Život s Kristem skrytý v Bohu
Kontemplativní život jako znamení tajemství skrytosti
Pavel Vojtěch Kohut OCD
Již ze základní školy asi víme, že když staří Římané sestavovali své mapy, označovali neprozkoumané oblasti ustáleným obratem: Hic sunt leones („Zde jsou lvi“). Možná jsme se tomuto přístupu ve svém dětském „fanatismu pro realitu“ smáli, a to jednoduše proto, že nám ani trochu nedocházelo, kolik bílých míst je a i do budoucna zůstane nejen na mapách našich vlastních teoretických poznatků, ale i v celé naší životní praxi. A tak jen s léty, velmi pomalu a postupně zjišťujeme, že v té či oné oblasti jsme se po dlouhá léta spokojili s nemálo povrchním chápáním dané skutečnosti a nebylo by se na tom pravděpodobně nic změnilo, kdyby nás nějaký vnější podnět (např. pochybnost nebo jen otázka jiného člověka) na toto konkrétní hinc sunt leones v dané věci neupozornilo. S takovými „objevy“, pochopitelně, roste naše tušení, že podobných míst a oblastí bude zřejmě více, než jsme vůbec schopni si připustit a než jsme s to odhalit.
Ježíšův skrytý život
Taková neprobádaná místa existují přirozeně rovněž v teologické reflexi, a to nejen na úrovni znalostí (či spíše jejich nedostatku!) u jednotlivých teologů a studentů teologie, ale i na úrovni obecnějších trendů teologické reflexe vůbec. Jedním z neprobádaných či nedostatečně probádaných míst christologie, a to i christologie současné, jsou bezesporu tajemství Kristova pozemského života, (1) zejména však jeho skrytá existence, která je v evangeliích (a to navíc spíše mlčením než slovy) pouze naznačena. Jestliže totiž platí, že dříve se teologie věnovala poněkud jednostranně tajemství Vykoupení (což bylo převládajícím hlediskem na Západě) nebo tajemství Vtělení (převládající hledisko na Východě), a jen od doby poměrně nedávné se její pozornost začala upírat výrazněji také k jednotlivým obdobím Ježíšova lidského života, (2) je třeba konstatovat, že ani tento současný obrat a nová citlivost k jeho jednotlivým událostem a fázím nedopřává příliš mnoho místa reflexi o Ježíšově skryté existenci. (3)
A na první pohled to navíc vypadá, že se vlastně není čemu divit a že je to zcela legitimní: jak můžeme rozjímat o tom, co nám je a navždy zůstane skryto, nechceme-li upadnout do jednostranné, subjektivní sentimentality či planého a pobožnůstkářského fantazírování? Zvykli jsme si, že teologicky lze smysluplně a užitečně uvažovat pouze o tom, co je zjevené a zjevné, a skrytá část Ježíšova života tuto podmínku, jak se zdá, příliš nesplňuje…
Kontemplativní život v církvi
O něco dále si dovolím s tímto postulátem tak trochu polemizovat a pokusím se také doložit, proč je z vícera důvodů neoprávněný. Avšak než tak učiním, rád bych zde zmínil ještě jedno podobně neprobádané „bílé místo na teologické mapě“ našich znalostí a naší praxe, tentokrát v oblasti ekleziologie, neboť jsem přesvědčen, že tato dvě „manka“ spolu do značné míry souvisejí a že jejich společná prezentace se může stát východiskem jak k pochopení obou těchto skutečností, tak k pokusu o načrtnutí cest, kde hledat jejich smysl, význam a vlastní obsah.
Oním druhým hic sunt leones je časté nedoceňování kontemplativního života v církvi. Abychom se o existenci zásadní neznalosti a necitlivosti vůči tomuto tématu dostatečně a poměrně rychle přesvědčili, stačí se optat těch, kterých se to bezprostředně týká: kontemplativních řeholnic a řeholníků a také některých zasvěcených laiků, žijících tímto způsobem života. Mají většinou celou řadu zkušeností, mnohdy i nemálo bolestných, které svědčí tu přímo o přehlížení, tam zase jednoduše o zapomínání na tuto formu křesťanské duchovní existence. Z tohoto nedoceňování či dokonce nechápání kontemplativního života není a priori vyňat nikdo; dokonce i biskupům jako pastýřům místních církví se občas stane, že nutí kontemplativní řeholníky, aby se věnovali farnímu apoštolátu, nebo chtějí nějakým výraznějším způsobem „zviditelňovat“ život řeholnic, které na sebe vzaly závazek papežské klauzury, ne-li je přímo žádat o takové podoby činnosti nebo apoštolátu, které jsou s jejich charismatem ve zjevném rozporu – to jen abych jmenoval nejčastější, avšak zdaleka ne jediné bolesti tohoto druhu. Ba, i samotné kontemplativní osoby nezřídka o hlubší pochopení a přijetí svého povolání musejí velmi dramaticky bojovat.
A rovněž tady se zprvu může zdát, že se s danou věcí nedá nic dělat: vždyť kontemplativní život je ze své podstaty skrytý a jako takový není v církevním společenství příliš častým námětem úvah, které by mohly nedoceňování či nedostatečné znalosti odstraňovat. Spíše naopak: „co oči nevidí, srdce nebolí“ – a dodejme – „a člověku ani na mysl nepřijde“, takže se tato forma řeholního (případně laického) zasvěcení zdá být odsouzena k tomu, aby se na ni pro její vlastní povahu zapomínalo.
Máme se ovšem s takovým stavem a pohledem na věc smířit? Myslím, že by to nebylo příliš šťastné: po koncilu se slibně rozvíjející ekleziologie společenství nás totiž upozorňuje na to, že každá forma křesťanského duchovního života má být pro celek církve znamením určitého konkrétního aspektu jediné společné povahy křesťanské duchovní existence. A tak i kontemplativní život, a to zejména ten s papežskou klauzurou, je znamením pro celou církev, a jen pozorným uvažováním tohoto znamení a jeho niterným přijímáním může celá církev porozumět jednomu nemálo důležitému rozměru své vlastní totožnosti.
O jaké znamení jde a co má vyjadřovat – to chce pomoci formulovat právě tato úvaha o Ježíšově skrytém životě, pojatá v širším biblickém, teologickém a duchovním kontextu.
Ježíšova skrytost jako znamení Boží skrytosti (mysterium secretum)
Skrytost křesťana v Bohu (secretum mysteriosum)
Kontemplativní život – účast na skrytém životě Páně a dvojí znamení skrytosti