Očištění temné noci

Tím se ovšem dostáváme k jedné důležité skutečnosti: duchovní zasnoubení mezi Kristem a duší se uskutečňuje v pokročilé fázi očistné noci ducha. (19) Znamená to, že ona pomíjivá setkání, která charakterizují toto druhé období, jsou nesmírně bolestná, ba v jistém smyslu nejbolestnější vůbec! O něco výše jsem již citoval jeden text Mystického učitele (srov. DPB 13,1), který to naznačuje. Chceme-li však proniknout hlouběji do smyslu této výpovědi a nechat se oslovit působivým líčením svatého Jana, musíme sáhnout po knize Temná noc. Ta je, podobně jako Výstup na horu Karmel, komentářem k básni Za jedné noci temné, avšak zatímco Výstup se soustřeďuje spíše na popis činného aspektu mystické noci (tedy toho, co koná a má konat člověk), Noc se zabývá jeho trpným, pasivním, nebo, chceme-li, receptivním rozměrem. Hovoří se v ní o tom, co koná v člověku Bůh, jak to člověk snáší a jak má na to správně reagovat.
Není zde možné představit celou teologickou a psychologickou realitu temné noci smyslu a ducha, jak je prezentuje Mystický učitel, avšak bude užitečné zmínit alespoň základní skutečnosti: zatímco do noci smyslu vstupuje značná část věřících, ne všichni jí projdou, a ještě méně jich vstoupí do noci ducha a projde jí (srov. 1N 8,1). Jestliže účelem očištění noci smyslu je spíše podřídit smysl duchu, v noci ducha jde o radikální očištění celé osoby, v jejím rozměru smyslu i ducha (srov. 2N 3,1n.). (20)
Vstup do noci smyslu přibližuje svatý Jan od Kříže kupříkladu slovy: „V nejlepším čase, kdy se s větším zalíbením a chutí věnují [= začátečníci] těmto duchovním cvičením a kdy, jak se jim zdá, slunce Božích milostí září jasněji, zatemňuje jim Bůh všechno toto světlo a uzavírá bránu a pramen sladké duchovní vody (…), zanechává je takto v temnotách, takže nevědí, kam jít se smyslem obrazotvornosti a přemítání (…) a zanechává je tak ve vyprahlosti, že nejen nenacházejí chuť a zalíbení v duchovních věcech a dobrých cvičeních (…), ale naopak, nalézají v nich nechuť a hořkost“ (1N 8,3).
Ještě mnohem dramatičtější jsou ovšem popisy noci ducha: duše silně vnímá svou vlastní nečistotu a připadá jí, že Bůh je proti ní a ona je protivnicí Boha (srov. 2N 5,5); zdá se jí, že je jím trestána za svou nedokonalost, ačkoli je k ní Bůh jemný (tamtéž,6-7); cítí se jako rozbitá a rozpuštěná a odvržená jak Bohem (2N 6,1-2), tak lidmi, včetně nejbližších přátel (tamtéž,3); vnímá v sobě hlubokou prázdnotu (tamtéž,4); navíc si připomíná minulý blahobyt (2N 7,1) a nenachází oporu v žádné nauce ani u žádného učitele (tamtéž,3) a připadá jí, že Bůh nechce vyslyšet její modlitby (1N 8,1). To vše navzdory tomu, že opravdově miluje Boha: „A tak duše v tomto očištění, třebaže vidí, že má Boha ráda a že by byla ochotna za něj tisíckrát položit život (a tak tomu skutečně je, protože v těchto utrpeních milují tyto duše Boha velmi opravdově), přesto jí to není úlevou, naopak jí to působí více strádání; protože tím, že jej má tolik ráda, takže nemá nic jiného, oč by měla starost, jelikož se vidí tak ubohá, nemůže věřit, že by Bůh měl rád ji, a že také nemá a nikdy nebude mít proč, nýbrž naopak že ona má proč být opuštěna nejen jím, nýbrž všemi tvory a to navždy, a tak trpí, když u sebe vidí, proč si zaslouží, aby byla zavržena tím, jehož má tolik ráda a po němž tolik touží“ (2N 7,7). Vyjádřeno slovy Duchovní písně, duše je „jako prázdná nádoba, která čeká na naplnění, a jako hladový, který touží jíst, a jako nemocný, který běduje za zdravím, a jako ten, kdo je zavěšen ve vzduchu a nemá na čem spočinout“ (DPB 9,6).
Tato utrpení nejsou ale nikterak samoúčelná nebo dokonce nesmyslná. Jan shrnuje a vzápětí vysvětluje: „Jde o bolestné znepokojení plné obav, představ a bojů, jež má duše ve svém nitru, během kterého pro vjem a pocit svých ubohostí, v nichž se vidí, žije v podezření, že je ztracena a že její dobra navždy skončila. Odtud plyne, že má v duchu tak hlubokou bolest a tak hluboký nářek, že v ní působí silné výkřiky a duchovní řev, které někdy i vyjadřuje svými ústy, a rozplývá se v slzách, když má sílu a schopnost, aby alespoň to mohla dělat, třebaže většinou ani tuto úlevu nemá. (…) Je hluboká tato válka a tento zápas, protože pokoj, v nějž doufá, má být rovněž hluboký; a duchovní bolest je niterná a jemná, poněvadž láska, kterou má vlastnit, má být rovněž velmi niterná a chudá; protože čím niternější a bezvadnější má být a zůstat dílo, tím niternější, bezvadnější a čistší má být námaha, a tím silnější, čím pevnější je budova. (…) A stejně tak, protože má duše dojít k vlastnění a radostnému okoušení nesčetných dober darů a ctností ve stavu dokonalosti, k němuž kráčí prostřednictvím této očistné noci, jak co do podstaty duše tak také co do jejích mohutností, je vhodné, aby se nejprve viděla a cítila odcizená a zbavená jich všech a prázdná a o ně ochuzená, a aby se jí zdálo, že je jim tak vzdálená, že se nemůže přesvědčit o tom, že by je někdy mohla nabýt, nýbrž že všechno dobro pro ni skončilo“ (2N 9,7.9).
Ne náhodou přirovnává Mystický učitel noc ducha k jakémusi pozemskému očistci (srov. 2N 6,6), avšak poukazuje také na jeden podstatný rozdíl mezi nocí ducha a očistcem: „Tak jako se duchové očišťují v budoucím životě temným materiálním ohněm, v tomto životě se očišťují temným a duchovním láskyplným ohněm; protože rozdíl spočívá v tom, že tam se čistí ohněm a zde se čistí a osvěcují pouze láskou“ (2N 12,1).
Je to tedy láska, především Snoubencova láska k snoubence, ale i snoubenčina láska k Snoubenci, která dává smysl veškerému utrpení temné noci, byť ten se začíná plněji odhalovat až v perspektivě duchovních zásnub, jež jsou zase předzvěstí úplného sjednocení Krista a mystika v duchovním manželství. (21)

Pokračovat
Zpět