Žít přítomný okamžik
Jak vnitřní tak vnější pokoj bude nemožný, pokud se budeme snažit žít zároveň ve třech rozměrech času – v minulosti, budoucnosti a současnosti. Litujeme toho, co bylo v minulosti, nebo se bojíme důsledků, jaké ony události mohou přinášet. Plníme se nadějemi vzhledem k budoucnosti, nebo se jí bojíme. Jak často žije člověk přítomným okamžikem? Převážná část našeho neklidu pochází z toho, že nedovolujeme odpočinout své minulosti a budoucnosti, či lépe řečeno – nechceme to.
Člověk vlastně není stvořen, aby žil v čase, ale jeho povoláním je překračovat čas. Čas je jako proud. Místo abychom se jím dali strhnout, můžeme stát na břehu a sledovat, jak čas stále jen plyne. Čas pomíjí, ale my ne. Člověk je věčná bytost. Hle, jaký rozdíl: být stržen proudem, anebo stát na pevném základě a být pozorovatelem! Můžeme si také vybavit obrovské otáčející se kolo: pokud se nacházím na vnější straně kola, pak se točím v plné rychlosti, ale jsem-li uprostřed kola, setrvávám v klidu, zatímco všechno okolo mě se bude otáčet. Čas nade mnou nemá moc. Každá naše činnost musí plynout z našeho bodu věčnosti. Takový způsob činnosti způsobuje, že věčnost se stává přítomnou v čase. Asi musíme říci, že úkolem člověka je měnit čas ve věčnost. Čím víc se blížíme ke svému nitru, tím účinněji překonáváme čas. To, co bylo dříve rozděleno na minulost a budoucnost, vrací se nazpět ke své prvotní podobě: k přítomnému, věčnému „teď“. Není to nějaká abstraktní spekulace. Je snadné zakusit, jak činnost, která má svůj počátek v našem nitru, dosahuje vnitřní plnosti, jež silně kontrastuje s roztříštěností poznamenávající vše, co se děje v čase. Člověk samozřejmě stále dělá mnoho věcí, ale zřídka je vnímá jako rozmanité. Chápe to a „cítí“, že všechno spočívá v ustavičném a nehybném „nyní“. Je skutečně v Božím klidu. Dříve než bude utvrzen v tomto pokoji, uplyne mnoho „času“. Snadno lze vypadnout z tohoto Božího pokoje do útržkovitosti času. Avšak každá chvilka, kterou prožíváme ve věčném „teď“ Boha, je světlem na cestě, je lampou, jež nám ukazuje cestu. Pokud jsme jednou zakusili, jak to může být, stýská se nám znovu po tomto stavu. Máme motivaci opustit uspěchanou, jednostrannou činnost a trvat v Božím pokoji.
Vůbec není třeba zajít až tak „daleko“, aby člověk získal zkušenost tohoto druhu. Není třeba být „plným“ člověkem, jenž už překonal všechny svoje chyby a nedostatky. Stačí bezvýhradně přijímat přítomnou chvíli a nepozastavovat se nad tím, že není tak, jak by mělo být, že by bylo lépe, kdyby bylo jinak. Když se přijímám takový, jaký jsem právě teď, bez rozčarování vzhledem k minulosti, která mě učinila takovým, jakým nyní jsem, bez přání, abych byl jiný, pak jsem osvobozen od času. V tomto momentě jsem „plný“ člověk. Být „plný“ neznamená, že už člověk nemá žádná fyzická ani psychická zranění, že je v dokonalé harmonii. Kdyby to tak mělo být, pak by Ježíš na kříži nebyl „plným“ člověkem. „Plnými“ jsme tehdy, když přijímáme svou celou skutečnost takovou, jaká je. To, co nás dohání k nemoci, je náš útěk od přítomné chvíle, od skutečnosti.
Jedna karmelitka, která setrvává ve svém „věčném bodě“, mi jednou napsala: „Temnota se stane světlem, když spočívá uprostřed ní; když stojím uprostřed všech otázek, pak znám všechny odpovědi. Když říkám: ,jsem zraněnáʼ, jsem naplněna. Myslím si totiž, že to, co Bůh ode mě chce, není to, abych byla jiná než jsem teď, ale abych právě zde, právě teď byla přesně taková, jaká jsem. Stojím tu uprostřed svých omezení taková, jaká jsem, a náhle se děje něco neslýchaného: začínám být bez hranic. Pokud chci být jiná, než jsem, vyháním Boha, ale ani to nemohu udělat úplně, jsem totiž tělem z jeho těla a krví z jeho krve.“
Juliána z Norwich (1342-1416) říká totéž: „Ve chvíli, kdy duše je smířena sama se sebou, ihned se spojuje s Bohem“, a sv. Terezie z Lisieux napsala: „Skutečná svatost je mírná a pokorná a přijímá vlastní slabosti a nedokonalosti.“
Ve své knize Geschichten gegen die Melancholie vkládá Elie Wiesel následující slova do úst rabbiho Aarona von Karlin, jednoho z mistrů chasidismu: „Věz, že v každé chvíli lze najít věčnost, každý stůl může být oltářem a každý člověk nejvyšším knězem.“