Pokora, to je pravda
Edita Steinová byla Bohem volána překonávat sebe samu a následovat Krista v jeho ponížení. Odpověděla Bohu pokorně: „Vítej, Kříži, jediná naděje!“ Vyznává: „Scientiam Crucis si člověk osvojí pouze tehdy, když sám hluboce zakusí kříž. O tom jsem byla přesvědčena od prvopočátku a z celého srdce jsem zvolala: Ave, crux, spes unica!“
To, co nazvala sancta discretio, nazývá sv. Terezie od Ježíše pokorou. Pouze pokora jako jediná něco zmůže, jak učí Terezie, a to pokora nabytá nikoli dlouhým přemítáním, ale taková, která se osvěcuje jasem z ohniště Pravdy samé, která v jediné chvíli vidí a poznává to, k čemu by rozum s představivostí jen stěží dokázaly dospět až po dlouhé práci, to jest – nakolik je člověk ničím a Bůh naopak nekonečně vším.
Překračovat sebe samého znamená nehledět na vlastní prospěch, nýbrž „vstoupit“ do jediné pravdivé lidské velikosti, do duchovní opravdovosti, do sebeodevzdání, a toto všechno otvírá srdce k přijetí daru. Z postoje pokory vyrůstá nový, pravdivý svět, ve kterém je poslední místo vždycky první.
Edita Steinová píše v návaznosti na slova svaté sv. Terezie: „Pokora je pravdou – to je pravidlo sv. Matky. Ta, která byla ve vztahu k sobě tak absolutně poctivá, mohla dospět k jedinému závěru, že pouze každodenní sebekontrola musí vést ke stále hlubšímu uvědomění si vlastní nicoty. Klášterní život má ten půvab, že nám druzí pomáhají pochopit vlastní chyby. V těsném životě společenství je nelze nadlouho ukrývat. (…) Moderní pedagog, zaměřený často především na přirozenou výchovu, určitě bude nad mnohými body pokynů sv. Terezie kroutit hlavou. Vždyť kde je tu samostatnost, svoboda jednání, zdravé sebevědomí? Dalo by se klidně odpovědět, že tyto metody nejsou pro každého. Samozřejmě ten, kdo zastává čistě přirozené stanovisko, kdo se nenaučil vidět sebe samého a celý svět z hlediska věčnosti – pro toho by byl zmíněný životní způsob krajně nebezpečný. Řekla bych dokonce, že v tomto prostředí se rozvine pouze ten, kdo má skutečné karmelitánské povolání. Řehole vede k vytýčenému cíli a nelze ji užívat svévolně. (…) Pokud sv. Matka oddělila sestry od vnějšího světa a žádala od nich naprosté zřeknutí se všech pozemských radostí, zároveň jim tím otevřela jiný svět, o jehož bohatství a kráse nemají lidé stojící vně ani potuchy.“
Tato slova napsala Edita Steinová, když sama bolestně prožívala různá ponížení. Vyznává, že byla „neobratnou novickou“. Neobratnou také až do posledka zůstala. Na Karmelu byla jednou z mnoha sester, dokonce ani všechny její spolusestry netušily nic o její „učenosti“. Při chórových modlitbách neustále opakovala chyby k pobavení společenství a ke zkoušce trpělivosti představené. Novicmistrová, M. Renata, která ji ostatně nesmírně milovala, jí jednou ostře vytkla: „Slyšela jsem, že ve světě jste byla moudrá osoba. Tady se zdáte být čím dál hloupější.“
Když kvůli vyčerpanosti dostávala místo žitné kávy mléko, což tehdy bylo na Karmelu výjimečné, zaslechla napůl žertem a napůl ve zlém myšlenou poznámku na svou adresu: „Nojo, doktoři musí pít mléko.“
Její askeze byla ve znamení pokory a zakládala se především na praktikování ponížení, sebezáporu a zříkání se vlastních zálib.
Když jednou hrdě ukazovala svým spolusestrám fotografie svých sourozenců a jejich dětí, jistá netaktní spolunovicka zvolala: „Ach, jací Židáčci!“ Edita jí odpověděla úsměvem a ruměncem ve tváři.
Články napsané k příležitosti jejího beatifikačního procesu vypovídají, že Edita byla pokorná srdcem. Důkazem jsou její četné výroky z korespondence, které už byly citovány v této práci při jiné příležitosti. Alespoň několik nejdůležitějších: „Jsem velice neobratné dítě noviciátu, vyžadující mnoho lásky a trpělivosti představených a spolusester. Uplyne ještě mnoho času, nežli se stanu užitečnou řeholnicí.“
„Přijímám všechno, co přináší den, a pouze prosím Boha, aby mi udílel potřebné schopnosti. V každém případě je to dobrá škola pokory; člověk dělá spoustu věcí s velkou námahou, a přece tak nedokonale.“
Ve svědectvích sester se dočteme: „Neobratnost Edity Steinové a chyby v chóru i při práci jí byly příčinou skrytých i zjevných, ba dokonce veřejných pokoření. Nešetřilo se na ní upozorněními a napomenutími, která přijímala jako dítě a s vděčností. Také se stávalo, že se sestry jejím chybám smály. Necítila se uražená, ale smála se spolu s nimi a prosila o poučení.“
Občas, když viděla bezradnost novicmistrové vůči jejím chybám, prosila o odpuštění: „Můj stroj už je moc starý. Nevím, jestli to má hlava ještě pobere.“
Mohlo by se zdát, že určitá pokoření na ni dopouštěla Prozřetelnost sama. Jednou byla vyznamenána tím, že byla zvolena, aby při slavnostním procesí ke cti sv. Josefa nesla jeho sochu. Pustila se do svého úkolu s takovou vervou, že shodila věčné světlo visící ze stropu a polila sebe i sestry olejem. Od toho okamžiku jí přezdívali „pomazaná z výsosti“.
Na téma jejího uklízení svědčí echtské sestry: „Nikdy se nevyhýbala obyčejným pracím, i když byla strašně nešikovná. Často jsme se jí smály. Měli jste ji vidět, když uklízela! Vypadalo to tak, jako by někdo chodbou táhl psa na řetězu. Pravou rukou táhla vysavač v naději, že snad trochu prachu vysaje. Ale u práce byla vždycky jako první. Velice nešikovně ždímala prádlo při praní. Dělala to levoručně, jak mají ve zvyku muži. Jednou měla zamést chodbu. Nesmírně nás pobavila, protože nejprve dvakrát zametla pravou stranu a potom přešla na druhou.“
Pokoření se zdají být existenciálním cvičením jejího života. Připomeňme si třeba jen jedovaté poznámky, které musela snášet ve škole kvůli svému židovskému původu, nespravedlivé hodnocení jejích skutečných výsledků, nepřipuštění k habilitaci, později bojkot studentů v Münsteru, pomluvy a jedovatá slova. Po křtu se jí toto všechno stalo výzvou k následování Krista. Ve své Kreuzeswissenschaft píše: „Předpověď smrti vykreslila učedníkům před očima obraz Ukřižovaného, a dnes jej staví před oči každému, kdo čte nebo naslouchá evangeliu. Je to mlčenlivé volání, které si žádá odpověď. Volání k následování Krista na životní křížové cestě podává hotovou odpověď a zároveň vhled do smyslu smrti na kříži; vždyť tato slova pozvání bezprostředně obsahují i výstrahu: Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho (Lk 9,24; Mt 10,39; J 12,25). Ježíš dal svůj život, aby člověku otevřel bránu do věčného života. Ale chceme-li získat věčný život, musíme obětovat ten pozemský. Musíme spolu s Kristem zemřít, abychom spolu s ním mohli vstát z mrtvých; musíme dát souhlas s neustálým umíráním zapříčiněným utrpením a každodenním sebezáporem, ba dokonce souhlasit i s krvavou smrtí svědka víry pro Kristovo evangelium.“
Kříž je vnitřním hlediskem pravdy jakékoli teologie. V nedávno vyšlé knize o Editě Steinové s názvem Edith Stein – eine grosse Glaubenszeugin (Edita Steinová – veliký svědek víry) se dočteme: „Edita Steinová byla člověkem, který – jako křesťan – nikdy nezavrhl myšlení (Denken), a přece si vždycky byl vědom, že bytí křesťanem nelze obsáhnout reflexí – ani intelektuální, ani existenciální. Její láska k Ukřižovanému se nezakládá ani tak na slovech, jako se spíše beze zbytku vyjadřuje činem. Díla Edity Steinové – jakkoli důležitá – jsou ve srovnání s jejími činy takřka bezcenná. Její definitivní a skutečná síla spočívá na prvním místě v životním postoji, pak teprve v psaném slově.“