Kontemplativní postoj k životu

Naše uspěchaná a uhoněná doba, v níž se prožitky a dojmy ve velkém tempu vzájemně směšují, nám neusnadňuje kontemplativně prožívat svůj život. Proud slov a obrazů, jakým nás zaplavují média a reklamy, je stále rychlejší a pokud jenom dovolujeme, aby nás strhl, toneme v něm. Kdo chce být sebou či – a to je téměř totéž – kdo chce náležet Bohu, musí se držet daleko od tohoto proudu. Není to pohodlné, ale je to neobyčejně prosté.

„Můžeš opět odpočinout, moje duše“ (Žl 116,7)

Nutnou podmínkou kontemplativního přístupu k životu je vnitřní i vnější pokoj. Je to opak stresu. Stres je téměř neomylný symptom, že člověk nežije životem, který by byl soustředěn ve svém nitru. Stres přitahuje k povrchu a do velké míry způsobuje, že ztrácím z očí Boha a svět vidím v křivém zrcadle, poněvadž se na něj nedívám očima víry. Stres (shodně s definicí švédského slovníku) je „život v napjatých a vyčerpávajících okolnostech charakteristických nedostatkem času“. Právě ten pocit nedostatku času je typický pro stres a je v protikladu k postoji víry, která předpokládá důvěru a vydanost sebe sama.
Většina z nás má mnoho práce. Avšak nikdy jí nemáme příliš mnoho. Vždycky je čas na to, co musíme udělat. Když nám Bůh svěřuje nějaký úkol, dává nám na něj čas. Pokud čas nemáme, pak ten úkol nepochází od Boha. Podíváme-li se blíž, nikdy nelze hovořit o skutečném nedostatku času. „Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil“ (J 17,4), říká Ježíš svému Otci. Když nás trápí pocit trvalého nedostatku času, děje se to možná proto, že se snažíme vykonat dílo, které nám Otec nesvěřil.
V této oblasti upadáme často do velkých iluzí. Představujeme si, že máme strašně moc práce. Často však to není horlivost pro Boží království, ale pouze naše vlastní ambice, jež nás inspirují, abychom se věnovali určitým úkolům. Bylo by dobře, kdybychom se neustále tázali sebe samých: „Proč to chci za každou cenu udělat?“ a odpovědět si s celou upřímností, jaké jsme schopni. Bylo by krásné, kdybychom pokaždé mohli odpovědět jako Ježíš: „Já sám nehledám svou slávu. Je /někdo/, kdo ji pro mne hledá“ (J 8,50). A snad potřebujeme napomenout: „Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte?“ (J 5,44). Kolik konfliktů by přestalo existovat a k jakým pokrokům by došlo v ekumenismu, kdyby všichni, kdo pracují pro církev, hledali pouze Boží slávu a dělali všechno, co jim Bůh přikazuje!
První, co musíme udělat, když se cítíme uhonění, je rozlišit, zda je skutečně Boží vůle, abychom dělali to, co děláme. Ale dokonce i když můžeme říci, že si Bůh přeje, abychom konali to či onu práci, to ještě neznamená, že je všechno v pořádku. Možná se máme naučit vykonávat ji jiným způsobem, který se vyznačuje klidem, pokojem a vyrovnaností.
Jak dojít tak daleko? Zde je několik způsobů.

Otče, Tobě důvěřuji
Správný rytmus
Žít přítomný okamžik
Mlčení
Smyslové pozorování
Vnitřní disciplína
Vědomá přítomnost
Rozhodnost

Zpět