Jediná svatost v bohaté různosti forem
Druhou (a snad vůbec nejčastější) chybou při četbě koncilního textu o povolání věřících ke svatosti je velmi pochybný „demokratický“ přístup, který mylně ztotožňuje univerzálnost tohoto povolání s uniformitou. Dochází zde totiž k chybné identifikaci principu všeobecnosti: ve skutečnosti jím není stejný projev svatosti, tatáž vnější forma a podoba posvěcení jednotlivých věřících, nýbrž jejich rovnocenná důstojnost vyplývající z křestní milosti (srov. LG 32). Právem si v této souvislosti stěžuje Paolo Molinari: „…jsme poněkud pobouřeni, když zjišťujeme, že nejen mnoho komentátorů tohoto koncilního dokumentu nadále tvrdí, že všichni křesťané jsou povoláni k stejné a téže svatosti, ale že i nemálo překladů Lumen gentium tlumočí výraz ‘in variis vitae generibus et officiis una sanctitas excolitur’ tak, jako kdyby byl koncil napsal: ‘in variis vitae generibus et officiis eadem sanctitas excolitur’.“ (23)
Opět je namístě se ptát: Odkud se bere tento tendenční způsob čtení koncilního textu? Ani v tomto případě jistě nelze přiblížit všechny příčiny tohoto jevu. Domnívám se ovšem, že jednu z hlavních je třeba hledat ani ne tak v nesprávné či jednostranně akcentované nauce jako spíše ve smutném dědictví církevní praxe minulých staletí, zejména v mnohostranném přezírání a podceňování laiků (a hlavně žen) na všech úrovních křesťanského života. (24) Pochopitelně, že tento přístup způsobil v lidských duších mnoho zla a zranění, jejichž trpké plody sklízíme dodnes, a to i tam, kde bychom je vůbec nečekali: na úrovni současné teologické reflexe o křesťanských životních stavech. Ne náhodou vyjmenovává Giovanni Moioli mezi čtyřmi základními nedostatky pojednání o nich také emočně podbarvenou prezentaci. (25) A jelikož se koncilní text o všeobecném povolání věřících ke svatosti dotýká rovněž velmi bolestné zkušenosti laiků, kteří bývali (a namnoze ještě jsou) považováni za křesťany „druhé kategorie“, je pochopitelné, že v prvé řadě u nich (ale konec konců i u mnohých řeholníků a kleriků, i když zde spíše z opačných důvodů) vyvolává jeho četba často velmi silné emotivní reakce, které je nezřídka zbavují schopnosti dostatečně objektivně vnímat vlastní obsah textu.
Myslím, že právě tím je možné částečně objasnit, proč se tak vyvážený text jako je právě tento interpretuje natolik nevyváženě: když si totiž projdeme jen podnadpisy páté kapitoly Lumen gentium, je nám logika této části koncilního dokumentu (i se zmíněnou vyvážeností) ihned zřejmá – po uvedení tématu (na základě svatosti církve, srov. č. 39) se nejprve zdůrazní všeobecnost povolání k svatosti (č. 40), aby se hned vzápětí zdůraznily různé podoby jejího uskutečňování (č. 41); závěr kapitoly tvoří pak ještě oddíl nazvaný Cesta a prostředky svatosti (č. 42). Jasně se tu již v samotné struktuře rýsuje princip jednoty v pluralitě. Ovšem s ohledem na to, že všeobecnost povolání ke svatosti nebyla v minulosti vůbec vnímána a žitá jako něco samozřejmého, (26) její zdůraznění v koncilním textu vystoupí mnohdy v mysli daného čtenáře natolik do popředí, že zcela zastíní následující princip plurality, (27) takže se pak všeobecnost zamění za uniformitu.
Jednota v různosti: různorodé formy jediného sjednocení s Kristem
A přitom stačí připomenout to, co už bylo uvedeno výše o podstatě křesťanské svatosti jako lidského podílu na svatosti Boží, a rozvinout tuto reflexi poněkud odlišným směrem, aby bylo hned zřejmé, že křesťanská svatost je ze své podstaty nutně jedna i rozmanitá. Jde přece o participaci na svatosti trojjediného Boha, jehož tajemství v sobě snoubí mimo jiné rovněž princip jednoty v různosti: jediný Bůh je společenstvím tří od sebe odlišných osob, které ovšem žijí v dokonalé láskyplné jednotě společné přirozenosti.
Koncilní nauka o křesťanské svatosti ovšem postupuje poněkud odlišně, i když také v trojiční perspektivě. Především ukazuje, že svatost věřících záleží ve sjednocení s Kristem, který je obdarovává Duchem svatým a zaměřuje k Otci: „Kristus totiž, Boží Syn (…), miloval církev jako svou snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil. Spojil ji se sebou jako své tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě“ (LG 39); „Pán Ježíš, božský učitel a vzor každé dokonalosti, hlásal svým učedníkům (…) svatost života, jejímž původcem (28) a dovršitelem je on sám (…). Všem totiž seslal Ducha svatého, aby je v nitru vedl k milování Boha…“ (LG 40,1); „V různých způsobech života a povoláních uskutečňují jedinou svatost všichni lidé, kteří jsou vedeni Božím Duchem, jsou poslušni Otcovu hlasu, klanějí se Bohu Otci v duchu a v pravdě a následují Krista chudého, pokorného a nesoucího kříž…“ (LG 41,1). (29) Rozvinut je zde přitom zejména christologický rozměr křesťanské svatosti, zatímco trojiční a pneumatologické hledisko je jen zmíněno. (30)
A poněvadž Kristovo tajemství je podstatně jediné, jediná je i svatost věřících, vycházející z křestní milosti, na jejímž základě se v Kristu všichni stáváme Božími dětmi a členy církve, a jsme povoláni k tomu, abychom tohoto Krista, milovaného Božího Syna, zjevovali také navenek svým životem: „Svatost je jediná (…), protože sjednocení s Kristem je jedno jediné, protože všichni věřící mají podíl na jediném životě Páně a všichni jsou členy jediného těla, jímž je církev; protože všichni mají prostřednictvím Kristova Ducha tutéž víru, naději a lásku, totéž povolání…“ (31)
Avšak právě ono následování Krista je ze své nejvnitřnější povahy také nesmírně různorodé, neboť představuje konkrétní Kristova vtělení v různých osobách různých historických a místních situací. (32) Konstituce o církvi uvádí (v č. 41) jmenovitě pastýře (biskupy, kněze i jáhny zvlášť, srov. LG 41,2-4), křesťanské manžele a rodiče, osoby ovdovělé a neprovdané (41,5) a lidi trpící nejrůznějšími těžkými situacemi (41,6), přičemž u každé z těchto skupin křesťanů uvádí alespoň některé typické prvky podoby jejich svatosti. Řeholníci v tomto výčtu chybějí jen zdánlivě, neboť o nich se pojednává hned v následující šesté kapitole dokumentu a to i s ohledem na různorodost jejich realizace svatosti (srov. LG 43,1; 46,1.3).
Jednota v různosti: jeden duchovní život v pluralitě spiritualit
A právě jeden z těchto textů o řeholním životě může být pro nás velmi poučný také s ohledem na christologickou rozmanitost realizace svatosti, a to nejen u tohoto životního stavu, ale i u všech laických a klerických forem křesťanské duchovní existence. Stojí v něm totiž: „Řeholníci mají pečlivě dbát o to, aby jejich prostřednictvím církev věřícím i nevěřícím denně lépe ukazovala Krista, jak rozjímá na hoře nebo hlásá zástupům Boží království, jak uzdravuje nemocné a trpící, obrací hříšníky k lepšímu životu, žehná dětem a všem prokazuje dobro, a přitom vždy poslouchá Otce, který ho poslal. (…) Proto posvátný sněm utvrzuje a chválí muže a ženy, bratry a sestry, kteří v klášteřích, ve školách, nemocnicích a misiích ozdobují Kristovu snoubenku vytrvalou a pokornou věrností svému zasvěcení a prokazují všem lidem nejrůznější velkodušné služby“ (LG 46,1.3). Všichni řeholníci (ale i laici a klerikové) jsou povoláni k tomu, aby ve svém životě prožívali celé tajemství Kristova pozemského putování, avšak tak, že jeden z jeho aspektů se jim stane ústředním. (33)
V tom je také možno spatřovat někdy často opomíjené, avšak velmi důležité rozlišení mezi pojmem křesťanského duchovního života, který je zásadně shodný pro všechny věřící, a pojetím křesťanské spirituality, jež představuje onu jedinečnost konkrétní realizace křesťanského duchovního života v daném historickém, místním a stavovském kontextu. (34)
V průběhu 20. století, kdy byla problematika jednoty křesťanského duchovního života a plurality křesťanských spiritualit značně bouřlivě a zeširoka probírána, nebylo mnohdy toto rozlišení bráno dostatečně do úvahy, takže jednotliví autoři, pochopitelně, jen velmi těžko docházeli k zásadnějším shodám ve svých tezích. (35) Pokusy o nápravu stavu, k nimž došlo v nedávné době, snad postupně otevřou cestu k většímu porozumění v této záležitosti.
Jednota v různosti: otevřená cesta ke svatosti laiků
Vrátíme-li se nyní k onomu chybnému zaměňování univerzality a uniformity povolání věřících ke svatosti, snadno nám dojde, že ona „demokratická“ četba, která jednostranně zdůrazní všeobecnost povolání k jediné svatosti (spočívající podstatně ve sjednocení s Kristem) a poněkud opomene rozmanitost jejích realizačních podob, ve skutečnosti laikům víc škodí než prospívá. Ve snaze posílit vědomí jejich rovnocenné důstojnosti s řeholníky a kleriky je totiž někdy nevědomky „tlačí“ do stejné „šablony svatosti“, která odpovídá těmto životním stavům. Tím jen prodlužuje chybnou praxi minulých staletí, kdy se zejména mnišské a obecně řeholní ideály svatosti předkládaly v nezměněné podobě i klerikům a laikům, přičemž zvláště ti druzí se jen stěží mohli „vměstnat“ do jejich nároků. (36)
Jestliže však budeme (bez přehnaného oddělování!) rozlišovat podstatnou jednotu křesťanského duchovního života všech věřících na jedné straně a zcela zákonitou a legitimní pluralitu křesťanských spiritualit jednotlivých skupin věřících na straně druhé, pak tím otvíráme cestu k hledání nových, velmi rozmanitých a třeba i překvapivých podob realizace křesťanské svatosti v lůně jediné církve, které přitom nebudou v ničem zaostávat za tradičními modely svatosti z dob minulých a nebudou tedy také o nic „méně svaté“. Ledasco v tomto směru naznačil již koncil (stačí zde opět zmínit texty LG 41n.), mnohé se vykonalo v prvních letech po koncilu, mnohé nás však ještě čeká, zvláště co se týče načrtnutí možných podob křesťanské svatosti v nejrozmanitějších situacích laikátu. (37)
Pochopitelně, že zvláště v souvislosti s rozvojem pokoncilní ekleziologie společenství, (38) která sama vyrůstá zejména z perichoretické a přednostně ekonomické trinitologie, (39) přestává být pojednání o křesťanských životních stavech vyhrocováno do příliš ostrých kontur a jednotlivé stavy nejsou vnímány již na základě domnělých výsad a charakteristik, které by byly vlastní výlučně jim samotným, nýbrž spíše na základě společné báze (Kristova tajemství), která působí, že všechny stavy sdílejí všechny prvky, avšak vlastním a osobitým způsobem, (40) a tím se stávají jeden druhému navzájem odlišné a přece komplementární. (41)
Proto také platí, že rozdílnost podob křesťanské svatosti nejde na vrub jednotě všeobecného povolání, nýbrž naopak ji zvýrazňuje a prohlubuje, stejně tak jako „právě rozdílnost milostí, služeb a prací sjednocuje Boží děti, vždyť ‘toto všechno působí jeden a týž Duch’ (1 Kor 12,11)“ (LG 32,3).