Řeholní život ve Svaté zemi
Již v prvních staletích křesťanství hostila Palestina, spolu se Sýrií a Egyptem, značný počet mužů, kteří se rozhodli žít v zemi Páně. Frančtí poustevníci se připojili ke skupinám řeckých pokračovatelů v dávné tradici a usadili se v Judské poušti, ve vyprahlých oblastech kolem Mrtvého moře, na hoře Tábor, v údolí Josafat a u Jeruzaléma.
Od tažení v roce 1099 musela křižácká království neustále bojovat o přežití a v tomto úsilí jim pomáhali křesťané ze Západu. Přesto tlak egyptských sultánů postupně zmenšoval území okupovaná latiníky. Saladinovo vítězství u Hattinu v roce 1187 je připravilo o celou Palestinu, vyjma města Týru. V roce 1191 navrátila frankům třetí křižácká výprava města Svatého Jana z Akri (dnešní Akko) a úzký pruh pobřeží až k Jaffě. Jeruzalémský patriarcha se usadil u Sv. Jana z Akri a latinští poustevníci, před časem rozptýleni po celé zemi, mohli pobývat nyní jen na územích, kontrolovaných křižáckými královstvími.
Slavná pasáž Jakuba z Vitry, který byl biskupem ve sv. Janovi z Akri v letech 1216-1228, popisuje rozkvět řeholního života v Palestině v prvních desetiletích 12. století:
„Svatí mužové se zříkali světa a podle svých různých sklonů, tužeb a řeholní horlivosti si volili místa k přebývání ve shodě s jejich účelem a zbožností. Někteří zvlášť přitahovaní příkladem Páně si zvolili blaženou samotu Kvarantény, kde se Pán postil po svém křtu po čtyřicet dní, aby tam žili jako poustevníci a statečně sloužili Pánu v prostých celách. Jiní po vzoru svatého anachorety proroka Eliáše vedli samotářský život na hoře Karmel, zvláště v oné části, která ční nad městem Porfýrie, zvaném dnes Haifa, poblíž pramene označovaného jako Eliášův, nedaleko od kláštera svaté panny Markéty, kde v malých úlech cel jako včely Páně shromažďovali med duchovní sladkosti.“
Poustevníci z hory Karmel, o nichž se zmiňuje Jakub z Vitry, přebývali v úzkém údolí, jež se nachází zhruba půlhodinu cesty od Haify, u moře, a nazývá se Wadi ‘ain es Siah. Jeskyně vytesané do skalní stěny, kdysi četnější než dnes, dosvědčují existenci lávry, čili mnišského osídlení, obývané již v 5. století. Místní tradice, doložená Elizeovou jeskyní a Eliášovým pramenem, spojovala místo s oběma proroky, kteří podle svatého Jeronýma stáli u počátků mnišství.
Malá skupinka latinských poustevníků si chtěla jistě zvolit místo posvěcené dlouhou mnišskou tradicí. Se vší pravděpodobností se zde shromáždili až někdy po roce 1191, jelikož právě tehdy, když křižáci oblehli Akri, aby je znovu dobyli, stala se hora Karmel význačnou vojenskou základnou Saladinových vojsk. Na druhou stranu pak není v pramenech z 12. století jediná zmínka o latinských poustevnících shromážděných na tomto místě.