Boží záměr s člověkem
V kázání, které je v edicích uváděno jako první, prosloveném na Boží hod vánoční, se Tauler zmiňuje o trojím zrození Božího Syna, které v tento den také slavíme. Kromě rození „v božské podstatě a rozdílnosti Osob“ a pozemského narození z Panny Marie zná mystik ještě rození, které „spočívá v tom, že se Bůh den co den a hodinu co hodinu vpravdě duchovně rodí v každé dobré duši milostí a láskou.“ (4) Dá se říci, že tato myšlenka bude, i když někdy vyjádřena jinými slovy, ústřední ve většině Taulerových kázání na nejrůznější biblické texty, čtené během liturgického roku, které však vždy budou vyloženy s poukazem na sjednocení člověka s Bohem a Boží zrození v člověku.
V desátém kázání takto parafrázuje Ježíšova slova z velekněžské modlitby: „Ať jsou s námi jedno, jako my jsme jedno, já v tobě a ty ve mně, ne spojeni, nýbrž dokonale jedno; ať i oni jsou jedno s námi, ne však přirozeností, nýbrž milostí.“ (5) Toto zrození skrze milost působí v člověku Duch svatý. Tauler klade velký důraz na otevřenost člověka, na jeho disponovanost pro přijetí Ducha a narození Boha v duši. Předkládá v tomto ohledu na první pohled až nelidské požadavky: člověk musí usebrat a obrátit všechny své síly, nižší i vyšší, aby tak došlo ke sjednocení všeho rozptýlení, musí hledat ve všem pouze Boha a nehledat útěchu jinde než v Bohu. Dále je potřeba osvobodit se od veškerého lpění a vlastnění a dojít radikální pokory, která se zcela otevírá Bohu a očekává vše pouze od Boha, bez nároku, že by člověk mohl něčeho dosáhnout pouze vlastními silami nebo vlastním přičiněním.
V kázání šestnáctém, kde Tauler komentuje verše Janova evangelia (16,7-15) a především Kristův výrok: „Je pro vás dobře, že odcházím. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde,“ vykládá tato místa ve smyslu, že je nutné, abychom prošli situacemi, kdy se nám Kristus bude zdát daleko a budeme zakoušet opuštěnost, bezútěšnost, neschopnost k jakémukoli dobrému dílu a budeme neteční, chladní, těžkopádní a zarmoucení. (6) Popis těchto bezútěšných stavů a pocitů se pak často opakuje, i když jinými slovy, i v řadě dalších kázání. Člověk v oněch chvílích nemá situaci ve svých rukou, moderními pojmy bychom mohli říci, že může zakoušet stavy blízké až jakémusi psychickému zhroucení, neboť Tauler varuje, že se může objevit i „nekontrolovatelný smutek“. Bůh však má situaci pevně ve svých rukou, žádá jen od člověka, aby se nechal přetvářet, očišťovat, aby byl ochotný „snášet Boha“. (7) Pokud k tomu člověk přivolí, dojde obdivuhodné proměny: mnohost se stane jednoduchostí, (8) utrpení radostí, rozrušení klidem a každá hořkost se promění v pravou sladkost.
Nastínili jsme tedy cíl, ke kterému Bůh touží člověka vést (ke sjednocení se sebou samým, k jeho vlastnímu narození v nás), i náročnou cestu, po níž se k tomuto cíli dochází (cestu postupného očišťování). A právě této cestě bychom se šířeji věnovali v následujícím bodě.