„Na cizím břehu“ – „V nebi ve víře“
Poselství „sester v Duchu“
o věčném životě v přítomném okamžiku
Pavel Vojtěch Kohut OCD
Poslední článek Apoštolského vyznání víry, jak o něm rozjímáme na tomto kongresu, zahrnuje z hlediska spirituální teologie (nebo chceme-li, z pohledu duchovního života), hned dva velké tématické okruhy: „vzkříšení těla“ a „život věčný“.
Oba mají dlouhou tradici a oba jsou nesmírně aktuální: první okruh se pohybuje v teologii korporeity, tedy významu lidského těla v události spásy, a klene se od základních biblických výpovědí Starého i Nového zákona jak o stvoření, tak i o vykoupení, přes Tertuliánovo Caro cardo salutis a tradiční nauku o trojím těle Kristově, tj. o pozemském těle Ježíše z Nazareta, o jeho mystickém těle – církvi a o svátostném těle eucharistie, až k celé současné problematice teologie a spirituality mužsko-ženské vzájemnosti; druhý okruh se naproti tomu pohybuje v antinomickém napětí eschatologického tíhnutí (tj. zaměření na věčný život) a časné angažovanosti v tomto světě (tj. inkarnačního prožívání přítomného okamžiku), které se rodí ve chvíli, kdy je intenzivní očekávání Parusie, druhého Kristova příchodu ve slávě, jak se s ním setkáváme v prvotní církvi, stále víc konfrontováno s putováním věřících dějinami společnosti a světa, aby se nakonec situace vyostřila a tím zároveň nutila k hledání trvalých řešení v období kolem Druhého vatikánského koncilu.
Jestliže si z těchto dvou tématických okruhů pro svůj příspěvek volím „život věčný“, neznamená to, že bych jej jednoduše považoval za aktuálnější nebo důležitější, než je téma „vzkříšení těla“. Je tomu tak spíše proto, že u obou je toho mnoho, nač je třeba poukázat a o čem je třeba přemítat, a tak se nutně musím omezit jen na jeden tématický okruh, a i to nakonec s vědomím, že nejsme s to postihnout, byť jen rámcově, vše, co k němu patří.
Za uvedení do problému, jímž bych se chtěl v tomto příspěvku zabývat, nám může posloužit pasáž z pastorální konstituce Druhého vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, která se nachází v č. 43: „Koncil vybízí křesťany (…), aby se snažili plnit své světské povinnosti, a to v duchu evangelia. Je sice pravda, že zde nemáme trvalou vlast, ale hledáme budoucí; jsou však na omylu ti, kdo se domnívají, že proto mohou zanedbávat své pozemské povinnosti, neboť si neuvědomují, že právě víra je k jejich plnění zavazuje ještě více, a to každého podle jeho povolání. Neméně se však mýlí ti, kdo se naopak domnívají, že se mohou tak pohroužit do světských záležitostí, jako by tyto záležitosti byly úplně mimo náboženský život, protože ten podle nich záleží pouze v obřadech a zachovávání některých mravních povinností. Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejvážnější omyly naší doby. (…) Nestavme proto nesprávně proti sobě činnost v zaměstnání a ve společnosti na jedné straně a náboženský život na straně druhé. Když křesťan zanedbává časné povinnosti, zanedbává tím své povinnosti vůči bližnímu, ba vůči samému Bohu, a uvádí tak v nebezpečí svou věčnou spásu…“
V citovaném koncilním textu můžeme velmi silně zaznamenat napětí mezi eschatologií a inkarnacionismem, mezi vertikalismem a horizontalismem, mezi emerzí (vydělením se ze světa) a imerzí (ponořením se do něj), nebo chceme-li, mezi naší křesťanskou existencí „již“ a „ještě ne“, mezi bytím „ve světě“, ale ne „ze světa“ (srov. Jan 17,15n.). (1) Nač zde koncilní otcové reagují?
V průběhu první poloviny 20. století se totiž v církvi kromě hnutí návratů ad fontes (jako jsou biblické, liturgické a patristické hnutí nebo hnutí mnišské teologie) objevuje také celá řada hnutí a teologických směrů „otevřenosti modernímu světu“ (R. Aubert), která se snaží o živý dialog se současnou společností. Patří sem, abych jmenoval jen některé, např. sociální, misionářské, apoštolské a ekumenické hnutí, a proudy charismatické, kérygmatické, pastorální a nové teologie, teologie dějin, pozemských skutečností a laikátu… (2) Tyto směry a hnutí natolik ovlivnily celkové klima v životě církve, že se od určité doby dá hovořit o nové spiritualitě, zvlášť citlivé na pozemské hodnoty, pro kterou se vžilo Besnardovo označení „spiritualita imerze“. (3) Tento způsob prožívání duchovního života, charakterizovaný zapojením křesťana do světa, světských hodnot do evangelijního hledání a lidských hodnot do ideálu křesťanské svatosti, (4) se tak v praxi stal, alespoň zpočátku, jakousi protiváhou nebo dokonce alternativou tradičního života v církvi sub specie aeternitatis („z pohledu věčnosti“).
Dikce zmiňovaného koncilního textu se pokouší tyto dva přístupy, eschatologický a inkarnační, smířit v provizorní syntéze, a tím usměrňuje další pokoncilní vývoj k jejich chápání jako duchovních antinomií (protikladů), jež se nemají vzájemně vylučovat, nýbrž existovat společně, byť v určitém napětí. Toto napětí je však plodné a do jisté míry dokonce potřebné, neboť nejde ani o dílo nepřítele ani o náhodu, nýbrž o působení třetí božské Osoby: „Duch svatý je principem duchovních protikladů. Ve velikonočním tajemství uspořádal pozemské skutečnosti a obětoval je, aby se mohly objevit prvopočátky Božího království. Vede lidskou existenci k otevřenosti plnějšímu lidství, ale vede ji i k zakotvení mimo sebe, v Boží harmonii lásky. Dává nám Boží sílu ke vtělení do našich pozemských dějin, ale vede nás Bohu vstříc z tohoto času do času eschatologického. Můžeme vnímat účinky spásy v přítomnosti, ale toužíme po ní jako po daru, který je předmětem budoucnosti…“ (5) Antinomická napětí tedy nemají být odstraňována, nýbrž prožívána v harmonické syntéze. (6)
Jenže právě to je těžké: na úrovni teoretické reflexe je ještě poměrně snadné dojít k načrtnutí syntetického řešení; mnohem obtížnější je však nalézt konkrétní modely autentických postojů, které by takto harmonicky spojovaly duchovní antinomie v praktickém životě, aniž by jeden z pólů úplně opomenuly nebo jej přinejmenším zanedbaly na úkor druhého. Právě proto potřebujeme živé vzory, které by nám nabídly takovéto konkrétní modely vyvážených postojů. Poněvadž lze ovšem o veškeré tématice spirituální teologie (nebo obecněji duchovního života) pojednat zásadně třemi, navzájem komplementárními přístupy – totiž historickým, systematickým a personalistickým (7) – pokusím se po vstupní prezentaci dvou konkrétních postav naznačit rovněž historické dědictví a teologické pozadí, na jejichž základě vyrůstají jejich vlastní existenciální řešení duchovní antinomie v prožívání věčného života a přítomného okamžiku.
1. Věčný život v přítomném okamžiku u Terezie z Lisieux a Alžběty z Dijonu
2. Tereziino paradigma historického vývoje eschatologického inkarnacionismu
3. Alžbětino paradigma teologické struktury anticipované eschatologie