„Marana tha“ – eschatologická očekávání prvotní církve
Terezčino extrémně eschatologické dětství nese nápadně podobné rysy jako spiritualita prvokřesťanských obcí, která byla charakterizována silným eschatologickým očekáváním Parusie, druhého Kristova příchodu.
Stačí pomyslet jen na svědectví druhého listu Soluňanům, sepsaným pravděpodobně v 80.-90. letech prvního století, ve kterém se posvátný autor nikterak nesnaží oslabit čekání soluňských věřících na příchod vzkříšeného Pána, nýbrž jen přivést je k jeho správnému prožívání. (38) „Skutečnou chybou některých křesťanů v Soluni bylo to, že tváří v tvář blížícímu se příchodu Páně se každodenní práce a povinnosti staly nedůležitými. Očekávání dne Páně nemůže rodit snění, nýbrž bdělost a střízlivost, víru a lásku.“ (39)
Jinak ovšem eschatologické zaměření každodenního života není v rámci novozákonních spisů vůbec zpochybňováno; naopak předpokládá se a chápe jako cosi naprosto samozřejmého. Uveďme si dva příklady za všechny; prvním je jeden pavlovský text, který velmi dobře charakterizuje prvokřesťanský ideál prožívání všedního života: „Říkám, bratři, toto: Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo nic zůstat, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho nevyužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí“ (1 Kor 7,29-31). Druhý pochází z janovské tradice a zní taktéž jako programová výzva pro věřící: „Ano, děti, zůstávejte v něm! To nám pak dodá radostné důvěry, až se objeví, a při jeho příchodu nebudeme od něho s hanbou odmítnuti“ (1 Jan 2,28).
Celá existence věřících v prvokřesťanských obcích tak byla proniknuta tímto eschatologickým nasměrováním a to přetrvalo i tehdy, když se s postupujícím časem stávalo stále zřejmějším, že Kristův příchod se neuskuteční tak záhy, jak se původně obecně předpokládalo. „Eschatologické očekávání apoštolů se mohlo splést co do dne příchodu Krista; vyhlíželo se, přemýšlelo se o něm nebo přinejmenším se mělo za to, že je velmi blízký. Podstatným však pro víru zůstává to, že svět stojí před doléhajícím příchodem Božím, a pro církev, že žije očekáváním příchodu svého Pána. Svoboda budoucnosti tak před ním stojí dokořán.“ (40)
A proto se i v poapoštolských komunitách, navzdory určitým posunům v prožívání eschatologického očekávání, toto nasměrování zásadně udrželo. Umírněnější interpretace Parusie té doby s sebou přinesla několik pozitivních účinků:
- Pozitivní přehodnocení přítomného věku jako užitečného pro život z víry;
- Objev historického rozměru a myšlenky duchovního rozvoje;
- Připuštění možnosti činit pokání po upadnutí pokřtěného do hříchu (penitenciální praxe). (41)
V každém případě jedním z charakteristických prvků starokřesťanské spirituality zůstává ono očekávání Kristova příchodu (a tím i zaměření na věčný život!), které je tak příznačně vyjádřeno liturgickým zvoláním: Marana tha! („Pane náš, přijď!“). Toto zvolání je jednak biblického původu (srov. 1 Kor 16,22; Zj 22,20b; později pak Didaché 10,6), jedna je slovní hříčkou: vyjadřuje jak přesvědčení o Kristově přítomnosti v eucharistii (v tomto případě jde o Maran atha – „Náš Pán přichází“ nebo „přišel“), tak touhu po jeho definitivním příchodu (v tomto případě jde o Marana tha – „Pane, přijď“). (42)
Podobně na nás působí první období Terezčina života až po vánoční milost: světice v něm žije plně zaměřená na nebe a země se jí jeví jen jako „smutné vyhnanství“. V tomto období jsou věčný život a pozemská angažovanost alternativami, které se vzájemně vylučují, a Terezka se po vzoru prvotní církve vyslovuje pro alternativu nebe a věčného života.