Tváří v tvář Božímu tajemství
„Tajemství lidské duše je tajemstvím Boha“, učí velká učitelka duchovního života (Mater spiritualium), Učitelka církve sv. Terezie z Avily. „Tajná zákoutí lidské duše“ jsou nedostupná nejen vnějšímu pozorovateli, ale i duchovnímu vůdci, jenž je pokorným svědkem onoho tajemství, neboť pouze tehdy může sloužit a autenticky duchovně pomáhat, vede-li k větší citlivosti vůči požadavkům milosti a ke správné odpovědi vedeného člověka. Tato pokora vůči Božímu tajemství nemůže chybět u vědecké teologické reflexe o tajemstvích milosti působící v lidském srdci.
Spiritualita svaté panny Terezie Markéty Redi od Ježíšova Srdce se projevuje od chvíle jejího příchodu na svět. Anna Maria Redi se narodila v Arezu v Itálii 15. července roku 1747. Její rodiče Ignác Redi a Kamila Ballati se vyznačovali nejen význačným rodem, ale i svou hlubokou zbožností. Druhého dne o slavnosti Nejblahoslavenější Panny Marie z hory Karmel byla Anna Marie Redi pokřtěna. Tato skutečnost křtu v den slavnosti Královny Karmelu – což zdůrazňuje kanonizační dekret Terezie Markéty Redi jako i další průběh pozemského života florentské karmelitky – nebyl bez zvláštního řízení Prozřetelnosti.
Z mnoha pramenných dokumentů umožňujících blíže poznat život, činnost a učení jednotlivých výjimečných lidí, blahoslavených i svatých, zaujímají zvláštní postavení úřední dokumenty církve v kanonizačních procesech. Kromě nejstarších historických pramenů, jimiž jsou vitae sanctorum, historiae, raccoltae miraculorum, decreta approbationis cultus, shromážděných a vypracovaných buď v „Acta Sanctorum“ nebo v různých kritických pojednáních, hagiografických slovnících a encyklopediích, jako např. Bibliotheca Sanctorum nebo Vies des saints, jsou nejcennější prameny uchovávané v tajném vatikánském archivu a v archivu Kongregace pro bohoslužbu a Kongregace pro svatořečení. To jsou úřední prameny kanonizačních a beatifikačních procesů. „Jako procesní akta mají podle zásad kanonického práva kvalifikaci autentických, úředních, veřejných a věrohodných dokumentů.“
Zde je svědectví úředního hlasu církve o sv. Terezii Markétě Redi:
„Od chvíle, kdy začala používat rozum, byla ovládnuta Boží láskou do té míry, že nedokázala nikdy milovat, cokoli dělat či hledat nic kromě Boha. Tento plamen Boží lásky ji později natolik ovládl, že jí nepřipadalo nepříjemné, obtížné a tíživé nic, že by to nemohla touto láskou odvážně překonat. Dokonce i smrt byla pouze naplnění; proto je možné na ni podle sv. Augustina vztahovat slova Deuteronomia: Dominus Deus tuus ignis consumens est“ (Pán Bůh je oheň stravující).
P. Gabriel od sv. Marie Magdalény ve své mimořádné teologické studii La spiritualità di s. Teresa Margherita Redi del Cuore di Gesù říká o nejranějších letech jejího života: „Abscondita cum Christo in Deo“ (Skrytá s Kristem v Bohu).
„Má živý a vroucí, vnímavý a něžný temperament, vyvážený vědomím reality a účinnou vůlí k sebeovládání; byla člověkem mystickým i činným, ponořeným do nejvznešenější kontemplace a zároveň chodícím po zemi a odpovídajícím požadavkům všedního života. Anna Maria Redi byla pravou dcerou etruské země s latinskou krví.“
Kdybychom mohli porovnat – nikoli proto, že bychom proti sobě stavěli osoby světců, ale abychom nahlédli do hloubi Božího tajemství, jímž je neopakovatelnost duchovní cesty vzhůru k vrcholům Boží svatosti – osobu svaté karmelitky z Florencie s jejími svatými spolusestrami tereziánského Karmelu, se sv. Terezií z Lisieux a bl. Alžbětou z Dijonu, nemohli bychom si nevšimnout, jak Pán Bůh vede na vrcholy Karmelu každého ze svatých mimořádnou neopakovatelností.
A tak o bl. Alžbětě se z období jejího dětství, jehož počátky strávila v Bourges, dovídáme, že nebyla „světicí od narození“, právě naopak: jako dcera a vnučka vojáků měla cholerickou, velmi prudkou povahu.
Doba jejího dětství je časem stále se opakujících výbuchů zlosti, kdy se občas zavírala v pokoji, rozhořčeně křičela, kopala do dveří a dupala. Matce, která ji chtěla učit mírnosti, nezbývalo nic jiného, než čekat, až se bouře sama uklidní. Teprve potom na ni mohla promluvit a učit ji překonat všechno v lásce. Kněz, který ji připravoval na první svaté přijímání o ní měl říci, že s podobným temperamentem bude buď světice, nebo čertice.
Sv. Terezie z Lisieux, „mimořádná ve své nemimořádnosti“, rovněž neopakovatelná svou duchovní originalitou, zakusila zejména po předčasné smrti matky těžké období jisté duchovní dezintegrace. V Dějinách duše přímo vyznává: „Se svou povahou bych se snadno stala špatným člověkem a možná bych směřovala k zatracení, kdyby mě nevychovávali ctnostní rodiče, anebo kdybych byla rozmazlená… Ale Ježíš bděl nad svou malou snoubenkou, aby jí všechno sloužilo k dobrému; dovolil, že včas trestané chyby jí posloužily k pokroku v dokonalosti.“
Vrátíme-li se ke svaté karmelitce z Florencie k Terezii Markétě Redi, vidíme jen jemnou, přímo nebeskou neopakovatelnost duchovní krásy. Samovolně se do mysli a srdce vnucují slova posvátné liturgie Církve o slavnosti všech svatých: „Mirabilis Deus in Sanctis suis.“ (Podivuhodný je Bůh ve svých svatých.)
Duchovní cesta Anny Marie Redi, nejdříve v rodinném kruhu, a následně jako karmelitky Terezie Markéty, není nikdy cestou samotářského poutníka. Co více, můžeme s velkou pravděpodobností říci, že její duchovní cesta je rovněž svědectvím jak živé spirituality rodného domu, tak svědectvím o velké horlivosti tereziánského Karmelu, v němž dosahuje vrcholů duchovní dokonalosti.
Rodiče Anny Marie Redi, otec Ignác Redi a matka Kamila Ballati, patřili k oněm starým šlechtickým rodinám, jež ztotožňovali šlechtictví s horlivostí katolické víry. V rodném domě Rediových vládla duchovní atmosféra spokojené věrnosti Bohu. V takové škole Anna Marie duchovně vyrůstá v prvních letech života. Tuto duchovní atmosféru rodného domu Anny Marie můžeme bez rozpaků charakterizovat těmito slovy:
„Ježíš považoval za nezbytné vnést do rodinných vztahů především svatost, krásu a sílu, aby mohlo vzniknout arcidílo člověka zrozeného z Boha. Uskutečnil to tak, že zpevnil duši člověka atmosférou čistou a zdravou, atmosférou pravdy, ideálního zaměření vůle a připraveností k boji.“
Jak matka, tak otec Anny Marie formují duchovní jemnost svého dítěte. Životopisci však zdůrazňují výjimečnou duchovní vazbu k otci, se kterou se setkáváme zřídka, lásku otce k dítěti v harmonické jednotě přirozenosti a milosti.
Když Anna Marie přichází na svět, jejímu otci je 27 let. Pociťuje k tomuto dítěti obzvláštní lásku a tato láska se stává ještě víc uvědomělou, když malá Anna Marie začne projevovat zřejmé duchovní sklony a instinktivně se zaměřuje na Boha. Otec ji hýčká, není to však projevem „slepé“ otcovské lásky. Jeho něžné doprovázení je vůči tomuto dítěti zároveň proniknuto oživující láskou nadpřirozenou, jež zahrnuje všechny jednotlivosti všedního života. Něžné a jemné otcovo doprovázení vytváří dokonalé klima pro předávání nadpřirozených pokladů do dětského srdce. Učí ji náboženství a modlitbě. Její životopisec správně píše:
„Ve vile Rediových je to květ z nebe mezi květy. Blondýnka s čistýma modrýma očima; je malá a jemná, že i jeho [otcův] mladý zjev vedle ní získává úctyhodné rysy. Je to pokojný obraz křesťanského otcovství, jež je odrazem otcovství Boha.“
Utváření takové duchovní podoby přirozeného otcovství, které by bylo schopné stát se odrazem Božího otcovství, se neuskutečňuje náhle a bez předcházejících podmínek. Ignác, otec Anny Marie, se už mnohem dříve, v době svého mládí, projevuje jako člověk modlitby. Uvědomuje si nároky stavu a společenského postavení. Není mu to ale na překážku vztahu k Božím věcem a v autentickém křesťanském životě. Neudivuje tedy fakt, že chce, aby zbožnost jeho dětí spontánně plynula z života a vytvářela harmonickou jednotu. Je moudrým vychovatelem, jenž nevnucuje bezduchá životní schémata, ale vlastním příkladem zve a přesvědčuje. Jako dobrý otec neváhá zapojit se do her dětí.
V tuto chvíli můžeme k charakteristice bohatství a živé křesťanské zbožnosti rodného domu Anny Marie Redi použít slova pastorační Konstituce o církvi v dnešním světě:
„Rodina je školou bohatěji rozvinutého lidství. Aby mohla dosáhnout plnosti svého života a poslání, k tomu je nutné láskyplné duševní sdílení, vzájemné dorozumění manželů a svědomitá spolupráce rodičů při výchově dětí. K tomu velice přispívá činná přítomnost otce. Ale i matce, kterou potřebují zvlášť mladší děti, musí být zajištěna možnost starat se […] Křesťanští věřící mají využívat přítomný čas a rozlišovat to, co je věčné, od proměnných forem, a tak horlivě napomáhat rozvoji hodnot manželství a rodiny jednak svědectvím vlastního života, jednak spoluprací s lidmi dobré vůle. […] Velkou pomocí k dosažení takového cíle bude křesťanské smýšlení věřících, správné svědomí lidí i moudrost s zkušenost teologických odborníků“ (GS 52).
Anna Maria Redi, od dětství vychovaná v hlubokém duchu zbožnosti, projevila mimořádnou predispozici k usebranosti a modlitbě, což se rozvinulo v letech, kdy pobývala v benediktinské škole sv. Apolonie ve Florencii. V této škole získává základní liturgickou formaci. Tím se její duchovní život prohlubuje a obohacuje o eucharistickou zbožnost a rovněž v mariánské spiritualitě. Stává se však hlavně vzorem dokonalé úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, k níž ji už v dětství vedl otec, člověk hlubokého duchovního života.
Božsko-lidské uvedení do spásonosného tajemství svaté křesťanské víry a autentického křesťanského života v domě Rediových, kterou jsme zde krátce načrtli, byly základem dynamického rozvoje k vrcholům svatosti Anny Marie. Prvního září roku 1764 vstupuje Anna Marie Redi na Karmel ve Florencii. Během pěti let řeholního života dosáhne nejvyšších stupňů kontemplace a je vidět, že dokázala – moudrostí svatých a mocí Ducha Svatého – pochopit, přijmout a osvojit si plnost karmelitánské spirituality.