2. Láskyplná setkávání za bolestných očištění
Druhou etapou mystického prožívání toho, jak bolí Bůh, jsou láskyplná setkávání, popisovaná ve strofách 13-21 komentáře Duchovní píseň. Předivo těchto veršů se odvíjí následujícím způsobem: zahlédnutí očí Milovaného nejprve umožní rozhovor mezi duší a Kristem (strofy 12 a 13); poté duše opěvuje krásu svého Milovaného (14 a 15), zapřísahá všechny, kdo jí brání v setkávání s ním, aby jí přestali překážet (16-18), a nakonec prosí Milovaného, aby se v ní skryl (19); rovněž Milovaný vybízí všechny, kdo brání duši ve sjednocení s ním, aby ji ponechali v klidu (20 a 21).
Zdálo by se, že když dojde k vytouženému setkání mystické duše a Milovaného, veškerá bolest rázem pomine. Skutečnost se ovšem prokáže jako překvapivě jiná, a první, co nás při tom zarazí, je zjištění, že zraněn není pouze mystik, ale jistým způsobem i Milovaný Kristus: „Snoubenec, když vidí snoubenku zraněnou svou láskou, přichází na její nářek sám také zraněný její láskou; protože u zamilovaných patří zranění jednoho oběma, a v témže pocitu setrvávají oba. A tak, jako by řekl: Vrať se, má snoubenko, ke mně; neboť, jsi-li raněna mou láskou, já také jako jelen, přicházím raněn touto tvou ranou k tobě“ (DPB 13,9). Jan od Kříže zde mistrně vyjadřuje Kristovo spoluprožívání bolestí duše, aniž by se přitom uchyloval k dnes tak často a poněkud lehkovážně používaným výpovědím o „Božím utrpením“, které, ač jsou myšleny jistě dobře, s sebou nesou mnohdy více obtíží než skutečných řešení teologických problémů, zejména toho, jak může Bůh dopouštět utrpení nevinných. Bolest duše je totiž podle Mystického učitele dobrovolně sdílena vzkříšeným Kristem, (12) třebaže zraněn je ve skutečnosti pouze člověk. (13) Je to láska, která působí, že Milovaný okouší i něco z bolesti netrpělivě milující duše.
Ostatně, jde stále o jednoho a téhož Milovaného a Snoubence duše, Ježíše Krista, který byl za svého pozemského života ochoten trpět a položit svůj život za spásu člověka! Svatý Jan má v této souvislosti jistě před očima onoho zraněného Pastýřka (Pastorcico), kterého opěvuje ve stejnojmenné básni, kde se jako refrén vrací, že má „hruď láskou velmi zraněnou“ (el pecho del amor muy lastimado). (14) Jsou zde ovšem dva podstatné rozdíly: první spočívá v perspektivě, která je v Duchovní písni povelikonoční a v Pastýřkovi naproti tomu předvelikonoční; druhý je dán situací Krista (či spíše postojem člověka k němu) – zatímco v Pastýřkovi trpí Kristus tím, že je zapomenut krásnou pastýřkou, neopětující jeho lásku, v Duchovní písni sdílí naopak bolest duše, která trpí právě tím, že opětuje lásku Milovaného, avšak její touha nemůže být dosud plně ukojena.
Utrpení pomíjivých setkání
Duchovní zasnoubení
Očištění temné noci