Všeobecné povolání ke svatosti
Různorodé projevy jediné svatosti církve v životě dnešních křesťanů
Pavel Vojtěch Kohut OCD
Od doby, co nám 2. vatikánský koncil (ne neprávem označovaný jako „koncil svatosti“) (1) připomenul, že všichni křesťané jsou povoláni ke svatosti, bývá tato skutečnost v církevním prostředí častěji zmiňována, a to jak na úrovni nejrůznějších publikacích, tak i v církevní praxi. Avšak porozuměli jsme dostatečně tomu, co chtěla pátá kapitola věroučné konstituce o církvi Lumen gentium skutečně vyjádřit a co teologie hned tak nadšeně přivítala? (2)
Obávám se, že ve skutečnosti vykazujeme jen velmi málo pochopení pro tuto nauku a že vlastní koncilní text čteme zřídka a značně povrchně. (3) Mám za to, že hlavní neporozumění ohledně všeobecného povolání ke svatosti lze shrnout do tří zásadních bodů:
- Toto povolání je jednostranně a přednostně vnímáno jako úkol a povinnost křesťana, zatímco je mnohem méně nahlíženo jako Boží dar, třebaže právě toto je prvotní a výchozí perspektiva ke správnému chápání a prožívání křesťanské svatosti;
- K uskutečňování tohoto povolání nám nezřídka chybí dostatečná motivace, neboť ve své „demokratické“ četbě koncilního textu často osudově zaměňujeme jedinou svatost církve za uniformitu při její realizaci;
- Chybí nám základní vědomí, vymezené velmi výrazně jak širším kontextem úryvku, tak výslovnými vyjádřeními samotných formulací, že totiž osobní svatost, k níž jsme jako jednotliví křesťané povoláni, je zároveň a především různorodým projevem jediné svatosti celé církve.
Projděme proto nyní společně tyto tři aspekty učení o všeobecném povolání ke svatosti a pokusme se na jejich základě formulovat hlavní vůdčí linie koncilní nauky o křesťanské svatosti. Věřím, že plody tohoto úsilí nemusí být ryze teoretické, ale že se, byť třeba skromným dílem, mohou promítnout i do našeho vlastního života.
Povolání k účasti na božském životě
Jediná svatost v bohaté různosti forem
Osobní projevy svatosti církve