Mlčení
Neexistuje kontemplace bez mlčení. Mlčení má mnoho společného s chudobou. Sv. František chtěl být chudý ve všem kromě Boha. Tímtéž způsobem je mlčení chudobou slova, kromě Slova. Podobně jako Slovo vždy vyslovuje Boží lásku, stejně i naše slova musejí předávat pouze lásku. Samozřejmě, že existují také určité společenské zvyklosti, když říkáme milá slova o ničem. Ale i v tomto případě mnohost našich slov musí vyjadřovat lásku. Často je to tak, že osoba, která žije ve svém nitru, nepotřebuje mnoho slov. V našem rozhovoru s Bohem také nepotřebujeme užívat mnoha slov, říká nám o tom sám Ježíš.
Mlčení nemá hodnotu samo v sobě. Nevyhledáváme mlčení pro ně samotné, ale proto, abychom naslouchali. Slyšíme lépe, když je ticho, když sami mlčíme. Bůh se do nás těžko prodere, když ustavičně hovoříme, anebo když se obklopíme hlukem. Zejména proto, že Bůh je tak opatrný a „nesmělý“, když hovoří. Víme, že to, co je v nás nejhlubší, je vykoupáno v tichosti. Jediným slovem, jež je tam vyřčeno, je nevyslovitelné „Abba, Otče“ Ducha svatého. Existuje společenství mezi mlčením a lidským nitrem, a proto každé úsilí vytvořit ticho v nás i okolo nás vede k novému a cennému „vycentrování“. Dum medium silentium, to byla vždy slova dodržovaná jak v liturgii, tak v duchovní tradici: „Když totiž všude zavládlo hluboké mlčení a noc ve svém běhu byla v půli cesty, tvé všemohoucí slovo se náhle sneslo jako nelítostný bojovník (…) doprostřed země odsouzené k záhubě“ (Mdr 18,14-15). Rovněž příroda nás učí, že velké věci se obyčejně uskutečňují v mlčení, ve skrytu. Zrno klíčí v zemi – v mlčení. Dítě se vyvíjí skryté v matčině děloze – v mlčení. Nejhlubší věci vyhledávají mlčení.
Existuje vnější i vnitřní mlčení. Poněvadž člověk je duše oděná tělem a krví, vnitřní mlčení vyžaduje, aby i tělo a krev byly ztišeny. Pouze to, co se stalo tělem, je pro nás skutečné. Mimo jiné proto se Bůh stal „člověkem“, pokrmem a nápojem v eucharistii. Chtěl být „skutečný“. Je zajímavé, že v době, kdy více než kdykoli jindy zdůrazňujeme jednotu mezi tělem a duší, duchem a hmotou – jak ve filosofii, tak i v jednotlivých oblastech vědy, ale nejvíc v medicíně – stále ještě můžeme slyšet, že to, co je vnější, nehraje žádnou roli. Záleží to na vnitřním postoji, říkáváme. Jakoby dlouhodobější vnitřní postoj byl možný bez toho, co je vnější. Není přece snadné během mše svaté pouze pomocí duchovních sil povznést své srdce k Bohu, když člověk přitom sedí v lavici s nohou přes nohu.
Ludvík van Beethoven jednou řekl: „Jak postupně umlká svět okolo mě, probouzí se v mém nitru svět hudby.“ Řeholní tradice vždycky kladla velký důraz na mlčení. Zejména večer díky přísně dodržovanému mlčení po kompletáři byl vždycky posvátnou dobou vhodnou k modlitbě, studiu, přemýšlení. V mnoha klášterech místo tohoto velkého mlčení postupně zaujala televize.
Máme potřebu mlčet. Kdo ji necítí, měl by se otázat sám sebe, zda pomalu „nevyrostl“ ze sebe a neztratil svou opravdovou totožnost. Hudba, kterou slýcháme, může být krásná, ale cítit potřebu poslouchat ji neustále, je znamením vnitřní prázdnoty. Opravdu vždy v každém z nás se rozeznívá musica callada, tichá hudba. Jedná se o to, abychom ji objevili a nedovolili přehlušit ji hudbou zvnějšku.
Svou vnímavost vůči mlčení lze vychovat tak, že se učíme zaposlouchávat se do jemných, něžných zvuků. Především zvuky přírody jsou k takovému cvičení dobré. Šum větru, šelest listí, bzučení včel, zurčení pramínku, všechny tyto zvuky přibližují mlčení. Ale i ve svých čtyřech stěnách můžeme nalézt takové zvuky, jež přinášejí ticho: tikání hodin, ozvěna kávovaru. Nemusíme hledat daleko, abychom našli ticho.