Další osvobozující podoba pravdy

„Tváří v tvář kříži si netroufáme odsuzovat nepřátele, ale také neklesáme na duchu, když přijde na to přiznat si, že jsme pořád ještě nedostateční.
Děti tohoto světa se považují za svobodné, pokud jim nikdo nebrání plnit si veškerá přání a záliby. Zato děti Boží se cítí svobodné, když – ničím nespoutané – mohou následovat volání Ducha svatého; vědí totiž, že všechna pouta a překážky nepocházejí zvenčí, ale vězí v nás samých. Stáváme se otroky vlastních slabostí.“
Pravda jako cesta ke zralé lásce – tak lze shrnout jedno z hlavních témat eseje Edity Steinové pod názvem: Das Weihnachtsgeheimnis (Vánoční tajemství). Představuje v něm, jak chápe své poslání vést lidi ke Kristu.
„Lidská láska se snaží podržet si pro sebe předmět svého citu. Kdo miluje lidi tak jako Kristus, ten chce, aby patřili Bohu, a ne jemu. Tím si samozřejmě zajišťuje jejich vlastnění na věky. Získáme-li člověka pro Boha, jsme s ním v Bohu sjednoceni, zatímco chuť získat si ho jen pro sebe končí často tím, že ho dříve či později ztratíme.“
Právě toto pravidlo používá v dopisu emocionálně nevyrovnané adresátce, které chce pomoci osvobodit se z pout čistě lidské náklonnosti.
„Ráda bych Vám pomohla právě tím, co je neodvratné. V posledních měsících jsem na Vás často myslela se starostmi, protože mám pořád dojem, že se nějak míjíte s podstatou; umíněně se řídíte vlastní vůlí a tvrdě se držíte jednou přijatých rozhodnutí. Pokud se Vám zdám tvrdá a bezohledná, protože nesouhlasím s Vašimi přáními, prosím, věřte mi, že to nedělám, protože jsem chladná nebo z nedostatku lásky, ale jsem pevně přesvědčena, že kdybych jednala jinak, jenom bych Vám tím ublížila. Jsem pouhým Pánovým nástrojem. Každého, kdo se na mě obrátí, bych ráda vedla k němu. Ale protože si uvědomuji, že o to tu nejde, ale že jde o mou osobu, nemohu už sloužit jako Boží nástroj; musím ho poprosit, aby pomohl jiným způsobem. On přece nikdy není připoután k jedinému člověku.“
Řeholnici, která už měla po slibech, zatímco ona byla ještě novickou, posilovala na duchu v krizích a komplikovaných záležitostech svědomí, jaké se objevovaly za hitlerovského režimu v období rušení řeholních škol. Dokonce si u matky převorky vyprosí povolení pro tuto nervově vyčerpanou sestru, aby mohla o prázdninách pobýt na Karmelu. Píše jí:
„Neberte ty věci tak důležitě a vážně. Vždyť přicházíte za malou novickou; nejsem lékař ani duchovní vůdce. Nedokážu vyléčit nervové potíže ani nehodlám vstupovat do Vašeho vnitřního života. Nechcete-li, nemusíte mi přece nic říkat. Jen jsem si myslela, že lidé „odtamtud“ a vyčerpaní si potřebují o prázdninách trochu odpočinout – proto nám je dobrý Bůh dal. Také si myslím, že Vám poslouží, když na sebe necháte trochu posvítit slunce z hory Karmel a když si volněji nežli obvykle vydechnete na čerstvém vzduchu. V době určené pro hovornu Vám budu k dispozici, pokud si to budete přát. Budu hodně vyprávět – a jistě Vás to potěší. Ale stejně budu spokojená i tehdy, když se rozhodnete strávit tento čas v kapli při rozmluvě s Královnou míru a se světci našeho řádu.“
Stejně příznačný je i dopis bývalé žákyni, která si zoufá nad nedostatečnými schopnostmi a vadou řeči. Edita nezastírá pravdu, ale ukazuje východisko: odevzdání se Bohu, pohled na vlastní situaci v jeho úradku; Bůh nikdy nechce člověka trápit, ale pozvednout ho.
„V tom ohledu bude nejlépe, když Vám otevřeně řeknu, co si myslím o Vašich schopnostech. Jistě nejste tak nadprůměrně uschopněná jako Vaše sestry. A to je samozřejmě skličující; mít neustále kolem sebe někoho schopnějšího.
Máte ovšem otevřený rozum, kterému se zásadně nic neuzavírá. Jen se ne tak snadno učíte a jste pomalá ve vyjadřování, proto nikdy nedosáhnete oslnivých výsledků, především při zkouškách. Ale vždycky budete dělat užitečné věci. To, co chápete, nelze poměřovat schopnostmi. To, co jste si osvojila, působí ve Vás a skrze Vás, ačkoli nic z toho nedokážete vyjádřit slovy. Ale postupně se naučíte i s větší lehkostí mluvit. Odevzdáme-li se cele do Božích rukou, můžeme doufat, že z nás něco vykřesá. Jemu patří soud. My se nepotřebujeme sledovat a poměřovat. Pomyslete jen: ti, které Vám bylo dáno poznat, a kteří se Vám zdají být blíže ideálu křesťanství, jsou ze svého úhlu pohledu stejně ubozí a stejně tak málo sebejistí jako Vy.“
Lidé možná ne vždycky rozuměli radikalitě Edity Steinové, přesto si vážili jejích slov. Židovská filosofka Gertruda Koebnerová, vzpomíná: „Edita se úzkostlivě hlídala, aby mě neodtahovala od židovské víry. Neuzavírala se ani před mými estetickými problémy, jako ostatně nikdy, dokonce ani během svého života na Karmelu, neuzavírala se přede mnou ani se ke mně nechovala rezervovaně. Svým přátelům se věnovala s průzračnou otevřeností, jasným pohledem sledovala jejich práci a život. Pátrala po tom, kde a jak by mohla pomoci. Protože sama byla otevřená, každý se před ní snadno otvíral. Uplatňovala tu nejupřímnější kritiku, kterou však nezraňovala, nýbrž pomáhala, protože Edita nezdůrazňovala vlastní nadřazenost. Její upřímné odhalování vlastních zkušeností před těmi, kteří za ní přicházeli, měnilo každé setkání s ní v jedinečný zážitek svého druhu.“

Pokračovat
Zpět na úvod