Otcovství

Vojtěch Kodet O.Carm.

Otče, tys poslal na svět svého jednorozeného Syna, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu. Ukaž svou otcovskou lásku také nám všem, kdo toužebně očekáváme tvou pomoc, a doveď nás k plné účasti na svobodě dětí Božích. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
V ten čas Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a rozumnými, zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otec nezná nikdo než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. A naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,25-30)
Nasloucháme-li evangelijnímu textu, mělo by se nám rozbušit srdce. Ježíš odkrývá největší tajemství svého vztahu k Otci. Byl bych rád, abychom si uvědomili, že naše srdce přesto nereaguje tak, jak má. Předmět naší úcty a pozornosti, totiž Boží otcovství, bývá častokrát pouhou přijatou skutečností: zvěstí, poselstvím. Snad nás občas i oslovilo, ale málokoho se asi dotýká do morku kosti každodenně.
Stačí však docela povrchní pohled na Ježíše, a všimneme si, že bylo-li něco, co ho rozechvívalo nade vše, byl to právě Otec a Synův vztah k němu, ale i Otcův vztah k nám a náš vztah či nevztah k Otci.
Ve svém životě si častokrát těch nejdůležitějších věcí paradoxně nevšímáme, a místa, která jsou předmětem největších útoků Božího nepřítele a našich největších hříchů, prostě nevyznáváme. Obvykle jsme totiž uchváceni hříchy, které nás nějakým způsobem ponižují, ztrapňují, nebo se nám jeví společensky nepřípustné. Z hlediska duchovního růstu i zpytování vlastního nitra či sebepoznání pak věnujeme pozornost okrajovým skutečnostem, zatímco podstatné a bytostné věci nám unikají.
Pokusím se nyní uvědomit si, kým je pro nás otec, a jak je otcovství, na prvním místě to Boží, v našem životě důležité. Je jedinečné a neopakovatelné. Svým způsobem můžeme říci, že existuje jen jediný Otec, a to Otec Ježíše Krista – Bůh. My všichni, kdo nějakým způsobem neseme jeho jméno – kněží i otcové rodin – se právem odvoláváme ke slovům apoštola Pavla, který říkal: I kdybyste měli tisíce vychovatelů, otců nemáte mnoho.
Většina z nás žije v manželství, anebo jsme všichni nějak zažili či nezažili svého fyzického otce, jsme konfrontováni se zkušeností lidského otcovství. Je to však pouhý odlesk a odraz skutečnosti Božího otcovství. K tomu se však nedostaneme tak snadno – právě kvůli své zkušenosti, která je někdy trapná, rozporuplná a – aniž si to uvědomujeme – podstatně nás od Otce odvádí.
Boží nepřítel ví lépe než my, jak je pro nás vztah s Otcem důležitý a snaží se, aby byl tento vztah od samého počátku našeho života systematicky narušován. Ví lépe než my, že teprve díky našemu vztahu k otci jsme schopni zdravě prožívat též všechny ostatní vztahy v našem životě, nejen v náboženské rovině – náš vztah k Ježíši Kristu, k Duchu svatému, k Panně Marii, ke svatým, k andělům – ale že jedině díky němu jsme schopni žít i všechny pozemské vztahy a konečně vztah k sobě samým. Proto je tento vztah tolik namáhaný a stresovaný.
Největší pokušení, které Ježíš prožil na této zemi, se netýkalo žádostivosti, ale útočilo na jeho synovský vztah k Otci, protože ten nesl celý jeho život, všechno to, co bylo na jeho lidství nejkrásnější. Boží nepřítel Ježíše na poušti několikrát oslovil: „Jsi-li Syn Boží…“ Proč zrovna takto? Protože potřeboval zpochybnit jeho základní identitu. Jenže Ježíš dobře věděl, že v lidském těle nemůže žít plnost lidství jinak než právě v synovském vztahu.
Nám lidem zvyklým různě se spolčovat se zlem, žít v kompromisu, zpochybňovat pravdy Božího slova, lidem velice citlivým a zranitelným právě kvůli zkušenosti nedostatku lásky ze strany nejbližších nepřipadá narušenost ve vztahu synovství vůči Bohu tak podstatná. Můžeme však zodpovědně prohlásit, že dokud si tuto skutečnost neuvědomíme jako naše největší pokušení, neznáme Otce ani sebe.
Naším největším hříchem je pýcha, v níž Otce nepotřebujeme a nemilujeme, nedotazujeme se denně na jeho vůli, nepřijímáme v životě všechno – tedy nejen to dobré – jako jeho nezasloužený dar. Životní postoj, v němž dokonce Otci vyčítáme a obviňujeme ho z mnoha životních nezdarů a skutečností, které nedokážeme strávit a přijmout, nás zpětně usvědčuje z toho, že stále ještě hledáme sami sebe a Boha potřebujeme jen jako doplněk svého „náboženského“ života.
Jsme zde proto, abychom se pod Ježíšovým vedením, v jeho následování a v moci Ducha znovu otevřeli nové a nezasloužené zkušenosti s jeho Otcem, který chce být a také zvláštním způsobem je osobním Otcem každému z nás – nejen jakoby, nejen duchovně, nejen v přeneseném smyslu, ale podstatně a úplně. Naše synovství je jedinou zdravou identitou nás lidí, pokud máme obstát v životě na tomto světě.
Zápas o Boží otcovství v našem životě a o naše synovství ve vztahu k Otci není vůbec snadný. Ježíš při něm prošel smrtí. Jeho největším pokušením bylo zpochybnění Otcovy věrnosti v Getsemane a na kříži – v těžkých životních okamžicích, kdy byl sváděn, aby vzal svůj život a záchranu světa do vlastních rukou. Je-li tento zápas náročný, počítejme s tím, že náročný bude i život duchovního dětství. Ducha dětství nelze dosáhnout vlastními silami, tím méně nějakou regresí k infantilitě, v níž bychom jaksi najednou „objevili tatínka“.
Život duchovního dětství je vysokou školou křesťanské spirituality. Duch dětství je totiž darem Ježíše Krista, je duší jeho života. Jiným slovem je to Duch svatý. Ježíšova cesta však není pohodlná ani laciná. Může ji nastoupit pouze ten, kdo je malý, kdo pozná, že sám ze sebe jí není schopen a přijme ji jako milost.
Proč je tak těžké přijmout Boha takového jaký je, a ztotožnit se s Ježíšovou zkušeností, v níž Pán před učedníky vyznává: „Velebím Tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce“? Málokdo dokáže dozrát k životní zkušenosti, v níž může prohlásit: Otec mi dal opravdu všechno. Spíše si po celá léta píšeme seznamy všeho, co nám Bůh vzal a možná teprve po dlouhé době přijdeme na to, že Bůh nebere ani neškudlí, ale dává. Jedině ve světle Božího slova a v následování Krista můžeme dozrát ke zkušenosti: všechno je mi dáno od mého Otce a pak definitivně vymazat všechny falešné představy, které se snažil Boží nepřítel cestou naší zkušenosti či slovy a zlobou druhých lidí vtisknout do našeho podvědomí. Podaří se nám rozlišit jednou provždy tyto představy jako iluze, zříci se jich a už se k nim nikdy nevracet, tak jak je to třeba udělat s každou modlou ohrožující náš život s Bohem?

Negativní zkušenost s Otcem
Pojmenování skutečnosti
Zažít, že jsme Boží děti
Potřeba modlitby
Neutíkejme z Otcovy náruče

Zpět