Neutíkejme z Otcovy náruče
Velkým vítězstvím Nepřítele, který nás vede k ukrývání se před Bohem, je to, že nás hříchem na hony a léta odlákal z Otcovy náruče. Ježíš nás však učí znovu a znovu do ní utíkat zpátky. Není jiné cesty, než volat Abba, Otče. V jakékoli životní situaci není jiné možnosti, jak vyzrát nad zlem, které je chytřejší než my, a jak zvítězit nad hříchem, který se nás nechce jen tak pustit. Jak přemoci slabost, s níž musíme celá léta žít.
Je nesmírně těžké to pochopit, proto potřebujeme obrácení mysli. Je těžké tak žít, proto potřebujeme obrácení vůle. Je těžké tomu uvěřit a zakusit to, proto potřebujeme obrácení srdce. Vracíme se tedy znovu k tomu, čím jsme začali.
Prosme Otce, aby denně obracel náš pohled na život, nás samé, na něho a na církev. Prosme ho, aby obracel naše nitro, aby nám dal stálou odvahu k pravdě o nás, která bývá velmi bolestná. Máme-li však Otce, nemusíme se tohoto pohledu bát. Všichni jsme na tom víceméně stejně. To, co nám dává hodnotu, je právě vědomí, že máme Otce. Záleží na nás, jestli se jeho poznávání stane naší každodenní zkušeností, úsilím a hledáním.
Bývá na nás v církvi občas trapný pohled, když ústy vyznáváme, ale v srdci nevěříme a naše slova prozrazují sobecké zahledění na vlastní díla, aniž se staráme o Boží království. Že nemáme na mysli jako Ježíš jediné – Otcovu slávu.
Ač jsme takoví, přesto máme Otce. Ježíš nám k němu otevřel cestu, kterou místo nás nemůže jít nikdo jiný. Každý jdeme tu svou. Můžeme si navzájem pomáhat, můžeme dosvědčovat své zkušenosti a navzájem se povzbuzovat. My, starší muži, otcové duchovní i tělesní, můžeme dětem, mládeži i vrstevníkům pomáhat, aby jejich zkušenost s lidským otcovstvím nebyla zbytečně bolavá a dramatická. Můžeme se za sebe navzájem modlit. Avšak nejdůležitější je učit se v každé životní situaci modlit se s Ježíšem k Otci. Tady najdeme řešení všech našich problémů. Ty nespočívají v úspěchu či neúspěchu, v odlišných představách, ale ve skutečnosti, že sami nejsme tím, čím máme být. Stejné je to s podstatou našich hříchů, která nespočívá v naší činnosti ale v naší bytosti.
Nenechme si tuto nabídku vzít. Nebude snadné vytrvat. Ježíš prošel očistným ohněm zápasu na poušti, životními zkouškami až po tu v Getsemane a na Golgotě. Pro každého má Bůh připravené zkoušky jako nutnou součást cesty do jeho náruče. Nelze než jimi projít. Je zbytečné se litovat nebo strašit, je třeba jít – s voláním Abba, Otče na rtech. Jedině tento vztah nám může dát jistotu, že nezabloudíme.
Važme si každého slova, které Ježíš o Otci vyslovil, važme si všeho, co životem dosvědčil. Čtěme evangelium mezi řádky, pouhá slova nestačí. Za každým Ježíšovým výrokem o Otci je osobní zkušenost toho, který od Otce vyšel a k němu se vrací. Za každou větou se skrývá plnost jeho nasazení, jeho lidství. Pro Ježíšovy současníky muselo být nesmírně úžasné, když hovořil o Otci. Mluvíme-li o milované osobě, mluvíme jinak než o člověku, na němž nám nezáleží. Hovoříme-li o někom, kdo hýbe našim srdcem a na kom nám nesmírně záleží, je to jiné, než když klábosíme o politické situaci. Apoštolové pro nás zaznamenali slova. Abychom jim dobře rozuměli, je třeba, aby se v nás při jejich četbě Duch modlil: Abba, Otče. Pak v nás budou vyvolávat stále více vnitřního napětí a touhy mít Otce skutečně denně po své pravici, před svou tváří, za svými zády – slovy apoštola Pavla – v něm se pohybovat, v něm se hýbat, v něm být, k němu volat, v něm nacházet svou jistotu, abychom naše dnešní nadšené Abba, Otče dokázali jednou žít i v hodině své smrti.
Laskavý Otče, nejspíš neumíme žít tak, jak bychom měli. Pouze tušíme, že se nás do morku kosti týká to, co nám přinesl Ježíš, a přitom nás to přesahuje. Jeho životní zkušenost nás provokuje a vtahuje. Toužíme tě znát, toužíme tě milovat, toužíme tě poslouchat. Jakoby však na dně našeho srdce stále ležel strach, že je všechno ještě nějak jinak a že to nezvládneme. Prosíme tě, nauč nás žít synovství tvého Syna. Nauč nás žít s Tebou tak, jak s Tebou žil Ježíš. Nauč nás modlit se k tobě a milovat tě. Prosím, Otče, uzdravuj v nás skrze Ducha svatého všechnu bolest a zmatek, který do našeho života vnesli druzí lidé, životní události nebo náš hřích, abychom se stále více podobali tvému Synu a naše tvář zářila při pohledu na tebe, při myšlence na tebe, při slově o tobě. Drahý Otče, svět tě nepoznal, ale Ježíš nám dal tebe poznat. Dej, abychom zůstali věrni tvé věrnosti, abychom se naučili žít pod tvým láskyplným pohledem a na rtech měli denně zpěv našeho srdce – Abba, Otče. Amen.
Upravili Jindra Hubková a Radek Novák
Záznam přednášky P. Vojtěcha Kodeta O.Carm.
na X. katolické charismatické konferenci
v Třebíči v červenci 1999
z www.vojtechkodet.cz