Skrytost křesťana v Bohu (secretum mysteriosum)
Ježíšův skrytý život v Nazaretě má ovšem ještě další rozměr: kromě toho, že nám zjevuje skryté tajemství Boha, zjevuje nám také tajemnou skrytost křesťana, který se k tomuto skrytému Božímu tajemství přimyká.
Už ve Starém zákoně dává totiž Bůh tajemným způsobem svým věrným podíl na své skrytosti, (16) a třebaže je toto Hospodinovo ukrývání zbožného především metaforou pro Boží ochranu a poskytnutí útočiště před zločincem, který usiluje věřícímu o život, naznačuje se tu již něco z toho, co se plně ukáže až v Novém zákoně, kde se přímo hovoří o lidském podílu na Boží skrytosti.
S Kristem skryti v Bohu
Zřejmě nejvýraznějším novozákonním textem, který se vyjadřuje v tomto smyslu, jsou první verše parenetické části listu Kolosanům, kde čteme: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě“ (Kol 3,1-4).
Posvátný autor zde připomíná svým adresátům skutečnost křtu jako počátek jejich nového životního stavu, kdy začínají mít podíl na Ježíšově smrti a vzkříšení, tedy na velikonočním tajemství Páně. Křest je tu vnímán jako život v Kristu. (17) A jestliže v prvních dvou verších se pozitivně poukazuje na eschatologické zaměření křesťanského života, ve verši třetím, který nás bezprostředně zajímá, se tatáž myšlenka předkládá negativní formou: jestliže jsme spolu s Kristem vzkříšeni k životu s Otcem ve slávě, jsme spolu s ním také mrtví hříchu a skryti v Otci.
V čem ovšem tato skrytost spolu s Kristem v Bohu spočívá? Naskýtají se nám tu, jak se zdá, alespoň tři základní chápání, (18) která snad není potřeba prezentovat alternativně, nýbrž spíše komplementárně:
Předně se tím vyjadřuje, že křesťan nepatří sobě, nýbrž skrze Krista Bohu, takže je skryt v Bohu tak, jako je skryt v zemi ten, kdo zemřel. Úkon křtu váže člověka s Bohem natolik, že on sám přestává volně disponovat se svým životem a plně náleží jen Bohu.
Dále tu může jít o slovní hříčku, které snadno porozumí každý Řek: jestliže falešní učitelé, o nichž byla řeč předtím (srov. Kol 2,8n.), mají své apokryfy (tzn. knihy moudrosti, ukryté před těmi, kdo nebyli uvedeni do tajemství), na které se spoléhají a jimiž se pyšní, i křesťané, jejichž život je s Kristem skryt (řecky kékryptai) v Bohu, v něm nacházejí veškeré své bohatství, které ostatním zůstává skryto.
A nakonec zde může být bezprostředně a přímo řeč o ukrytí života křesťanů před tímto světem: „Kdo křestním úkonem (2,12) sdílí úděl zemřelého a pohřbeného Krista, vstupuje jistým způsobem do stavu ‘odnětí’, nepoužitelnosti pro svět. Jeho nejhlubší a nejautentičtější skutečnost je jakoby pohřbena, zahalena.“ (19)
Ježíšův skrytý život – znamení tajemné skrytosti křesťana
Zatímco první význam se – zvláště v morální podobě rozchodu s hříchem – nachází v patristických i středověkých komentářích tohoto úryvku poměrně často, (20) ostatní dva jsou méně obvyklé, třebaže nejsou o nic méně aktuální a důležité.
Zvláště třetí výklad je hodný naší pozornosti: kdo se přimkne ke Kristu, je s ním s to nejen vstoupit do Božího skrytého tajemství, jak jsme o tomu uvažovali výše, nýbrž tím samým se stává neuchopitelným a nepochopitelným, skrytým pro okolní svět, který ještě nemá podíl na Božím tajemství. Stojíme zde tak před tajemnou skrytostí (secretum mysteriosum) křesťanské existence. Zvláště v existenciálním smyslu tomu můžeme snadno porozumět a kdekterý konvertita by o tom mohl vyprávět své: kdo se rozhodne k onomu kroku do neznáma, jakým je pro něj bezesporu křest, riskuje, že tím přijde o všechny své přátelé, o příbuzné a o všechny blízké, kteří nemohou jeho nové nasměrování pochopit a přijmout. Je jim totiž tímto svým rozhodnutím náhle tajemně skryt, nerozumějí mu, neboť jim uniká nejvnitřnější podstata věci.
A právě Ježíšův skrytý život v Nazaretě vypovídá (a to ne méně než jeho smrt a vzkříšení) o této tajemné skrytosti, do níž vstupuje každý, kdo se rozhodne žít zcela pro Boha a beze zbytku přilne k jeho skrytému tajemství. Je znamením takového způsobu života, který znamená zároveň zapomenutí na všechny a na všechno, co není Bůh. Proto kontemplativní lidé vnímají život každého křesťana přednostně jako život usebrání a samoty s Bohem, život skrytosti před okolním světem. Charles de Foucauld to vyjadřuje například těmito slovy, která vkládá do úst Kristu, představujícímu svůj skrytý život v Nazaretě: „Nepředstavuj si tedy nějaký rodinný život, obklopený blahovůlí, návštěvami mnoha přátel a příbuzných… Ne, nic takového; spíše život dvou nebo tří řeholníků, kteří sjednoceni v Bohu obývají malý, osamělý dům, aby vedli společně život usebrání, nepřetržité modlitby a velkého pokání, s hojnou duchovní četbou, v neustálém rozjímání; život mlčení, život lidí, kteří nejsou z tohoto světa, kteří znají toliko rozhovor s Bohem a styk s nebeskými věcmi. Tak vypadal můj život v Nazaretě, život exercicií… A tak má vypadat i tvůj.“ (21)