Soulad rozumové a afektivní modlitby – „Zlatý střed“

Konečně si musíme všimnout prozřetelnostního skloubení obou prorokových vidění na Karmelu a na Chorebu. Mezi těmito dvěma viděními je vnitřní spojitost. Poslední je vrcholem prvého a doplňuje to, co nebylo ještě dáno při prvním. Zatímco se obdivujeme Eliášovi, jak se vznáší do výše při nazírání na Karmelu, nesmíme zapomínat, že měl také lidskou stránku a že po této stránce je přístupný tomu nejposlednějšímu z nás. Svolal oheň na Karmel a déšť na vyprahlou zem, a přece Jezabel, neúprosná ve své zlobě, držela Achaba a jeho národ ve svém otroctví. Byla všemocná a prahla po pomstě. A Eliáš, přemožený strachem a zklamáním, vylil všechnu bídu své duše Bohu: „Dost je na tom, Pane, prosím tě, vezmi si můj život.“ V této souvislosti můžeme sotva přehánět hlubokou důležitost Božího zjevení Eliášovi na Chorebu. Rádi bychom podotkli, že Eliášovo vidění na Karmelu má ráz osvícení mysli, že je to rozumové zjevení, odhalení nějakého tajemství, tajemství vtělení. Je pravda, že v tomto vidění na Karmelu nechybí jistý cit nebo přitažlivost pro vůli, tento cit vůle, je málo důležitý v tomto vidění. Především je to sdělení jistého tajemství. Ve vidění na Chorebu však prorok cítil Božího ducha. První vidění bylo v přísném smyslu slova rozumové. Druhé bylo vdechování Božího ducha. Pozdější vidění doplňuje předešlé. Po prvním, i když byla prorokova mysl osvícena shůry, podléhal ještě slabosti a skleslosti a modlil se, aby směl zemřít. Při druhém je posílen, potěšen a upokojen. Takto vidění spolu vnitřně souvisí. Takto je v karmelské škole soulad mezi rozumovým osvícením mysli a citovou láskou srdce.
Zatím co školy svatého Bernarda a svatého Františka jsou školy lásky, lásky serafínské, a dominikánská škola je rozumová, drží se škola karmelská zlatého středu a slaďuje obojí. Jistě ti, kdo dlí na Karmelu, chtěli by zachytit z plamene jiskřičku lásky a horlivosti, jaká hořela ve velkém prorokovi. Oheň je nejvýraznější symbol lásky. „Oheň jsem přišel vrhnout na zem.“ Tento oheň obklopoval Eliáše, když podle svědectví Písma byl unášen do nebe v ohnivém voze. Zahalen tímto serafínským plamenem byl odnesen ze země. Karmel musí vždy pociťovat tuto žhavou horlivost svého zakladatele. Je známkou věrného následovníka Eliášova. Hoří ve všech karmelitánských svatých. Obzvlášť se naň podívejme v duši serafinské světice Terezie z Avily. Plápolající oheň, který hořel v „této neohrožené roztoužené duši“, je největší svědectví Karmelu pro Eliášova ducha. V těchto velkých duších se naplnila prorokova slova, která lemují erb našeho řádu: „Planul jsem nesmírnou horlivostí pro Pána, Boha zástupů.“
Ale karmelská škola nás ve svých vedoucích postavách, ano i v proroku Eliášovi, varuje, že nikdy nesmíme zapomínat, jak velmi důležitý je rozumový základ kontemplativního života: osvícení mysli, uplatňování všech rozumových mohutností. Představivým a rozumovým rozjímáním a nazíráním máme vystupovat k citu lásky a máme se rozohnit a rozplamenit. I Mystický učitel připomíná nutnost představivé a rozumové meditace, protože se nemůžeme vždy povznášet do vyšších oblastí mystického života. A svatá Terezie, zdůrazňující cit lásky, vede své sestry cestou představivého a rozumového vidění a rozjímání.
Rádi bychom také pohovořili o apoštolském rázu života velkého proroka. Ale jeho postavení ve Starém zákoně dosti jasně znázorňuje horlivého apoštolského ducha, jaký ho vedl. Proto karmelitánský život, který je následováním tohoto ducha, byl vždy apoštolský. Zmiňujeme se o tomto apoštolátě zde, abychom ukázali, že i v tomto životě povzbuzoval a inspiroval život karmelského proroka dokonce k nejvyššímu apoštolátnímu ideálu.

Trs temně rudých růží, rostoucí na Karmelu, symbol Eliáše

Závěrem bychom mohli vidět velkého proroka Eliáše v zahradě Karmelu jako rudou růži. A nejen velkého proroka, ale i jeho následovníky, kteří vystupují (symbol cvičení se ve ctnostech) na horu karmelskými jeskyněmi a slujemi, a protkávají ji ohnivým pásem. Tyto rudé růže jsou symbol horoucí lásky, jaká plane v Eliášovi a v jeho žácích. Je to nejvýznačnější charakteristika jejich duchovního života. Tímto ohněm se stávají žáci jako prorok a svatá Terezie z Avily serafy. Ano, volíme si tento symbol růže – temně rudé popínavé růže. Vidím, že se rozrůstá po celé hoře a dělá z ní jediný plamen. Poslední květ, který utrhneme v zahradě Karmelu, nebude nic jiného než růže, která rozkvetla v naší době a která se pne kolem hory. Tímto posledním květem bude „malá Květinka“, jež rozhodila své lístky daleko široko a tím rozvinula v nejvyšší míře symbol rudé růže. Kéž jste vy všichni jako popínavé rudé růže, obepínající Karmel! Kéž zapalujete láskou jako náš velký vzor Eliáš a sypete okvětní lístky svých ctností jako malá Květinka na ty, kdo žiji s Vámi!

Z knihy Krása Karmelu
S laskavým svolením KNA

Zpět na úvod