Vzrůst kontemplativního života na poušti
prostřednictvím eucharistického Pokrmu

Velmi příznačnou známkou karmelitánské spirituality je její chápání duchovního života jako něčeho, co roste. A zde nám dává prorokův život jiné pozoruhodné ponaučení. Jako přirozený život, tak i život duchovní vyžaduje potravu. Písmo svaté nám říká, jak Eliáš kráčel v síle tajemného pokrmu, kterým mu posloužil anděl, čtyřicet dní a čtyřicet nocí k hoře Chorebu. Tam mu bylo dovoleno, aby spatřil Boha. Náš duchovní život a náš život mystický vyžaduje posvátný Pokrm, který nám dává Bůh v Nejsvětější Svátosti Oltářní.
V karmelské škole je mystický kontemplativní život ovocem života eucharistického. Pro Nejsvětější Svátost Oltářní, pramen našeho života modlitby, je nám život Eliášův nejočividnějším vzorem. Zázračný chléb, který mu byl podán, je dokonalý obraz eucharistického Pokrmu. V jeho síle kráčíme životní cestou na této zemi.
Zvláštní úcta k Nejsvětější Svátosti se neomezila na Karmel. Ale můžeme říci, že vždy byla stálou a důležitou součástí naší karmelitánské tradice. Naše karmelitánské konventy bývaly v mnoha obdobích středisky eucharistické bohopocty. Svatou Marii Magdalenu deʼ Pazzi přitáhla na florentský Karmel skutečnost, že tam sestry dostávaly svaté přijímání každý den. V té době to nebyl běžný zvyk. Pro svatou Terezii nebyla větší radost než otevření nového kostela nebo nové kaple jako příbytku pro Pána. Řehole předpisuje, aby se všichni členové karmelitánské komunity denně zúčastnili mše svaté a aby kaple byla středem kláštera, v každé době aby byla snadno přístupná a kanonické hodiny aby byly recitovány v přítomnosti Nejsvětější Svátosti. Protože je to žebravý řád, jsou jeho kostely a kláštery po architektonické stránce jednoduché a prosté, ale ve výzdobě jeho kostelů a oltářů se nepředpisuje chudoba. Toto je významná odchylka od zvyklostí jiných žebravých řádů, například kapucínů, jejichž řehole chudoby se vztahuje i na svatostánky.
Taková je ve zkratce eucharistická tradice Karmelu. S Eliášem kráčíme v síle tohoto božského Chleba, a protože se chceme přiblížit k Božímu životu v modlitbě, musíme stále pamatovat na Pánovo přikázání: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ Jako Eliášovo „přijímání“ zázračného chleba na poušti vedlo ho při jeho putování k nazírání na Boha na Chorebu, tak i svatá eucharistie nás musí vést k nazírání na jeho svatou Tvář. V jeskyních na Chorebu mluvil Bůh k prorokovi v jemném šumu vánku. Pán nebyl v bouři ani v zemětřesení, ale v jemném vánku. Tak po svatém přijímání máme nazírat pod eucharistickými způsobami a v hlubinách svého ducha. Neboť nyní prochází Bůh.

Pokračovat
Zpět na úvod