„Maran atha“ – současné pojetí eschatologie v přítomném okamžiku
Terezčino čtvrté období lze charakterizovat jako dobu, kdy jsou věčný život a přítomný okamžik natolik sjednoceny, že se nebe a země takřka ztotožňují. Už zde byl citován její výrok z Posledních rozhovorů; (49) jiná její báseň z konce roku 1896, nazvaná Jak chci milovat (srov. TB 41), nám tuto mentalitu může přiblížit ještě lépe. Její stavba je snadno srozumitelná: postupuje od aktuální situace života na zemi („smutné vyhnanství“, v. 5) k definitivní perspektivě věčnosti („na konci života“, v. 17) přes „řešení“ jejich vzájemného napětí v Ježíšově lásce (srov. reiteraci C’est ton amour – „Je to tvoje láska“ v prvních dvou verších druhé strofy, srov. v. 9n.). Nemůžeme přejít z tohoto světa do věčné blaženosti jinak než skrze lásku, a lidská láska se rodí jen z lásky Boží.
Jde o modlitbu (srov. v. 1): Terezka chce svou láskou způsobit radost Ježíšovi a tak přijímá „zkoušky smutného vyhnanství“ (v. 5), ale ví, že je to Ježíš, který musí proměnit v lásku vše, co koná ona (v. 7). Proto vzývá tuto Ježíšovu lásku (v. 9), která ji musí proměnit (v. 10), aby bylo její srdce schopno mu žehnat a milovat jej, jako se miluje a žehná v nebi (vv. 11-14). Potom ho bude Terezka milovat toutéž láskou, kterou Ježíš miluje ji. Dojde-li k této proměně, na konci života ji Ježíš s nekonečnou něhou, sladkostí božského pohledu a láskou vyhledá (srov. v. 17n.), všechno jí odpustí (v. 22) a ona bude na jeho srdci, neboť velmi milovala (v. 23n.).
To, co je v Písni na dnešní den vyjádřeno eucharisticky a rozvinutě, objevuje se v básni Jak chci milovat ve velmi jednoduché a přímočaré podobě: bez proměny našeho života Ježíšovou láskou nemůžeme přejít ze „smutného vyhnanství“ pozemského života do věčné radosti. Důraz na Boží, Ježíšovu aktivitu je tu ještě silnější jako v předcházející skladbě: vše závisí na tom, zda dovolíme Ježíšově lásce jako spalujícímu plameni vstoupit do našeho srdce. Příspěvkem z naší strany je jen chtít žít tento život z lásky a v lásce k němu, využívat „zkoušek vyhnanství“ k tomu, abychom okouzlili a utěšili jeho srdce (srov. v. 6). (50)
Princip ztotožnění nebe a země nachází tedy Terezka v lásce, a to v lásce Ježíšově, na které máme podíl, když v blíženské lásce umožňujeme Ježíšovi, aby skrze nás miloval naše bližní (srov. C 11v-12v; AS 214n.). Tento objev, v čem spočívá blíženská láska, který učinila světice až v posledním roce svého života, nádherně naznačuje, k čemu máme dospět i my a o čem rozjímá současná duchovní literatura: aby se nebe spojilo se zemí v konkrétní a účinné blíženské (řekli bychom: pozemské!) lásce, která však nemá svůj původ v horizontální lidské sympatii, nýbrž ve vertikálním Božím daru milosti.
Eschatologie již v přítomném okamžiku – to je ideál, který se znovu a znovu vrací jak u velkých duchovních postav a autorů současné doby, tak i v teologických pojednáních. Dalo by se říci, že ze starokřesťanského zvolání se dnes mnohem více zdůrazňuje Maran atha – „Náš Pán přichází/ přišel“, než Marana tha – „Pane náš, přijď“, třebaže i tento druhý rozměr je dnes znovu inspirující.
Věčnost a nebe se natolik projevují na zemi, že kromě tradičních, „klasických“ oblastí duchovní zkušenosti je třeba objevovat nové. „Máme povinnost,“ píše jistý pokoncilní autor, „prozkoumat jiné oblasti reality, abychom zbudovali to, co svatý Pavel nazývá novým nebo úplným člověkem, neboť by se mohlo stát, že tradiční místa se opotřebovala a že by bylo nezbytné absolvovat delší cestu, abychom způsobem odpovídajícím naší době znovu nabyli smysl a pravdu oněch míst, zatemněných a opotřebovaných rezivějícím působením dějin.“ (51) Jako nové oblasti působení Ducha, a tedy duchovní zkušenosti, se vyjmenovávají hmota, časná angažovanost a emarginace. (52)
Jistá, byť ne vždy dokonalá paralela, existující mezi Terezčiným vývojem prožívání vztahu mezi věčným životem a přítomným okamžikem a dějinným vývojem vztahu eschatologie a inkarnacionismu v církvi, mě přivádí k myšlence, že máme před očima jisté paradigma vývoje, který se přirozeně, třebaže ne nutně, mechanicky a beze zbytku, může (a možná dokonce má!) uplatnit i v našem konkrétním životě: na začátku duchovního života se potřebujeme zaměřit na „jediné potřebné“ (srov. Lk 10,42) – vztah lásky k Bohu, zaměření na nebe a věčný život, vertikální směřování a emerzi (vydělení se ze světa) – a zvolit si je jako alternativu vůči všemu světskému, které je v tomto období prožíváno výhradně negativně; až poté lze postupně „objevovat“ více vztah lásky k bližnímu, angažovanost na zemi, horizontální hodnoty a imerzi (ponoření do realit světa), a to nejprve snad jako cosi paralelního k přetrvávající eschatologické touze, později jako spojence věčného života, a nakonec jako „místa“, kde se věčný život začíná realizovat.