrytém v tradičním ideálu šlechtice; o přátelských vztazích, které udržovala s příslušníky střední třídy; o přednostní volbě bohatších a komunikačně dobře propojených měst, která považuje za vhodná pro zakládání klášterů. Mnohé další postřehy k tématu viz např. studie T. Egido, «Ambiente histórico», in Introducción a la lectura de Santa Teresa, EDE, Madrid 20022, s. 63-155, a tamtéž, «Libro de las Fundaciones», s. 375-410.
(3) Srov. Procesos de Beatificación de Santa Teresa, en Biblioteca Mística Carmelitana (=BMC), sv. 20, s. 125.
(4) List Maríi Bautistě, 29. dubna 1576, 19.
(5) List otci Graciánovi, 15. června 1576: « Dorazila jsem v pořádku, jelikož se ukázalo, že to tak bylo lepší než cestovat na vozech, neboť se mohlo putovat v době, kdy jsme chtěli, a můj bratr mě hýčkal. … Ó, můj otče, jaká pohroma se mi to stala! Když jsme byli v jednom stohu, a nepřipadalo nám, že je to málo, protože to bylo sice poblíž jednoho hostince, ve kterém ovšem nebylo možné nocovat, vklouzl mi velký gekon nebo velká ještěrka mezi tuniku a holé tělo na paži, a byl to projev Božího milosrdenství, že to nebylo jinam, jinak bych, věřím, umřela, podle toho, jak jsem se cítila; i když ji můj bratr hned chytil a mrštil ji pryč a nechtěně jí přitom trefil na ústa Antonia Ruize, který nám cestou prokázal spoustu dobra“…. (č. 8-9).
(6) List Lorenzovi de Cepeda, 24. července 1576, 7-8.
(7) Ibid., č. 8
(8) List otci Graciánovi, 5. října 1576, 5.
(9) List otci Graciánovi, 31. října 1576, 1.
(10) List otci Graciánovi, 9. srpna 1578, 17.
(11) Z 28, 3. Totéž píše v listu otci Graciánovi, v polovině dubna 1579, 3: „Pro dokonalé osoby jsme si nemohly přát nic lepšího než tohoto pana nuncia, protože budeme mít díky němu velké zásluhy.“
(12) Jde o Cuenta de Conciencia 59, ze 6. června 1579. Tento samostatný list byl vyňat r. 1664 bratrem zvaným Arellano. Do rukopisu ho později vrátil escorialský knihovník, který ho vložil do fol. 100v. Podrobnosti viz studie T. Álvarez, Sobre los Cuatro Avisos de la Santa, in Monte Carmelo 114 (2006) 257-299.
(13) O tom, že zpráva o zakládání kláštera v Burgosu byla zcela jistě napsána přímo namístě, vypovídá i hodnověrný svědek, který matku Terezii zažil uchvácenou psaním této pasáže těchto kapitol, licenciát Antonio Aguiar: „Když si jednoho dne tento svědek stěžoval, že se mu nedaří být vždy přítomen při díle a jeho plánování, světice mu odpověděla těmito slovy: Chci, aby vaše milost věděla, že já si také zapisuji své hloupůstky a tak, jak jsem toho schopná, právě zapisuju to, co se odehrává během tohoto zakládání, protože je to pamětihodné, právě tak, jako jsem to dělala u ostatních zakládání, protože jednou to bude hezké počtení; takže i teď zaznamenávám milost, kterou nám vaše milost prokazuje a lásku, kterou k nám chováte a čím jsme vám povinovány (BMC, vol. 20, s. 425-426).
(14) List Marii od sv. Josefa, 8. listopadu 1581, 3.
(15) Srov. list otci Graciánovi, 1. září 1582, 26.
(16) Ještě v červnu 1582, sotva byl burgoský klášter založen, zvažovala tuto možnost a opakovala svůj záměr vydat se tímto směrem: «Tento už je, sláva Bohu, založen. Vždycky jsem tu měla potíže se zdravím, přesto jsem odtud nechtěla odejít do toho dalšího (jak jsem to vašemu blahorodí psala) a kdyby to bylo ke službě Boží, už bych ani nešla, vždyť už jsem moc stará a unavená. » (List Dionisiovi Ruiz de la Peña, 4. června 1582, 3).
(17) Např. 10. kapitola má 16 odstavců, sedm z nich sevěnuje historické části (založení kláštera ve Valladolidu) a 9 didaktické části (povolání doni Casildy de Padilla). 18. kapitola má 13 odstavců, 5 z nich věnuje založení salamanského kláštera a 8 duchovním záležitostem (kritéria ohledně umrtvování).
(18) P. Cerezo Galán, «La experiencia de la subjetividad en Teresa de Jesús», in S. Ros García (coord.), La recepción de los místicos Teresa de Jesús y Juan de la Cruz, Universidad Pontificia de Salamanca 1997, s. 179.
(19) J. Marichal, La voluntad de estilo. Teoría e historia del ensayismo hispánico, Madrid, Revista de Occidente, 1971, s. 94.
(20) Srov. list otci Ambrosiovi Mariano, 21. října 1576, 1; Maríi de San José, září 1578 (fragm.).
(21) Toto porozumění ovšem občas obsahuje i jemnou ironii, jako v případě Filipa Segy, reformě nepřátelského nuncia, kterého líčí za pomoci srovnání mezi „svatým nunciem“ a tímto druhým, který „musí být Boží služebník“ (Z 28,3).
(22) Této literární a mystagogické originalitě spisů sv. Terezie se věnuji v «El carisma mistagógico de Santa Teresa», in Revista de Espiritualidad 66 (2007) 419-443.
(23) Následující kapitoly, které se věnují radám ohledně modlitby, je třeba číst v této perspektivě, tj. v souvislosti s naléhavou výzvou k obnově milosti počátků, základů charismatu.
(24) List O. Ambrosiovi Mariano, 12. prosince 1576, 10.
(25) List O. Graciánovi, 21. února 1581, 3.
(26) Viz k tomu fragment pro Marii Bautistu ze 17. února 1581obsahuje celý kodex směrnic, k nimž svou zkušeností a reflexí dospěla zakladatelka, tedy jde víc než zachycení jejích zásahů do života sester: „Vězte, že jsem nevynikala v řízení: všechno jde (vyřídit) s láskou; nevím, jestli jsem to dělala, protože nebyl důvod /jednak jinak/, nebo, že jsem porozuměla, že takto se vše lépe urovná.“
(27) Srov. BMC, vol. 18, s. 321. Více podrobností in Efrén-Steggink, Tiempo y vida de Santa Teresa, Madrid 1977, s. 968. Tato scéna tvoří protiklad k autoritářskému gestu převorky, která Terezii prakticky vyhodila z domu: „Převorka onoho kláštera (její neteř Marie Bautista) byla ovlivněná těmi lidmi (tchyní jejího synovce Františka de Cepeda) a protože patřila k těm, které měla světice velmi ráda, při této příležitosti neprojevila žádnou úctu a řekla nám, abychom šly s Bohem pryč z jejího domu. A když jsme z něj odcházely vystrčila mě ze dveří a řekla mi: “Běžte a už sem nikdy nechoďte!” a to bylo světici velice líto, neboť to vyslechla od jedné ze svých dcer a protože se jí zdálo, že by k ní měla projevovat víc úcty než světští lidé a protože /té převorce/ záleželo víc na světských lidech než na ní (Sebrané spisy bl. Anny od Bartoloměje, sv. 1, Roma 1981, s. 305).