Ježíšův životní styl

Třebaže nechci nikterak podceňovat otázku problematiky skutečně ověřitelných znalostí, jež máme k dispozici o historickém Ježíšovi z Nazareta, (1) rád bych se tomuto tématu spíše vyhnul, aby nás nezavedlo jinam, než kam bych rád směřoval svou úvahu. Jistěže není tak docela možné podrobně rekonstruovat Ježíšovu osobní spiritualitu, nebo, máme-li to vyjádřit jinak, jeho vlastní životní styl, avšak zvláště některé evangelijní údaje nám mohou nesmírně pomoci, abychom si o něm vytvořili přinejmenším rámcovou představu.
O jaké údaje se jedná? Zejména o takové, u kterých platí, že „ti, kdo poskytli svědectví (útvar tradice v podobě výroku, příběhu, hymnu, atd.), neměli na vytvoření takového textu zájem“. (2) V takovém případě se dá totiž vcelku logicky předpokládat, že svědectví je autentické a nesleduje předem zvolené cíle autorů.
Pro naši otázku, totiž ohledně Ježíšova životního stylu, je takovým příkladným svědectvím logion, který pochází se vší pravděpodobností z pramene Q a my jej nacházíme na dvou místech evangelií: v Mt 11,18-19 a v Lk 7,33n. Jde o výrok: „Přišel Jan, nejí, nepije, a říkají: „Má démona.“ Přišel Syn člověka, jí a pije a říkají: „Hle, žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků.“ Ale moudrost je ospravedlněna všemi svými skutky.“ (3)
Už ze samotného znění tohoto výroku o Ježíšovi je zřejmé, že „jej měl charakterizovat z nepřátelského hlediska, a přitom pouze ukazuje, jaký Ježíš opravdu byl“. (4) A právě v tom tkví velká hodnota uvedeného logia, neboť „je zřejmé, že jak ti, kdo je přeložili, tak ti, kdo je zařadili do rozsáhlejšího útvaru tradice, byli Ježíšovými stoupenci, kteří by si nikdy nevymysleli výrok, který Ježíše pomlouvá“. (5)
Stojí tedy za to věnovat tomuto kratičkému textu pozornost a porovnat jej s ostatními výpověďmi o vztahu mezi Janem Křtitelem a Ježíšem, neboť již tím začne vysvítat obraz Ježíšova životního stylu, jehož kontury mohou být pak následně dotvořeny dalšími úvahami, které s tématem souvisejí: o Božím království v životě a o poslání Ježíše Krista, jakož i o samotném znamení proměnění vody ve víno na svatbě v Káně.

Jan Křtitel a Ježíš

Je vcelku známou skutečností, kterou zde není třeba podrobně rozebírat, že vymezení úlohy Jana Křtitele vůči Ježíšovi, jak ji nacházíme v novozákonních spisech, je spíše plodem teologické reflexe prvotní církve než faktickým popisem stavu věcí za jejich života. (6) I v rámci samotného Nového zákona totiž nechybějí náznaky toho, že ještě v době formování prvních církevních obcí naráželi křesťanští misionáři tu a tam na existující společenství učedníků Jana Křtitele (srov. např. Sk 19,1nn.). Nejen z potřeby vymezit se vůči nim, ale také z vnitřní potřeby pochopit smysl Janova veřejného působení včetně křtu, který hlásal, byli křesťané nuceni v modlitbě a meditaci Písma hledat odpověď na otázku, kdo je Jan Křtitel a v jakém poměru ke Kristu stojí.
Nalezli ji v prezentaci Jana Křtitele jako Ježíšova předchůdce a tato tendence představovat ho v této pozici vykazuje v průběhu vzniku novozákonních textů stále rostoucí tendenci: zatímco v Markově evangeliu je pouze naznačena citacemi z proroků (Mal 3,1 a Iz 40,3 v Mk 1,2n.) a formulací Janova poselství (srov. Mk 1,7n.), (7) v Matoušově evangeliu už je k tomu přidán Janův rozhovor s Ježíšem před křtem, v němž se Křtitel snaží odmítnout Ježíšův požadavek být od Jana pokřtěn (srov. Mt 3,14n.). Lukáš pak navíc představuje Jana Křtitele jako Ježíšova předchůdce už v celém uspořádání svého evangelia dětství (srov. Lk 1-2), zejména pak v hymnu, jenž je vložen do úst archandělu Gabrielovi (srov. Lk 1,14-17), a v Zachariášově chvalozpěvu (Lk 1,68‑79, zvláště v. 76n.). (8) Ve čtvrtém evangeliu nakonec celý proces vrcholí, když je tam i „pohoršení“ samotné události Ježíšova křtu Janem Křtitelem zmírněno tím, že vlastní úkon křtu není explicitně uveden vůbec, zato Jan výslovně ukazuje na Krista jako na Božího beránka (srov. Jan 1,29-36). (9)
A právě ve značném kontrastu s touto církevní tendencí představovat Jana Křtitele jednoduše jako předchůdce Ježíše Krista stojí zmiňovaný Ježíšův výrok, který komentuje názory odpůrců na obě postavy. Máme před sebou text, v němž „jsou Jan Křtitel a Ježíš uvedeni jako dvě osoby na téže úrovni“, (10) a navíc jsou ukázáni jako nositelé odlišných způsobů života, které odrážejí odlišný hodnotový systém, ba odlišný pohled na Boha samotného.

„Přítel celníků a hříšníků“

První významnou skutečností logia je fakt, že zatímco Jan je kritizován pro svůj asketický život, který je považován za natolik přehnaný, že vede jeho odpůrce (se vší pravděpodobností farizeje a zákoníky) (11) k závažnému obvinění, že Jan Křtitel „má démona“ (Mt 11,18; Lk 7,33), Ježíš je naproti tomu kritizován pro svůj přátelský styk s veřejnými hříšníky a ten je opět vnímaný jako přehnaný a tudíž nepřijatelný, do té míry, že je Ježíš označen za „žrouta a pijana“ (Mt 11,19; Lk 7,34).
Jednou věcí je otázka samotných obvinění, kterými se zde nechci zabývat, (12) jinou záležitostí ovšem je, jak pravdivou výpověď v sobě tato obvinění, jakož i srovnání obou postav, skrývají. Jan Křtitel a Ježíš jsou vnímáni jako radikálně odlišní, ovšem na základě dvou různých, nesouměřitelných kritérií: Jan pro svou askezi, Ježíš pro svůj styk s hříšníky. Rozdíl mezi nimi proto nespočívá v tom, zda někdo jí a pije a jiný ne, tedy v askezi a sebezáporu, jak uvidíme ještě dále, nýbrž v tom, co vnímají jako své poslání a podle čeho se tedy také odpovídajícím způsobem chovají. (13) Právě proto Ježíš obě nařčení odmítá poukazem na moudrost, která je v obou případech, tedy i u Jana Křtitele, „ospravedlněna svými skutky“ nebo „dětmi“ (srov. Mt 11,19; Lk 7,34).
Důvod, proč vede Ježíš způsob života, kterým se vystavuje nařčení odpůrců, že je „žrout a pijan“, je tedy pravdivě vyjádřen onou druhou částí obvinění, se kterou neměl Ježíš jistě ani tu nejmenší obtíž se ztotožnit, i když asi jiným způsobem, než jak byla míněna jeho protivníky: „přítel celníků a hříšníků“ (tamtéž). Traugott Holtz výstižně poznamenává: „Obě části tohoto výroku jsou souvztažné, kamarádství s celníky a hříšníky se utužuje při jídle a pití“. (14)
Pro židy Ježíšovy doby, především pro farizejské kruhy, bylo ovšem takové společné stolování s celníky a hříšníky nesmírně pohoršující. Oni se řídili logikou, podle níž každý, kdo se zdržuje v blízkosti veřejných hříšníků, se vystavuje nebezpečí, že jimi bude nakažen. Mohli se přitom odvolávat na konkrétní texty Starého zákona. Stačí zde vzpomenout jen dvě citace ze žalmů. Ideální zákoník nejenže „nechodí, jak mu radí bezbožní“ a „nepostává na cestě, kudy chodí hříšní“, ale také „nezasedá ve shromáždění rouhačů“ (Žl 1,1). A stejně tak nevinný, který se dovolává Boží pomoci, argumentuje ve prospěch své věci tím, že „nesedává s falešnými lidmi ani se nestýká se zákeřníky; společnost zlosynů nenávidí a nedruží se k bezbožníkům“ (srov. Žl 26,4n.). Tato a jim podobná místa z Písma si zvláště zákoníci z řad farizeů vykládali skutečně tak, že se nesmějí vůbec stýkat s lidmi, které z různých příčin považovali za veřejné hříšníky. Ne náhodou si ostatně nechávali říkat „farizeové“ (perušîm), tj. „oddělení“. (15)

Ježíšova moudrost

Ježíš si tedy musel být velmi dobře vědom, že když bude stolovat s lidmi, kteří jsou v očích nejen farizeů, ale i obecně všech ortodoxních židů, považováni za veřejné hříšníky a kolaboranty s římskými okupanty, vyvolá tím dozajista vlnu odporu a kritiky. Proč tedy takto jedná? Jinými slovy: v čem spočívá jeho moudrost, na kterou se v závěru zkoumaného logia odvolává (srov. Mt 11,19; Lk 7,34)?
Ježíš se stýká s celníky a hříšníky „ne proto, že vykonávali povolání celníků, nebo že dělali to či ono, co platilo za hříšné, nýbrž proto, že jim bylo odpíráno společenství, a že jim, přestože jako všichni ostatní lidé toužili po spáse, byla spása upřena.“ (16) Tím se liší nejen od farizeů, nýbrž také od Jana, který „své židovské současníky konfrontoval s hrozícím Božím trestem, a tímto šokem hodlal dosáhnout jejich očištění“. (17)
Rozdíl mezi Janem Křtitelem a Ježíšem Kristem je tedy především rozdílem v jejich strategii přístupu k lidem, nikoli v záležitosti askeze. Právě proto je třeba chápat tvrzení, že „askeze se stala palčivou otázkou mezi Janem Křtitelem a jeho učedníky a Ježíšem a jeho společenstvím“, (18) jen v tom smyslu, že odříkání bylo pro svůj vnější, snadno postřehnutelný ráz, vnímáno oběma skupinami odlišným způsobem jako to první, nikoli ovšem to nejpodstatnější, co je charakterizovalo. (19)
Ježíš svou kritiku farizejského obvinění uvádí prostým podobenství ze světa dětí: hrálo se jim a ony netančily, naříkalo se a ony neplakaly. Je zřejmé, že Ježíšův životní styl odpovídá spíše hře a tanci než nářku a pláči, tím spíše, že Matoušova verze hovoří ve druhém případě přesněji o „bití se v prsa“ než o pláči, (20) což evokuje působení Jana Křtitele, vybízející Boží lid k pokání a kajícnosti.
Pro Ježíšovu moudrost je tedy charakteristická spíše hra a tanec, radost a veselí, než nářky a pláč, smutek a sklíčenost. Proto také jeho skutky (nebo „děti“, jak uvádí Lukáš, srov. 7,34) nesou tyto rysy radosti a veselí. (21) Ježíš vyhledává společnost celníků a hříšníků, stoluje s nimi a podílí se na zábavě, která je spojena s hostinami, jichž se účastní. Toto Ježíšovo počínání může někoho třeba i znepokojit a pohoršit, ale když domyslí, čeho je tu svědkem, bude spíše pohnut, neboť „již lidská stránka tohoto počínání je významná: Lidem, kteří byli ve své době vyděděni ze společnosti, je nabídnuta nová lidská blízkost. A to mužem, jehož vážnost nemůže být vposledku popřena ani těmi, kteří jej odmítají a chtějí jeho vážnost uvést v pochybnost právě poukazem na toto jeho počínání.“ (22)
Vnucuje se otázka, zda jsme ovšem v praxi schopni takového uvažování a jednání s druhými lidmi rovněž my, Ježíšovi učedníci. Nepodobáme se mnohem častěji spíše Janovým učedníkům, kteří znají jediný způsob života, totiž askezi, půst a kajícnost, ke kterému vybízejí poukazem na hrozbu Božího trestu, zatímco hodování a projevy radosti jsou jim od počátku přinejmenším krajně podezřelé? Nebo ještě hůře: nemáme v sobě něco z farizeů a zákoníků, kteří si zakládají na svém „spravedlivém“, bezúhonném chování, kterým si nárokují Boží uznání, zatímco jinými lidmi pohrdají jako horšími než jsou oni sami?

Pokračovat
Zpět na úvod