Povaha teologální ctnosti
Při popisu povahy teologální ctnosti máme dva aspekty. Předně je teologální ctnost (3) uschopněním duše (srov. 1V 3,1), a dále je nestvořenou milostí, která naprosto překračuje všechno stvořené. Je nadpřirozeným činitelem a jediným vhodným, přiměřeným a bezprostředním prostředkem ke sjednocení se skutečností Boha v duchovních mohutnostech člověka. Teologální ctnost v sobě nese podobnost a schopnost přizpůsobit cíli, tj. sjednocení s Bohem (2V 8,2). Řídí se zásadou proporcionality k Boží skutečnosti a nese v sobě moc zapojení do Něj. O jaký druh proporcionality jde? Jde o podobnost mezi ctností, danou člověku, a Bohem. Bůh je totiž substancí ctností, podstatou ctností (srov. DP 1,10). Spolu s životem milosti udílí Bůh člověku v ctnostech svou nadpřirozenou existenci. Ctnosti nám neposkytují pouze jakousi Boží blízkost. Dávají nám samotnou skutečnost Boha v tom smyslu, že tyto ctnosti jsou formami bezprostředního božského konání.
Teologální ctnost je vlitá, to znamená z jedné strany nemůže být nabytá vlastním úsilím člověka, ale je předána Bohem, a z druhé strany způsobuje povýšení lidských schopností na nadpřirozenou úroveň, což v důsledku uschopňuje člověka ke konání úkonů, které překračují jeho přirozené možnosti. Můžeme mluvit o božském přetvoření člověka a dávají proporcionální možnosti ke konání v nadpřirozeném světě.
Teologální ctnosti působí ze své povahy tak, že k Bohu nasměrovávají celého člověka. Charles Bernard poznamenává: „V klasickém pojetí je víra spojena s rozumem, který dostává ‘světlo víry’ (lumen fidei) a tím má účast na Bohu jako ‘první Pravdě’ (Veritas prima). Nadějí se vůle jako žádost obrací k věčným dobrům a opírá se o Boží pomoc, a v pojetí svatého Jana od Kříže se díky této teologální ctnosti vyprazdňuje paměť a tím umožňuje, aby se projevila Boží přítomnost. Láska, která je sama o sobě udílením se Ducha svatého, umožňuje vůli, chápané jako svoboda, která je základem meziosobních vztahů, aby byla přetvořena v lásku Boží.“ (4)
Probádejme nejdůležitější prvky povahy teologální ctnosti. Můžeme rozlišit tři úrovně: rozměr bytosti (ontická podobnost); rozměr proporcionality (teologální podobnost) a rozměr bezprostřednosti (mystická podobnost).
Bytostnost
Teologální ctnost má dvojí podmětné stažení (člověka a Boha), které zjevuje dynamický a ontický rozměr milosti. Na jednu stranu ji člověk vlastní, na stranu druhou je působením Boha, jeho sebesdílením. Teologální ctnost přináší pravdivé, bytostné vlastnění Boha. Jistě, na psychologické úrovni člověk nikdy nebude mít zkušenost jeho vlastnění, jen jistotu tohoto vlastnění. V teologální ctnosti se člověku udílí sám Bůh, ale dovoluje se poznat, vlastnit a milovat temným a obecným způsobem. Ctnost uvádí do struktury člověka schopnost poznání, vlastnění a milování Boha způsobem nadpřirozeným, čili takovým, jakým poznává, vlastní a miluje Bůh sám sebe. Ctnost náleží do jiného než přirozeného řádu. Nadpřirozené nespadá pod lidskou schopnost (2V 4,2). Je něčím, co v sobě nezahrnuje nějaký daný způsob a je vstupem do toho, co je nade vším (2V 4,5), neboť se ničemu nepodobá. Prostřednictvím teologální ctnosti Bůh přetváří lidskou přirozenost v to, je nadpřirozené (2V 5,4). Zjevuje se zde intencionální aspekt nadpřirozeného charakteru ctnosti: ve sjednocení Bůh odívá duši do nové, nadpřirozené schopnosti ve všech jejích mohutnostech. Tímto způsobem se její konání mění z lidského na božské. Prostřednictvím ctnosti Bůh udílí duši nadpřirozené bytí v takové míře, že se ona zdá být samotným Bohem a vlastní to, co On sám (1V 5,7). Teologální ctnost je tedy dynamikou, která je nadpřirozená s ohledem na svůj zdroj, stejně tak jako s ohledem na nadpřirozený způsob konání. Obsahem teologální ctnosti a jejím předmětem je Bůh. Je třeba zde rozlišit skutečnost nadpřirozenosti (quoad essentiam) od nadpřirozeného způsobu konání (quoad modum). V duchovním životě máme nejčastěji co do činění jen s udílením se nadpřirozeným způsobem, tedy s konáním Boha nadpřirozeným způsobem, čímž může být nějaká mystická milost, ne však přetvářející sjednocení. Naproti tomu ve sjednocení, o kterém hovoříme, má člověk podíl na přirozenosti Boha a stává se jaksi Bohem láskyplnou účastí. Jde tedy o rozdíl způsobu konání, čili ontologický charakter ctnosti. (5)
Teologální ctnost dává duši tím, že má nadpřirozenou povahu, jistou ontickou podobnost čili účast na téže přirozenosti, jakou má Bůh. Nitro člověka je obdarováno schopností k proporcionálnímu, nadpřirozenému poznání, vlastnění a milování Boha skrze účast na týchž Božích konáních. Teologální ctnost tak činí striktně připodobňujícím způsobem. Habituální schopnost nadpřirozeného poznání, vlastnění a milování, darovaná v posvěcující milosti, je v procesu sjednocení božským způsobem aktualizována a přetvořena v teologálních ctnostech.
Proporcionalita
To, že je ctnost proporcionální, úměrná, znamená, že je bezprostředně podobná Bohu (srov. 2V 8,2), a taktéž úměrná cíli, tj. sjednocení. Když Karol Wojtyła analyzuje povahu víry, hovoří o jejích dvou aspektech: bytí a úmyslu. (6) Zobecníme-li to na všechny ctnosti, můžeme z toho vyvozovat, že s sebou nese skutečnost Boha (aspekt bytí) a tím obdarovává mohutnost jeho skutečností (intencionální aspekt). Ctnost je tedy do jisté míry Bohem obráceným k člověku a vlastnícím jej.
Karol Wojtyła si při analýze víry jako vlastního a úměrného prostředku všímá, že tato dvě označení nevyjadřují tutéž realitu. Zatímco první označuje: jediný prostředek vedoucí k cíli mezi mnoha jinými, které k němu nedokáží přivést, druhé vyjadřuje více, neboť zdůrazňuje, proč přivádí k takovému cíli. To vyplývá z textu. Kromě toho obě označení vyjadřují příbuzná pojetí, a svatý Učitel se vůbec nestará o další rozlišení. (7)
Jana od Kříže zajímá sjednocení ani ne tak ve vztahu k podstatě (substanci) člověka, jako s ohledem na jeho mohutnosti. Podstatné sjednocení se děje mocí stvořitelského úkonu a je přirozené, zatímco mohutnosti se sjednocují s Pánem v připodobňujícím přetvoření, které je nadpřirozené, ale nemůže být, leč přechodné (2V 5,2-3). Žádný tvor nemá onu podobnost s Božím bytím, ne-li tím, že je ve vyznačeném vztahu k Němu. Vyplývá to z jeho přirozenosti, která je pramenem nepodobnosti, to znamená, že přirozenost není ani se nemůže stát úměrným prostředkem ke sjednocení. Mezi Bohem a tvorem není žádná přirozená proporce. Svatý Jan používá kategorii kontradikce mezi Bohem a tvorem. Mezi stvořeným a božským bytím musí být nekonečný rozdíl (2V 8,3).
Pouze skutečnosti teologálních ctností a skutečnost Boží si navzájem odpovídají, shodují se se sebou. To, co činí teologální ctnost ctností božskou, tvoří její podobnost s Bohem. Tak má tedy ctnost sama v sobě božskou povahu. A takovou povahu má rovněž při svém působení v procesu sjednocení, kdy spojuje to, co je božské, s lidským, tj. s mohutnostmi člověka. Teologální ctnosti umožňují dospět k Bohu v jeho skutečnosti. Na jednu stranu jsou tyto ctnosti nositelkami božského, na straně druhé mohou působit na stvořenou podstatu tak, že ji bezprostředně spojují s Bohem. Ctnost překračuje hranice přirozenosti stvořeného. Tak tedy musejí teologální ctnosti vyvést rozum, paměť a vůli za jejich přirozené hranice a vlastnosti, aby mohly být vyplněny podstatou Boží (3V 2,3). Povahu této změny je velmi těžké popsat. Jistě zde máme co do činění se změnou způsobu fungování mohutností, a dokonce i se změnou jejich struktury, aby mohly být přizpůsobeny ke konání nadpřirozeným způsobem ve vlastním slova smyslu. Svatý Jan ujišťuje, že duch se sice nemění, ale mění se pod vlivem utrpení (2N 7,5). Utrpení má moc formovat ducha. Totéž přesvědčení nacházím v Listu Židům vzhledem ke Kristu, který, ačkoli byl Synem, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl (Žid 5,8). Klíčem je zde ona poslušnost, poslušnost milosti, poslušnost Bohu, která nemá jen morální, ale i duchovní a ontologický, vnitřně přetvářející charakter. Tato poslušnost se uskutečňuje během mystických nocí. Darovaná proporcionalita vzhledem k Bohu pochází z poslušnosti, skoro bychom chtěli říci, ontologické, to znamená, že přirozenost musí být ve svých nejhlubších vrstvách poslušná Bohu. Poslušnost milosti se musí strávit všechny vrstvy lidského bytí, zejména ty, k nimž nemá člověk vědomý přístup.
Je třeba se zde ještě zmínit o jednom pohledu, o kterém svatý Jan od Kříže bezprostředně nemluví. Dosažení úměrnosti je rovněž Boží prací na nové lidské subjektivitě. Díky mohutnostem člověk vlastní sám sebe lidským způsobem. Díky teologálním ctnostem se stává schopen poznávat, vlastnit a milovat nadpřirozeným způsobem, dokáže tedy poznávat, vlastnit a milovat sebe, Boha a člověka právě tímto způsobem.
Bezprostřednost
Mluvíme-li o kategorii bezprostřednosti, je třeba upozornit, že ani v přetvářejícím sjednocení nemáme co do činění s bezprostředností absolutního typu, neboť to se uskutečňuje a trvá prostřednictvím ctností. V působení samotné ctnosti nacházíme popření absolutní bezprostřednosti. Je proto třeba blíže popsat povahu bezprostřednosti, o kterou nám jde.
Za prvé, vyjádření, že ctnost je bezprostředním prostředkem sjednocení, vyjadřuje, že není zapotřebí dalších prostředníků. Je možné v tomto případě mluvit o jediném prostřednictví. Při popisu ctností jako prostředku ke sjednocení se někdy užívá přívlastku jediný prostředek. To, že jsou teologální ctnosti jediným prostředkem, znamená, že nic mimo tyto ctnosti nemůže v přetvářejícím sjednocení spojit mohutnosti s Bohem: ani žádné pojetí, ani milost, byť udělená substanciálně (např. vnitřní slova). Nemají požadovanou vlastnost podobnosti s Bohem.
Za druhé, ctnost přináší Boha bezprostředně tím, že Jej člověk bezprostředně vlastní. (8) Bezprostřednost mystického typu předpokládá, že máme bezprostřední přístup k Boží skutečnosti. Je třeba zde upozornit na to, že tato pravda má svůj teologický, jakož i fenomenologický, zkušenostní rozměr. V teologickém smyslu chápeme Boží bezprostřednost jako jeho bezprostřední přítomnost v mohutnostech, přítomnost přesahující zkušenost. Vlastnění Boha v rozměru zkušenosti je možné nahlížet především jako prožitek přítomnosti Boha v sobě, přítomnost jiného druhu. Bezprostřední přítomnost Boha je prožívána nejprve temným způsobem, to znamená uprostřed utrpení, tísní a obnažení ze všeho, následně extaticky, tj. uprostřed vytržení a radosti, a nakonec prostě, to znamená, že teologická pravda je sladěna s duševní strukturou člověka, což je jedním z plodů sjednocení.
Za třetí, teologální ctnosti bezprostředně pronikají mohutnosti. Nesou v sobě prvek, nespadající pod smysly, který se vymyká rozumování a představivým obrazům, o něž se opírá ve své činnosti oblast lidského poznání. Působí to naprostou nemožnost přirozeného konání mohutností. Rozum je zahrnutý do temnoty, paměť již nehromadí vjem, vůle naráží na nepochopitelnou těžkost, která je označována jako vyprahlost. Bůh se bezprostředně dotýká mohutností teologálními ctnostmi. (9) Tato bezprostřednost nemá je intelektuální ráz, nýbrž je společenstvím osob. (10) Teologální ctnost přináší pravdu, vlastnění a milování, ale zbavené formy, a proto bezprostředně nedostupné pro lidské poznání. Udílení se Boha v jeho nekonečnosti, nezměnitelnosti, samoexistenci a věčnosti prostřednictvím ctností je pro identitu člověka pronikavým otřesem. Bůh je zakoušen v oblasti poznání s tím, že se zároveň zakouší, kým Bůh není, a také se zakoušením sebe ve smyslu toho, čím není člověk. Rozum, paměť a vůle jsou pohlceny nekonečně vyšším řádem. V teologálních ctnostech vlastní člověk bezprostřední vědomí Boží přítomnosti v největší hlubině bytí. Má účast na analogických úkonech Boha, na analogických úkonech božského poznání, vlastnění a konání.
Aby se bezprostřednost mohla stát faktickou, je zapotřebí dvou věcí: odpovídající čistoty uschopnění duše, a otevřenosti na nekonečnost (prohloubení jímavosti). Je možné mluvit o průzračnosti duše, průzračnosti poznání. Taková může být rovněž jedna z perspektiv temné noci. Čistota bytí, čistota mohutností ukazuje na stupeň jejich dokonalosti.