Potřeba modlitby
Dalo by se očekávat, že začneme hledat, jak se prolomit k Otci, jak najít zdravý vztah k Bohu, jak žít jako jeho milované děti. Říkám rovnou: bez modlitby to nejde. Můžeme být jakkoli uzdravení, svobodní a obdarování, můžeme sloužit druhým a mít veškerá charismata, ale nemáme-li lásku, která Ježíše v dlouhých nocích vtahovala do Otcovy blízkosti, neprobouzí-li v nás oddanost a neživí vnitřní zápas o vytrvání před Jeho tváří a věrnost, nebude se nám dostávat sil ani schopností. Budeme stále zápasit o vlastní identitu a motat se jen kolem sebe. Z Ježíšovy zkušenosti s Otcem v nejtěžších chvílích můžeme vytušit, že modlitba je cestou vedoucí k trvalému uzdravení a plnosti života. Musíme se jí učit.
Všichni jsme byli nějak uvedeni do modlitebního života – v lepším případě maminkou, tatínkem a panem farářem, v horším případě knihou nebo kázáním, ale jedno je jisté. Ježíš uváděl své učedníky do modlitby jako člověk – to nelze pominout – a také jako Boží Syn. Sdílel s nimi svého Ducha. Nejsme schopni modlit se k Otci bez Ducha Svatého, který v nás volá: Abba . Nemůže se v nás však modlit, pokud sami nevoláme totéž. Závisí to na nás i na něm. Veškeré naše pokusy o modlitbu nás nakonec mají dovést k nejdůvěrnějšímu vztahu, protože teprve modlitba k Otci dává duchovnímu životu řád.
Zpočátku se často lidé ptají: Pane faráři, vadí to, když se modlím hlavně k Pánu Ježíši? Jiná paní přijde a řekne, že se modlí k Panně Marii a třetí se modlí ke svatému Tadeáškovi…
Každý máme svého patrona, k němuž se modlíme, což je moc dobře. Navíc jsme většinou byli uvedeni do modlitebního života velice dětským způsobem („Andělíčku, můj strážníčku“). Jednoho dne však přijde chvíle, kdy zahlédneme Otce a začneme ho poznávat. Rozhodneme se k němu modlit a zjistíme zvláštní věc – že už že nám nedělá problém, ke komu se modlit, protože od vztahu k Otci se odvozují všechny ostatní.
Je-li zdravý náš vztah k Otci, je zdravý i vztah k Ježíši Kristu, k Duchu Svatému, ke svatým a andělům. Otcovo srdce je tak veliké, že se v něm všichni scházíme. Pochopíme tajemný Boží řád, který nás do něho vtahuje. Otec nás učí porozumět smyslu života, urovnává všechna nepochopitelná a neuchopitelná tajemství. Dává nám jistý krok a vytrvalost v následování Ježíše, i když jdeme temnotou, je zdrojem naší životní síly.
Proto je důležité neodkládat rozhodnutí žít s Otcem, milovat ho a volat jménem. Neoddalovat okamžik, kdy v nás Duch Svatý začne svobodně volat. Dovoluji si vám zaručit: řeknete-li denně jednou ze srdce Abba, nikdy se v životě neztratíte a začnete vnímat, že se něco podstatného ve vašem srdci dá do pohybu: vztahy se začnou uspořádávat, problémy začnou mizet, temnota postupně ztratí sílu a přitažlivost. Jednou denně ze srdce Abba, Otče.
Naučíme-li se modlit se k Otci, zjistíme, že se v nás modlí, volá, pláče a chválí sám Duch Svatý. Zatoužíme připojit svou modlitbu k modlitbě Ducha a pochopíme, že se Ježíš nemodlil celou noc k Otci jen proto, že si spolu měli co říci, jako dva zamilovaní, kteří stráví v rozhovoru celou noc a ráno mají pocit, že si toho večer musí ještě spoustu dopovědět. Jde o bytostný vztah. Zjistíme, že nemůžeme být bez něho a on bez nás. Tajemství záchrany člověka spočívá v pochopení Boží touhy po člověku, lásky a zájmu. Pochopíme-li, že Bůh nemůže bez nás být, vyhráli jsme a jsme zachráněni.
Od této chvíle se budeme celou svou bytostí snažit dělat Otci radost a neustále se vracet do jeho blízkosti. A – šalamounsky řečeno – na něho taky vyzrávat. Přeje si totiž, abychom to s ním „uměli“. Mnozí z vás žijí v manželství a víte, že malé děti dokážou vystihnout, jak to na rodiče zahrát, a někdy toho i pěkně zneužít. Ale jsou bezelstné a nechtějí nic špatného, touží jen, aby si jich tatínek všiml a vzal je na klín, aby se podíval na ten obrovský hrad, který jeho kluk postavil. Chtějí jen pochvalu a pohlazení od maminky a najdou si cestu, jak se k srdci rodičů dostat. To je moc krásné. A rodiče nejsou nikdy šťastnější než ve chvíli, kdy pochopí nevinnou lest svého dítěte, přeruší práci: máma nechá nádobí, táta zvedne hlavu od svých zpráv, všimne si děcka, které se mu škrábe na klín, a vědomě se ponoří do situace. Tehdy je dospělý člověk šťastný díky radosti svého dítěte.
Náš Otec chce z nás být šťastný, přeje si, abychom na něho vyzrávali a stále více mu dávali najevo, že toužíme po jeho pozornosti, chceme, aby se podíval na to, co děláme, aby vnímal, jak nám to myslí (nebo nemyslí), aby viděl každý náš rozbitý hrnek, protože On jediný si s tím ví rady.