3. Alžbětino paradigma teologické struktury anticipované eschatologie
Je-li Terezčino paradigma historické, a tím nám naznačuje etapy či fáze vývoje, kterým bychom měli podobně jako ona (a jako církev v dějinách!) projít i my, Alžbětino paradigma je spíše strukturální: jakkoli i ono sleduje podobný vývoj jako paradigma Terezie z Lisieux, to, co je pro nás na něm opravdu cenné a nejvíc rozvinuté, je jeho teologická struktura. Jde o známou skutečnost; již tři roky po smrti blahoslavené Alžběty, napsal Mons. Sagot du Vauroux: „V životě sestry Alžběty od Trojice je nejnápadnější naprostá shoda jejích názorů, vnad, jejího vnitřního života, jejích slov, s nejjistějšími principy mystické teologie.“ (53) A Hans Urs von Balthasar, když si všímá její tendence přejímat celé obraty z jiných autorů, zdůrazňuje: „Chudoba na originální myšlenky, její silná závislost na spiritualitách jiných osob, nekompromituje podstatu. Všechno to, co v uskutečňování vlastního poslání tvrdí, je proniknuto něčím, co se nenachází v žádném jiném textu nebo učiteli, jakkoli jsou myšlenkově bohatí nebo propracovaní. (…) Odtud plyne vznešeně duchovní, ba teologický styl, získaný nikoli zvenčí a negativně, nýbrž vyrostlý a utvořený zevnitř.“ (54)
Co nám tedy Alžběta může nabídnout, jsou základní teologické pravdy naší víry, vztahující se k prožívání věčnosti již v tomto životě, spředené do harmonické a hluboké syntézy.
Předurčení k životu v trojičním společenství (z Trojice do Trojice)
Trojiční adorace v usebrání (tajemství inhabitace)
Z přemíry lásky (klíčová role Kristova utrpení)