Pravda u Edity Steinové

Immakulata J. Adamska OCD

Otec Eryk Przyvara nazval typ svatosti Edity Steinové „svatostí odevzdání se čisté pravdě, nebo – víceméně filosofickým pojmem – svatostí odevzdání se Bohu čisté pravdy“.
Tou pravdou je Bůh sám. Zmíněné prohlášení umožnilo Editě nalézt sebe samu v naději a v chaosu dobových změn a zkoušek, kterými v životě procházela. Vlastním postojem ukázala, jak naděje vyrůstá ze situace zkoušky. Čím více rostla v naději, tím méně ji zasahovala ničivá moc zla.
Po křtu opustila cestu filosofického bádání a hodlala spočinout v objevené pravdě. Jak se postupně prohlubovala ve víře a v náboženském poznání, otvíraly se před ní její stále širší obzory. Zároveň rozšířila i své filosofické hledání o nábožensko-teologické, a její působení přijalo podobu konání pravdy v lásce.
Zvolila si Karmel, protože jeho spiritualita s prostým služebným životním způsobem a neustálou modlitbou – především přímluvnou – se kryla s jejím vnitřním ideálem plodné služby pravdě. Tento ideál rozvinula v duchu karmelitánských klasiků mystického života modlitby – sv. Terezie z Avily a sv. Jana od Kříže. V knihách napsaných na Karmelu nevysouvá do popředí problém poznání, nýbrž moudrost kříže, která je pošetilostí pro ty, kteří z něj nic nechápou, bolestnou proměnu ratia – přirozené poznávací činnosti – v božské poznání. Sv. Tomáš prohlásil, že veškeré jeho vědění ve srovnání se zkušenostmi božského není nic než prázdná sláma; Edita Steinová pak může prohlásit spolu se sv. Janem od Kříže: „Kráčejíc v lásce, ztratila jsem sebe a byla jsem dobyta.“
Její život je veden moudrostí tryskající z víry. O radost, kterou z toho důvodu prožívá, se chce okamžitě dělit s druhými, ráda by každému přiblížila objevené hodnoty smyslu a cíle člověka i pramenů naděje a pokoje. Dělá to s přesvědčivou mocí lásky a poukazuje na prostředky, které mohou nabídnout pomoc při kulturotvorném utváření lidské osobnosti.
Svatost chápe jako věrnost pravdě. Vybízí: „Kdo na cestě za pravdou hledá Boha, ten se s dobrovolně podstoupenou námahou otevře tímtéž směrem, ke kterému je přitahován člověk obdařený mystickou milostí; postupně se osvobodí od smyslů a obrazů paměti, dokonce od přirozené činnosti rozumu a vůle, aby vstoupil do naprosto obnažené samoty vlastního nitra, aby tam přebýval v temné víře, v prostém, zamilovaném patření ducha na Boha skrytého, který, ač skryt, je přítomen.“
Také však varuje: „Kristus je Pravda, a ďábel je od počátku lhář. Jak to chápu, lhát znamená představovat sobě nebo druhým lidem něco poněkud jinak, v odchylce od uznávané pravdy. Nejsme povinni říkat každému všechno, co víme, ale když prohlásíme pravdou něco, co sami považujeme za nepravdivé, odporujeme pravdě.“
Ve spisech Edity Steinové je pravda jednak pojmem filosofickým, poté teologickým, a konečně Bohem samým, ve smyslu Ježíšových slov: „Já jsem ta cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Pánovu velekněžskou modlitbu: „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda… A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,17.19) chápala jako zvláštní výzvu ke svatosti a jako poslání odevzdat se v oběti pro posvěcení druhých pravdou. Když sv. Terezie od Dítěte Ježíše nalezla své poslání v církvi a mohla z vnuknutí zvolat: „Mým povoláním je láska“, pak Edita Steinová mohla podobně zvolat: „Mým povoláním je pravda.“
V tomto znamení se odehrává její život a dílo naplněné silou, o které hovoří Písmo svaté.: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37). Věrnost tomuto hlasu a poslušnost Božímu povolání stvrdila svou smrtí.

Slovo pravdy
Další osvobozující podoba pravdy
Pravda kříže
Pokora, to je pravda

přeloženo s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů

přeložila Jindra Hubková

Zpět