V duchu a síle Eliášově

Bl. Titus Brandsma O.Carm.

Hora Karmel, ústraní pro kontemplativní život, nalézá výraz v Eliášovi

Jako v každodenním životě, tak i v životě duchovním, je svrchovaně důležité mít nějaký vzor, který nás inspiruje, nějaký příklad k následování. Karmelitánská spiritualita má takový vzor.
Karmelitánký řád odvozuje své jméno od svaté hory, kde začínal. V oné východní zemi, kde jsou s každou horou spojeny velké vzpomínky, jsou s horou Karmel spojeny jedny z nejposvátnějších. Jméno „Karmel“ je dobře známé v každé části katolického světa. Tato hora je důvěrně známá jako žádná jiná a zdá se, že krása její přírody přesně odpovídá jejím půvabným přívlastkům. Můžeme vidět, jak její klidný obrys vystupuje nad vodou Středozemního moře. S jejího vrcholu lze spatřit velikou rovinu Esdrelon, prostírající se do dáli, kde kontemplativní duše shlíží na tajemství Nazareta.
Karmel je přírodní ústraní pro kontemplativní osobu, a nebylo nevhodné, že na jeho úbočích stál karmelský klášter, kolébka řádu. Stojí nad vřavou života, nad bouřlivým mořem světa. Jeho samota je mimo dosah „životní horečky“ Je ponořen do Božího míru. Takový mír přirozeně spojujeme s Karmelem. Ale druží se k němu ještě jiné události, rušnější a neklidnější. Ještě na něm lpí vzpomínka na Eliášovu velkou duchovní válku. Právě zde shromáždil celý Izrael a zasypával ho výtkami: „Jak dlouho ještě budete kulhat na obě strany? Je-li Hospodin Bůh, jděte za ním.“ Zde slyšel Izrael jeho plamenné výzvy, jeho slova planoucí jako pochodeň. Ale zde byl Eliáš víc než prorokem, který mával mečem, zde byl také prvním z pokolení těch, kdo budou uctívat Boha v duchu a v pravdě. Po celý jeho život se kolem něho shromažďovali žáci a učili se od něho hlubokým tajemstvím modlitby a obcování s Bohem. Jeho dvojnásobný duch přešel na Elizea a od něho na školu proroků. A tak dál po celé věky pokračoval Eliášův život v těchto poustevnících, kteří vždy hledali inspiraci ve svém velkém vzoru.
Když byla Evropa plná válečného pokřiku křižáků „Bůh to chce“ a křižáci vyrazili, aby dobyli zpět svatá místa, byl Karmel jedním z prvních míst, která byla znovu získána. Nalezli tam zříceniny starých svatyň, a my prý jsme z těch, kdo zůstali, aby obnovili dávný život. Z vyprávění Jana Foky, řeckého mnicha z r. 1177, víme, že se jednomu ze západních křižáků, svatému Bertoldovi, dostalo od svatého proroka ponaučení, aby shromáždil na hoře Karmelu ty, kdo tam žijí jako poustevníci, a aby je spojil v pospolitém životě. Bylo to asi v roce 1155. Takto stojí prorok na počátku řádu. Na důkaz této skutečnosti se nespoléháme tolik na historické bádání, ale na fakt, že jeho památka a život zanechaly pečeť na řádovém životě. Vždy byl velkým vzorem našeho řádu. Opravdu, jeho vliv byl tak trvalý, že ho svatý Jeroným nazývá „otcem všech poustevníků a mnichů“. Ve svém dopise Paulinovi (Ep.58: ED. Migne, P.L.t.22, p.583) se odvolává na Eliáše: „Noster princeps Elias, nostri duces, filii Prophetarum“ (= „Naším původcem je Eliáš, našimi vůdci jsou synové proroků.“) Podobně poukazuje Kassián ve svých „Konferencích“ na něho jako na velký příklad pro všechny mnichy. Stejně tak svědectví Foky, o němž jsme se už zmínili, je doplněno svědectvím Jakuba de Vitry, biskupa v Jean d´Acre, dobře známého poustevníkům. Bylo napsáno v r. 1221. Biskup nám říká, že mnoho křižáků zůstalo ze zbožnosti ve Svaté zemi a zasvětilo tu své životy Bohu na místech posvěcených jeho životem. Říká, že někteří z nich přebývali po příkladu proroka Eliáše v jeskyních Karmelu poblíž prorokova pramene a svatyně svaté Markéty. Není prozřetelnostní, že první mniši karmelitánského řádu, jako symbol následování Eliáše pili vodu z pramene, který nese jeho jméno?
Můžeme se zde také zmínit o jednom starém rukopise „Institutio Primorum Monachorum“ („Výchova prvních mnichů“), který obsahuje nejstarší podání o našem řádě. Pravděpodobně byl napsán koncem 13. nebo 14. století, když se mniši rozešli na Západ. Ale kdysi mu bylo připisováno mnohem dřívější datum. Je to záznam podání mnohem starších, než je sám, a byl míněn jako jistý a trvalý vůdce pro mnichy. Čteme v něm, že vedení, jaké poskytoval Duch svatý Eliášovi, a sliby, kterých se mu dostalo, musí být vůdčími zásadami i v životě poustevníků na Karmelu. Mnišský život se musí řídit liniemi, které naznačuje jeho život a zkušenost. Musí se v něm zračit jeho dvojnásobný duch, život činný a pěstování ctností při individuální nebo společné činnosti. Tento dvojnásobný duch má trojí smysl.

Dvojnásobný duch
Život v Boží přítomnosti, cvičení se v něm
Vzrůst kontemplativního života na poušti prostřednictvím eucharistického Pokrmu
Vidění Boží Matky, která vládne karmelitánskému životu modlitby
Soulad rozumové a afektivní modlitby – „Zlatý střed“

Zpět