„Temná noc“ aktivní a pasivní
Je třeba zdůraznit, že Jan Tauler nepoužívá terminologii svatého Jana od Kříže a o aktivní a pasivní noci ve svých kázáních nemluví. Přesto se zdá, že rozeznává jakési dvě základní etapy duchovního putování. V jedné je aktivním člověk, který hledá Boha, v druhé Bůh, který hledá člověka. Zvláště patrné je to v kázání třicátém sedmém, v němž Tauler podává alegorický výklad evangelijního podobenství o ženě, která ztratila jednu stříbrnou minci (Lk 15,8a): „Jak probíhá toto hledání v člověku? Děje se v něm jednak způsobem činným, jednak trpným. Činné hledání spočívá v tom, že člověk hledá; trpné pak v tom, že je hledán.“ Aktivní hledání pak probíhá jednak „vnějškově“, což spočívá především v pěstování ctností, a jednak „vnitřně“; a toto vnitřní hledání spočívá v tom, že „člověk vchází do svého vlastního základu, do samého nitra a tam hledá Boha, jak nás sám o tom poučil, když řekl: ‘Království Boží je ve vás’. Kdo chce nalézt toto království – a to je Bůh s celým svým bohatstvím a ve svém vlastním bytí a přirozenosti –, ten ho musí hledat tam, kde je: v nejvnitřnějším základu, kde je Bůh duši daleko bližší a vnitřnější, než je ona sama sobě.“ (9)
Na toto hledání, které člověk vnímá jako hledání ze své strany, navazuje hledání z Boží strany: „Když člověk do takového domu vejde a hledá tam Boha, obrátí celý dům vzhůru nohama. Načež Bůh hledá zase jeho a obrací celý dům naruby jako ten, kdo něco hledá: to odhodí sem, to zas tam, až najde, co hledá. Právě tak je to s tímto člověkem: jakmile vejde do toho domu a hledá Boha v tom nejvnitřnějším základu, tu přichází Bůh a sám hledá člověka a celý dům obrátí naruby.“ (10) Nutnost tohoto Božího zásahu k tomu, aby se někdo mohl stát opravdu člověkem Božím – „vznešeným“, poukazuje jednak na nedostatečnost lidského nahlížení věcí, které musí dostat jakýsi Boží punc, a jednak na naprostou prvořadost pasivní askeze před aktivní, což je jeden ze zásadních aspektů spirituality rýnsko-vlámských mystiků. (11) V tomtéž 37. kázání Tauler upozorňuje, že jakmile „Bůh vstoupí do tohoto domu, do vnitřního základu, všechny způsoby a formy, v nichž se Bůh tak či onak představuje, jsou člověku odňaty a všechno je nadobro převráceno, jako by člověk nic z toho nikdy nepřijal“. Zde jasně spatřujeme prvenství askeze, kterou jsme nazvali pasivní: „V takovém převracení, pokud se mu člověk dokáže odevzdat, je doveden nevýslovně dál, než ve všech těch skutcích, způsobech a záměrech, které kdy byly vymyšleny a vynalezeny.“ Jak bude toto „převracení a vymetání domu“ prožíváno dramaticky, záleží na dispozici člověka. Tak ve svém kázání na Zjevení Páně (12) Tauler alegoricky vykládá význam darů, které mágové přinesli do Betléma. Myrha, která je hořká, je dávána člověku, když se odvrací od světa a obrací se k Bohu. Má zapudit každé zalíbení a zadostiučinění, které člověk nachází ve stvoření, neboť je třeba vyloučit každou „vlastnickou radost“. Tato myrha musí být hořká tím víc, čím větší bylo (nezřízené) přilnutí ke tvorům. Je to „hořkost přehořká“.