Latinští poustevníci na Karmelu
Latinští poustevníci na hoře Karmel byli charakterizováni právě touto typologií: spontánně se shromáždili, aby se věnovali životu modlitby a askeze oproštěnému od jakékoli právně uznané struktury řeholního stavu; neměli totiž ani kostel ani označení, kterým by byli pojmenováni. Byli poustevníky laického typu, konvrši, toužícími žít jako poutníci v zemi, náležející Kristu, a to byl důvod, proč opustili svět a oddali se horlivému životu, aniž by se přitom těšili oficiálnímu uznání ze strany církevní autority.
Prvním literárním dokumentem, který nás seznamuje s existencí latinských poustevníků na Karmelu, je řehole života (vitae formula), napsaná pro ně jeruzalémským patriarchou Albertem. V blíže neurčené době, v letech 1206-1214 (tedy v období, jež vymezuje Albertovu přítomnost ve Svaté zemi), poustevníci požádali svého patriarchu, aby jim sestavil písemné uspořádání, jež by uzákonilo jejich zvyklosti. Albert jim odpověděl dopisem, jenž je obecně znám jako „karmelitánská řehole“, dochovaná dnes jen v upravené redakci, která nám však přesto umožňuje načrtnout rámcový průřez jejich životním stylem.
Každý poustevník měl svou celu oddělenou od ostatních, v níž přebýval ve dne v noci, rozjímal slovo Páně a bděl na modlitbě. Byly mu předepsány obvyklé kající skutky, půst a modlitba, jichž se běžně používalo v podobných skupinách. Zvláštní hodnotu má výzva ke zbudování oratoře uprostřed mezi celami, v níž se mají poustevníci shromažďovat ke společné modlitbě, neboť jde o známku prvního církevního uznání ze strany biskupa. Je pravděpodobné, že se nemodlili liturgii hodin: Albertův text předepisoval recitaci žalmů po tradičním způsobu, jelikož bylo zvykem, že mniši znali žaltář nazpaměť, buďto celý nebo alespoň jeho značnou část.
S modlitbou se pojí jiné předpisy typické pro poustevnický život: chudoba a ruční práce za účelem zajištění vlastního živobytí. Řehole neukládala nošení nějakého konkrétního oděvu; ve shodě s místním zvykem si poustevníci pravděpodobně oblékali vlněnou nebarvenou tuniku s opaskem, škapulířem a kapucí, a přes ni přehazovali pruhovaný černobílý plášť.
Z jedné zprávy, jež spadá do let bezprostředně po sepsání vitae formula, se dozvídáme, že oratoř byla zasvěcena Panně Marii, takže poustevníci byli později známi jako „bratři blahoslavené Panny Marie z hory Karmel“. Podle feudálního zvyku byl svatý patron panovníkem skupiny a pod jeho praporem se členové usilovně zapojovali do duchovního boje a hájili časné zájmy svého sdružení. V následném výkladu dospěli poustevníci k přesvědčení, že byli založeni, aby sloužili Marii, Matce Boží, a uctívali ji; to bylo ostatně později potvrzeno generální kapitulou, jež se konala v Montpellier v roce 1287.