Nesplnitelný a nikdy nekončící úkol
Člověk, který dosáhne „stavu dokonalosti“– což nemůže nastat dříve, než mu Pán řekne podobně jako chromému u rybníka Bethezda: „Vstaň,“ (srv. Jan 5,8) – se stává skutečným „mistrem života“. (24) Zakouší bytostný pokoj a svobodu, které jsou velmi rozdílné od pokoje a svobody těch, kteří „věří, že se osvobodí sami, a přetrhávají pouta dříve, než je čas.“ Mistři života jsou pak těmi, jejichž kázání a zvěstování Boha vychází ze zkušenosti, a je proto prospěšné a plodné.
Na začátku článku jsme se zmínili o rozhodující úloze Ducha svatého na cestě zbožštění. Duch svatý působí božské zrození v člověku. Bylo řečeno, že člověk se na jeho příchod musí náležitě připravit. Příprava, spočívající v askezi činné a trpné, však přesahuje možnosti člověka. Proto Tauler říká v kázání prosloveném o Letnicích: „Tam, kde má být přijat Duch svatý, musí on sám připravit místo, vytvořit zde prostřednictvím sebe sama vlastní receptivitu a také zde sám sebe přijmout.“ (25) Tento na první pohled opět zvláštní výrok chce snad říci zhruba toto: i ve fázi, kterou my vnímáme jako „aktivní“, jako fázi naší činnosti a úsilí, je hlavním konajícím sám Bůh. On je hlavním konajícím i tehdy, když se nacházíme v „noci“ a Boží přítomnost si neuvědomujeme. Čas „Letnic našeho života“ je pak časem, kdy si plněji, zjevněji a v hloubi sebe samých uvědomíme Boží přítomnost a dokážeme se z ní radovat a žít.
Protože však proces sjednocení nemůže být zde na zemi nikdy ukončen, i pro „dokonalé“ je zde stálá možnost (a nutnost) růst a menšit se. Menšit se ve svých pouze lidských plánech a náhledech a růst v bytí Božím dítětem. Dovolím si tento článek ukončit slovy, kterými Jan Tauler končí mnoho svých kázání: „Ať se na nás toto vše vyplní. K tomu nám pomáhej Bůh. Amen.“
Z časopisu Karmel 1/2008
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) Jan Tauler pojem „temná noc“ systematicky nepoužívá, proto v tomto článku tento výraz obyčejně uvádím v uvozovkách.
(2) Dominikán, narozený kolem roku 1300 ve Štrasburku. Zde vstoupil do kláštera a setkal se s Mistrem Eckhartem, který jeho duchovní cestu silně ovlivnil. V kázáních o něm Tauler ke svým posluchačům mluví jako o „mistru, jemuž vy nerozumíte“. Po kněžském svěcení působil především jako kazatel a duchovní vůdce v prostředí ženských řeholních komunit, domech bekyní (žen laiček žijících intenzívním duchovním životem) a hnutí „Božích přátel“.
(3) „Narození Boha v duši“ je jedním ze základních témat německé středověké mystiky. Významově je zřejmě velmi blízké „duchovnímu manželství“, o kterém mluví sv. Jan od Kříže. Termín duchovní manželství však asi lépe vyjadřuje vztah a ono vzájemné obdarování, které je typické pro nejvyšší stupně duchovního a mystického života.
(4) Srv.: Miloš Dostál, Martin Žemla (ed.): Jan Tauler, Propast k propasti volá, Krystal OP, Praha 2003, s. 84. (Citované dílo je základním pramenem, v němž se nacházejí nezkrácená kázání Jana Taulera v českém překladu. Obsahuje však pouze 18 z asi 90 zachovaných kázání. Pokud budu v citacích uvádět stranu, jde vždy o citaci tohoto díla. Několikrát ocituji i kázání do češtiny dosud nepřeložená. V tom případě se vždy jedná o mé volné překlady z italské edice: Marco Vannini (ed.): Giovanni Taulero, I Sermoni, Paoline, Milano 1997. Budu je citovat v běžně užívané formě V 1,2,3…, bez čísla strany. Několikrát bohužel půjde o citace vycházející z mých poznámek z četby Jana Taulera, u kterých již nejsem schopen dohledat citované místo. V takovém případě uvádím text v uvozovkách bez dalšího odkazu.)
(5) V 10, s. 90–91.
(6) V 16.
(7) V italském překladu, z kterého jsem pro svou neznalost němčiny nucen vycházet, se nachází spojení „patire Dio“. Patire má široký význam od trpět až k zakoušet. Zvolil jsem překlad „snášet“, neboť „patire“ se často používá pro vyjádření zkušenosti bolestné. V Taulerově slovníku toto „snášení Boha“ znamená dispozici oproštěného člověka, který v sobě samém nechává radikálním způsobem místo Božímu působení a vše přijímá od Boha. Jedná se o námět hojně zastoupený v německé mystice.
(8) Jednoduchost, zjednodušení jsou dalším častým tématem Jana Taulera. Jde o vyjádření zkušenosti člověka, jehož vše odkazuje na jediný Objekt – Boha, a jehož modlitba byla zjedno dušena – z mnohosti myšlenek k jednoduchému pohledu.
(9) Srv.: V 37, s. 118.
(10) V 37, s. 119.
(11) Za nejvýznamnější rýnsko-vlámské mystiky jsou považováni tři němečtí dominikáni Mistr Eckhart, Jan Tauler a bl. Jindřich Suso a augustinián z Vlámska bl. Jan Ruyesbroeck.
(12) V 3.
(13) Jan Tauler je silně inspirován sv. Augustinem, který ve své reflexi dochází k tomu, že Božím obrazem je duchovní složka člověka (mens). Dnes je zřejmě více přijímán výklad, že celý člověk je Božím obrazem. Domnívám se však, že Jan Tauler je někde na pomezí obou pojetí. Nejvyšší část duše je jistě nejvlastnějším „místem“ Božího obrazu v člověku, avšak pokud člověk toto místo objeví a žije z něj, dostávají odtud světlo i ostatní části.
(14) V 5.
(15) V 76.
(16) Obraz nesmírně drahý i sv. Janu od Kříže.
(17) Srv.: V 11, s. 98.
(18) Tamtéž.
(19) Slovo heretik je zde samozřejmě užito v analogickém smyslu. Běžně se jím rozumí člověk, který by zatvrzele popíral některý z nejzávažnějších bodů nauky katolické církve. Z kontextu je zřejmé, že Taulerovi nejde v tomto případě o věroučné názory, ale spíše o chybný celkový způsob, jakým člověk vnímá Boha, sebe sama, okolí.
(20) V 82.
(21) V 74.
(22) Byla slavena 8. května.
(23) Srv.: V 68.
(24) Jde o slovní hříčku, kterou kazatel občas provokuje učené teology, podle jeho názoru odtržené od reality. Rozlišuje „Lesensmeister“ – „mistry nauky“ a „Lebensmeister“ – „mistry života“, kteří učí cestám Božím i na základě vlastní zkušenosti.
(25) V 26.