V duchovním okruhu Karmelu

Anně Marii Redi bylo v roce 1764 sedmnáct let, cítí v sobě mimořádnou inspiraci sv. matky Terezie z Avily, reformátorky Karmelu, a vstupuje na Karmel ve Florencii. Na Karmelu dostává jméno Terezie Markéta od Ježíšova Srdce. Onen predikát od Ježíšova Srdce je skutečně nomen omen.
Spiritualita Terezie Markéty od Ježíšova Srdce pěstovaná už od raných dětských let v příznivém prostředí živé křesťanské spirituality rodného domu, mimořádným způsobem podepřená příkladem hluboké zbožnosti rodičů, získává na Karmelu novou inspiraci v kontextu nadprůměrné horlivosti a v zachovávání řeholních pravidel komunitou florentského Karmelu.
Klášter sv. Terezie ve Florencii byl „dokonalou ukázkou zachovávání řeholních pravidel“. V době, kdy sv. Terezie Markéta Redi žila na florentském tereziánském Karmelu, duch velké řeholní horlivosti utvářel v celé šíři všechny vztahy s vnějším světem. Především tedy rodinné společenství tohoto Karmelu, duchovních dcer svaté reformátorky, bylo společenstvím Kristova mystického těla, v němž sám Duch Svatý oživoval a tvořil sesterskou komunitu, oživovanou jedním duchem a jedním srdcem (srov. Sk 4,32). Ve vztazích mezi sestrami vládla živá blíženecká láska, naprostá poslušnost a praxe hluboké pokory. Ctnosti, jež zvlášť sv. Terezie od Ježíše doporučovala, byly všemi řeholnicemi florentského Karmelu věrně praktikovány.
Věrné praktikování ctností na Karmelu ve Florencii, zvlášť doporučovaných svatou reformátorkou, bylo živým příkladem pro mladší sestry, jež tento vzor přijímaly jako živé vtělení řeholní observance. Zvláště je vhodné zdůraznit skutečnost, že i mnoho starších a tělesně slabých sester stále praktikovalo věrnost Řeholi a řeholním pravidlům se vskutku Eliášovou horlivostí. I přes špatný zdravotní stav mnohé z nich zachovávaly věrnost karmelitánskému duchu v prvotní horlivosti, která byla spojená s věrností v sesterské lásce, a staly se podle rad sv. Terezie z Avily zřetelným příkladem velkodušné a povzbudivé věrnosti i pro Terezii Markétu od Ježíšova Srdce.
Hledíme-li na duchovní cestu sv. Terezie Markéty Redi, jež zůstane pro nestranného pozorovatele stále Božím tajemstvím vyžadujícím postoj intelektuální pokory a jež je v podstatě postojem života pravdy před Bohem, sebou i bližními, musíme zároveň ve jménu této pravdy přistupovat s určitou rezervou k některým výrokům různých životopisců. V prvním úředním dokumentu čteme o sv. Terezii Markétě Redi tato slova: „Vstoupila na Karmel ve Florencii a zde se okamžitě projevovala nikoli jako novicka, ale jako řeholnice dokonalá ve všech ctnostech.“ Nevidíme v této formulaci nejen ducha doby (18. stol.), ale i jistou zbožnou lež? Nevypadá snad ona dokonalost „ve všech ctnostech“ jako už hotový duchovní monolit; neměl by to spíš být duchovní program plánovaný Bohem na celý život? Bál bych se žádat samotnou sv. Terezii Markétu od Ježíšova Srdce, aby se osobně konfrontovala s duchovní „provokací“ tohoto druhu. Nebesa nepochybně na tento druh „provokace“ odpovídají obvykle mlčením, a pokud bychom uslyšeli odpověď, mohla by pro nás všechny být velkým duchovním šokem a varováním do budoucnosti, jak se to stalo ke konci života sv. Janu Boskovi, aby takové „konfrontace“ nedělal.
Duchovní cesta svaté karmelitky z kláštera sv. Terezie ve Florencii vedla k vrcholům duchovní zralosti podle Kristovy plnosti, a to v neustálé dynamice duchovního úsilí, v atmosféře karmelitánské spirituality. Karmelitánská spiritualita – to je zřejmé – je zasazena do kontextu křesťanské spirituality celé církve. Má však určité specifické rysy. Je to především její kontemplativní ráz, zřetelně mariánský charakter, duch Eliášovy prorocké horlivosti o slávu Pána zástupů a eklesiální aspekt setrvávat v srdci církve.
Všechny tyto znaky karmelitánské spirituality nalezneme ve vynikajícím stupni ve spiritualitě svaté karmelitky z Florencie.
V tuto chvíli ještě připomeňme jednu skutečnost ze života Anny Marie Redi dříve, než se stala karmelitkou. A sice když Anna Marie pobývala ve škole u benediktinek, myslela si zpočátku, že zůstane v klášteře u nich. Ale v září roku 1763 nečekaně obrací své touhy ke Karmelu. „Je to mimořádná událost, tím důležitější, že je v celém jejím životě jediná. Naše Terezie [Markéta Redi] není světicí zjevení.“ Celý její duchovní život po všechny dny jejího časného putování je cestou vpřed „v nahé víře“, o které hovoří sv. Jan od Kříže. Přece však její rozhodnutí vstoupit na Karmel začalo jedním nadpřirozeným „rozhovorem.“
Její spiritualita, jejíž nejdokonalejší atmosféru nalezla na Karmelu, bude zcela soustředěna na lásku Ježíše, na Nejsvětější Srdce Ježíšovo a svátost eucharistie. Na Karmelu nachází odpovídající klima, v němž se prohlubuje usebranost jejího ducha, a potřeba přinést úplnou oběť sebe samé je stále důraznější. To vše se děje v nejhlubším tajemství mezi ní a Bohem, jenž si ji stále víc získává pro sebe.
Sv. Terezie Markéta Redi od Ježíšova Srdce „spojovala Božskou lásku s nejvroucnější láskou k bližnímu, zvlášť k ubohým hříšníkům, za které se ochotně obětovala Bohu. Vůči spolusestrám, zejména nemocným, se vždy vyznačovala pokornou vlídností a dokonalým zřeknutím se sebe, takže působila jako anděl lásky.“
Svatá karmelitka z Florencie se projevuje jako věrná učednice a duchovní dcera velké reformátorky Karmelu. Učitelka duchovního života z Avily omezila na minimum spojení s vnějším světem, a to ještě ve větší míře, než o tom hovořila Prvotní řehole, a dbala na to, aby se uvnitř klášterů bosých karmelitek rozvíjela srdečná rodinná atmosféra.
Reformátorka Karmelu byla pro svaté karmelitky z Florencie vychovatelkou a pedagogem, neboť vlastním příkladem potvrzovala mnoho staletí trvající tradici řeholního života, podle níž je klášter školou služby Bohu, kde se absolutně ničemu nesmí dávat přednost před láskou k Ježíši Kristu. Řeholník (řeholnice), který se duchovně vylučuje ze společenství řeholní rodiny, odřezává se od onoho životadárného pramene milosti, jenž teče klášterem z věčně tryskajícího pramene, kterým je Duch svatý. Duch svatý je totiž duší – božským oživujícím Duchem – řeholní komunity podobně jako i duší celé Církve.
Sv. Terezie Markéta od Ježíšova Srdce „také uctívala s láskyplnou zbožností Bohorodičku Pannu Marii jako vzor a ochránkyni své panenské čistoty“. Jednou z nejhlubších motivací sv. Terezie z Avily k tomu, aby se pustila do reformy Karmelu, je zvláštní láska k Řádu, jenž nosí jméno Nejblahoslavenější Panny Marie z hory Karmel. Thomas Merton, trapista z Getseman, si správně povšiml, že ryzí duchovní instinkt karmelitánských svatých trefil přesně na jádro věci. Mystika sv. Terezie z Avily je zakořeněna v obyčejném zdravém rozumu, poněvadž plně přijímá lidskou přirozenost takovou, jaká je. Nauka sv. Jana od Kříže, jehož věrnou učednicí je svatá karmelitka z Florencie podobně jako její svatá sestra karmelitka z Lisieux, jde co nejdále ve vyloučení všeho, co by bylo spektakulárním hrdinstvím na úkor hrdinství všedního dne, „mimořádnosti v nemimořádnosti“, a odmítá veškerá vidění, zjevení, hlasy či extáze ve prospěch „víry v temnotě“.
Podstatný význam mariánského rozměru karmelitánské spirituality coby integrálního prvku této spirituality vysvětluje, proč ve spiritualitě sv. Terezie Markéty Redi vidíme „totální“ odevzdanost lásky Boží Lásce. Bez toho by duchovní cesta vzhůru na vrcholy Karmelu byla nemožná. Odevzdanost je současně doprovázena Božím pokojem a radostí.
„Celý duch Karmelu je zprostřekovaně novým prožíváním onoho velkého tajemství víry Nejsvětější Pannou, jež je blahoslavená, protože uvěřila (Lk 1,45), a svojí vírou dala světu Majestát Pána v lidské podobě. Můžeme říci, že karmelitánský duch, nově oživený reformátorským dílem sv. Terezie od Ježíše, je podstatným způsobem duchem pouště, ideálem proroků, a Eliáš reprezentuje vnější, materiálnější aspekt tohoto ideálu. Nejsvětější Panna je naopak pramenem a symbolem vnitřního ducha Karmelu. To znamená, že v širší perspektivě duch pouště a prorocký ideál Karmelu jsou srozumitelnější pro ty, kteří vstoupili do temné noci Mariiny víry.“
Zvlášť charakteristickým rysem mariánského aspektu karmelitánské spirituality v duchovní cestě svaté Terezie Markéty od Ježíšova Srdce je čistota jejího panenského srdce. Kanonizační dekret z 18. února 1934 uvádí výmluvné svědectví:
„Mezi nejkrásnějšími přísliby božského Vykoupení, zrozenými z Kristovy krve, září jasným světlem chvála panenství, jež je jakoby přeneseno do andělské sféry, zříká se rozkoše a odvážným máváním křídel vzlétá k Bohu. Jak radostné je, že na konci tohoto svatého roku [1934] můžeme vzít z panenského průvodu květ sněžné bělosti Terezii Markétu od Ježíšova Srdce a vynést ji na oltář, aby jasněji svítila církvi a vydechovala celému světu sladkou vůni Krista.“
„Člověk oddaný velké věci jí musí darovat velké srdce. Ten, kdo jde dobývat horu, musí zapomenout na krtčí hromádky,“ praví básník. Svatá Terezie Markéta Redi, věrná učednice učitelky duchovního života a reformátorky Karmelu, se v Kristově církvi projevuje jako pravý karmelitánský orel. Její nebeská patronka a duchovní matka reformovaného Karmelu chtěla, aby její duchovní dcery byly skutečnými orly. Nejkrásnějším Božím kritériem tohoto „vznášení“ je právě morální ctnost označená slovem čistota. Čistota připravuje lidské srdce k univerzální lásce dosahující tajemství božství a objímající všechny lidi.
Ctnost čistoty osvobozuje lidské srdce z egoistické skořápky hlemýždě, z existence uzavřené v nížinách výparů lidských vášní a smyslových požitků chybně ztotožňovaných s opravdovým štěstím a umožňuje spatřit Boží i lidská tajemství.
„Blahoslavení čistého srdce…“ (Mt 5,8). „Láska je tehdy čistá, když je Boží, když čerpá svoji sílu z pramene, jímž je sám Bůh […] Boží láska přijatá člověkem je čistá a může být předávána.“ „Člověk nebude moci nikdy prokázat lásku druhému člověku, pokud nebude sám naplněn Boží láskou.“
Pravá láska, která se neuzavírá do sebe, není láskou „zakonzervovanou a neúčinnou“, ale je rozdávána bližním v nevyčerpatelné plnosti Boží přemíry a je schopná velké obětavosti. Abychom se mohli ujímat velkých úkolů, musíme mít velkého ducha obětavosti. Zde se rovněž ukrývá tajemství a klíč k porozumění dalšímu tajemství: k radostné službě Bohu. Radostná atmosféra rodného domu, v níž vyrůstala Anna Marie Redi, domu, kde se „slouží Bohu v duchu pokoje“, bude prohloubena a obohacena, přestože /Anna Marie/ „až do konce svých dnů půjde cestou nahé víry, o níž hovoří sv. Jan od Kříže.“

Pokračovat
Zpět na úvod