Tři období duchovního růstu a nutnost temné noci
Nyní se ještě pokusíme vymezit místo „temné noci“ v celkovém schématu duchovního rozvoje člověka, které je možné v kázáních zachytit, a spolu s tím prohloubit odpověď na možnou námitku: proč je tolik důležité projít chvílemi či celým obdobím utrpení, kterého se navíc nedostává „za trest“ člověku vysloveně zkaženému a zlému, ale naopak obyčejně člověku směřujícímu s rozhodností za Bohem?
Tauler pochopitelně nepopírá, že člověk je ve svém základu dobrý. Důležité však je právě chápání tohoto základu. Je to jakési „místo“ v člověku, to nejvyšší a nejvznešenější, co v člověku je, kde je člověk nejvíce sám sebou a kde se také nachází Boží obraz, (13) který je do nás vložen. V kázání na verš z Izaiáše: „Povstaň, Jeruzaléme, a rozjasni se!“ (60,1) říká Jan Tauler: „Bůh si nepřeje a nepotřebuje nic jiného na celém světě než jedinou věc… najít vznešený základ člověka svobodný a dobře připravený, aby v něm mohl uskutečnit své ušlechtilé a božské dílo.“ (14) Když se toto dílo uskuteční, vychází z tohoto základu světlo a energie i do ostatních, nižších částí člověka. V tomto smyslu pak Tauler zřejmě volně cituje výrok mistra Eckharta na řádové kapitule: „Světlo Ježíše Krista září v našem nitru jasněji, než mohou zářit všechna slunce na nebi; září z části vnitřní do části vnější, ne z vnějšku dovnitř.“ (15)
Tauler si je však vědom, že jen málokdo žije v současném stavu lidské přirozenosti životem pramenícím z tohoto svého nejhlubšího základu a tedy z Boha. Mnoho lidí si vytvořilo „falešný základ“, jakési pouze psychologické já, z kterého pak vycházejí všechny jejich postoje a způsoby jednání. Hlavním znakem takového života je duch přivlastňování, který chce vše pro sebe, všechny věci vztahuje k sobě, a ne k Bohu, ve všem hledá v posledku sebe, a ne Boha. Dalšími znaky života na této více vnější lidské rovině je „zákonictví a farizejství“, na kterém člověk lpí a nechce se ho vzdát. „Zákoníky se rozumí lidé racionální, kteří překrucují všechno podle svého rozumování a smyslovosti; vnímají skrze smysly a vše podřizují rozumu jako způsobu k pochopení velkých věcí; v tomto jednání nacházejí svou slávu a vyslovují velká slova, ale v základu, odkud by pravda měla pramenit, zůstávají prázdní a zanedbaní.“ (…) „Farizeové jsou oni zbožní lidé, kteří se pokládají za dobré, mají úctu k sobě samým, jsou neústupní ve svých předsevzetích a cvičeních, své zvyky kladou nad všechno ostatní a chtějí pro to být ctěni a ve svém základu kárají všechny, kteří nejednají tak jako oni.“
Jak bylo řečeno, Bůh touží po vyléčení člověka, po jeho osvobození od jeho zaujetí sebou samým. „Temná noc“ je prostředkem, který Bůh s nesmírnou láskou používá, aby se toto dílo zbožštění, narození Boha v člověku, mohlo uskutečnit. Je nutná, protože falešný základ je často velice subtilní a skrytý, takže ho člověk nedokáže rozpoznat, a i když ho poznává, není ho svou aktivitou a askezí schopen zcela – a snad lze říci, že ani ne z větší části – odstranit. Temná noc je tedy jednou z etap duchovního putování.
Jan Tauler člení duchovní život podle klasického schématu: začátečník – pokročilý – dokonalý, přičemž přechod mezi těmito stupni představují dva procesy proměny: od nepodobnosti k podobnosti a od podobnosti k jednotě. K vykreslení této skutečnosti připodobňování používá obraz dřeva, které je prostupováno ohněm, až se s ním nakonec stává jedinou věcí. (16) Než se tak však stane, „přirozenost musí vytrpět mnoho smrtí.“ „Na tomto putování je mnoho divokých cest, pustých a neznámých, po kterých Bůh vede člověka, přitahuje ho a učí umírat. Ó děti, jak vznešený, plodný a podivuhodně krásný život roste z tohoto umírání!“
Ještě než člověk vstoupí do zmíněného umírání, poté co se ho Bůh začne dotýkat a vést ho k sobě, zakouší člověk velkou radost, avšak radost často příliš vnější, které navíc užívá jaksi nemírně. „Nechť si nabere tolik božského nápoje a plnými doušky pije, až bude docela opilý a tak plný Boha, že samým blahem a plností zapomene sám na sebe. Připadne mu pak, že dokáže divy, že by nezraněn prošel ohněm, vodou, skrze tisíc mečů že by pronikl…, a nebojí se smrti, radosti ani bolesti. To proto, že je opilý; říká se tomu ‘jásot’ – jubilieren. Takoví lidé chvíli křičí, chvíli se smějí, chvíli zase zpívají…“
Zde však končí první etapa a začíná druhá, čas noci. „Když náš milovaný Pán vidí, že na sebe chtějí lidé naložit příliš mnoho,… zakročí jako dobrý hospodář, který má ve sklípku spoustu znamenitého vína, a jen co si lehne a usne, přikradou se jeho děti a tím vínem se nadobro opijí. Když pak vstane a uvidí, co se stalo, popadne pořádný prut a tak jim našlehá, že budou právě tak smutné, jako byly předtím veselé, a podá jim tolik vody, že budou střízlivé právě tak, jak byly předtím opilé. (17)
Tato tvrdá Boží výchova však není samoúčelná. „On je takto vylákal a vysvobodil z nich samých a ze zajetí trpících tvorů, jenže oni tím až příliš zdivočeli, a tak je chce teď přivést k sobě střízlivé. Oni se pak pěkně upokojí a zklidní a vidí, kdo jsou a co zmohou, protože přišli k sobě. Ti, které dřív nikdo nedokázal spoutat, kteří chtěli pořád víc, než jim kdo mohl dát, kteří chtěli víc vytrpět a víc vykonat, ti jsou teď takto umírnění.“ (18) Uvedená citace již předznamenává, co je nejdůležitější podmínkou, která umožní příchod Ducha svatého a Boží narození v nás. Je jí pokora. Ctnost, která se ve všech Taulerových kázáních neustále vrací. Podle pokory či pýchy se pozná pravý Boží přítel od falešného, pravověrný od heretika. (19) Tato pokora však nevychází pouze z racionální úvahy člověka o vlastní schopnosti či neschopnosti vykonat to či ono. Je to postoj naprostého odevzdání se do Božích rukou, v pravdě o sobě samém. Všechny noci směřují k tomuto vzdání se Bohu, kterého je člověk schopen tehdy, když je svlečen ze své porušené přirozenosti, která hledá především sebe (i když maskovaně a rafinovaně), když na místo falešného psychologického já nastupuje pravé já, které bylo ukryto v dosud neobjeveném základu.
Za příklad pokorného člověka Tauler dává svatého Jana Křtitele, který na dotazy poslů od židů a farizeů: „Jsi Eliáš?…“ (srv. Jan 1,19-27) odpovídá: „Nejsem“. (20) „Téměř nikdo nechce vyslovit ‘Nejsem, já nejsem nic,‘“ – ve zřejmém smyslu: já nejsem ten důležitý, nejsem ten, který chce stát v popředí. Všichni chtějí být ‚něco‘. Když ale někdo z celého milujícího srdce dokáže říci: „já nejsem“, pramení ze základu toho člověka věčné „Já jsem.“ Tento zdánlivý paradox poukazuje na fakt, že když se člověk dokáže vzdát sebepotvrzování ze své strany, rodí se v něm pravé bytí, bytí Boha přítomného uvnitř nás.
Protože je náš duchovní vzestup především sestupem do propasti naší vlastní chudoby, vyplývá z toho i další zdánlivý protiklad: samotné překážky na naší cestě – pády, nevěrnosti, neschopnost plně se odevzdat, nemožnost vykořenit vše zlé v nás, se mohou a mají stát prostředkem, který nás uvede hlouběji do propasti naší chudoby a otevře nás perspektivě Božího milosrdenství. „Když je pole vypleté, zůstane často v hloubce kořínek onoho plevele, ale nikdo si ho nevšimne…, když má pak dobré semeno vyrůst, vyroste i plevel… Proto se pokořte a s trpělivostí hleďte na plevel ve vás a jednejte tak, aby se on stal vaším očistcem.“ (21)
Ještě dál jde Tauler v nauce o překážkách, které nás v posledku přivádějí k Bohu, v kázání prosloveném v den, kdy se slavila připomínka zjevení archanděla Michaela na hoře Gargano. (22) Podle něj kromě toho, že má každý člověk svého dobrého anděla, který ho ochraňuje, má také svého zlého anděla, který mu neustále strojí překážky a podněcuje ho ke zlému, tak jako dobrý anděl k dobrému. Kdyby však člověk byl moudrý a svědomitý, odpor a zkoušky ze strany ďábla by pro něho byly mnohem prospěšnější než vše, co přichází od dobrého anděla. Neboť pakliže není boj, nebude ani vítězství. (23) Tato nauka se může zdát poněkud přehnaná, ale v posledku ukazuje na Taulerův optimismus a víru v konečné vítězství dobra. Touží pravděpodobně zbavit své posluchače přehnaného strachu ze Zlého. Ten je přece podřízen Bohu a nemá moc zvítězit (definitivně) nad tím, kdo kráčí v síle Boží. Naopak svou činností vposledku napomáhá výstupu člověka k Bohu, čímž vlastně zesměšňuje sám sebe. I ve vztahu ke zlému duchu platí: „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8,28).
Když člověk projde všemi zkouškami, utrpením a temnotou, které ho očišťují, a noří se v hluboké pokoře do svého základu, zakouší v sobě cosi z božského zrození a stává se vznešeným člověkem. Takový člověk „přijímá svědectví o světle“ (srv. Jan 1,7) v nižších i vyšších silách. Tak v rozumu „v tom vnitřním stvořeném světle vidí a chápe to, co je božské“. Z Taulerova textu se dokonce zdá, že člověk již do určité míry vstupuje do perspektivy života budoucího věku. „Kdo by sem pronikl (totiž do vnitřního základu), nalezl by vpravdě Boha a sám sebe by shledal naprosto a jednoduše v Bohu; protože odtud se Bůh nikdy nevzdaluje… Tento základ – jestliže si ho člověk bedlivě hledí – vyzařuje do sil, které jsou pod ním, a jak nižší tak vyšší síly táhne a žene zpátky k jejich původu a počátku, pakliže je člověk vůči tomu bdělý, zůstává u sebe a naslouchá láskyplnému hlasu, který volá na poušti v tomto základu a všechno do něj stále více přivádí.“
Myslím, že poslední řádky nám daly nahlédnout, jak si Jan Tauler představuje ideál kontemplativního člověka. Není to člověk, který má mimořádné zážitky a zjevení – ty Jan Tauler naopak spíše odmítá – ani nejde o člověka, který nutně žije v samotě – ačkoli význam řeholního života je v jeho kázáních opakovaně vyzdvihován – ale jde o člověka, který byl uveden do nejhlubší sféry svého bytí, kde nejjasněji září Boží obraz, ke kterému jsme byli Bohem učiněni, a takto ukryt ve svém základu odtud nahlíží – kontemplativním pohledem – i všechny „prosté a obyčejné“ věci tohoto světa.