Ježíšova láska k pozemskému životu

Syn člověka: „Žrout a Pijan“ (Mt 11,19)

Pavel Vojtěch Kohut OCD

V Neapoli oddává farář chudé snoubence. V průběhu svatebního obřadu se strhne prudká bouřka, která trvá i po jeho skončení. Mladí novomanželé přijdou proto za farářem a vysvětlují: „Pane faráři, neměli jsme peníze na to, abychom si někde zamluvili sál na hostinu, a tak jsme chtěli svatbu oslavit venku pod širým nebem. Teď, když tak hrozně prší, nemáme kam jít. Nemohli bychom na chvíli zůstat tady v kostele a decentně si tu připít?“
Farář souhlasí, ale jen velmi neochotně, a vynutí si na svatebčanech slib, že to bude opravdu jen na chvíli a přiměřeně místu, kde se nacházejí.
Spokojení novomanželé otevřou tedy lahve s vínem a začnou si připíjet s pozvanými hosty. A protože venku nepřestává pršet a svatebčané jsou z italského jihu, nezůstane u jedné ani u dvou skleniček. Zábava se rozproudí, svatebčané začnou zpívat a tančit, a na slib už nikdo nemyslí…
To se ovšem nelíbí faráři, který nervózně přechází po sakristii sem a tam. Když to vidí kostelník, chce ho trochu uklidnit, a proto k němu přistoupí a pronese smířlivě: „Ale, pane faráři, klid! Nic tak strašného se neděje. Pán Ježíš byl přece také na svatbě v Káně, ne?“
„Ano, to máte pravdu,“ připustí rozčilený kněz, ale vzápětí vyhrkne: „Jenže tam neměli Nejsvětější svátost.“
Jde, pochopitelně, pouze o vtip, ovšem není na této anekdotě víc pravdy, než by nám bylo příjemné si připustit? Uvažujme: Nejsme často v zajetí podobného smýšlení jako onen neapolský farář? Neděláme tentýž křiklavý a nesmyslný rozdíl mezi historickým a svátostným Kristem? A není tato nedůslednost našeho uvažování a jednání nakonec dokladem hlubšího nesouladu, totiž, nesouladu mezi naším způsobem života a životním stylem Ježíše z Nazareta, jak ho známe z evangelií? Není možné, že by se náš život, alespoň v některých aspektech, na hony vzdaloval tomu jeho, a to navzdory veškerému našemu úsilí ho následovat a žít podle evangelia?
Těmi problematickými aspekty mám na mysli především náš vztah k radosti, oslavám a veselí, jakož i naše teoretické chápání a praktické prožívání askeze a sebezáporu. Nebo, chceme-li to vyjádřit jinak, náš vztah k životu jako takovému. Když někdy pozoruji, jak se jako křesťané chováme – a to zejména v kostelích, neboť tam je to zvlášť výrazně vidět, – zdá se mi, že by se Ježíš, přinejmenším tu a tam docela divil, kdože se to k němu hlásí jako jeho učedník a jakže to prezentuje jeho poselství, které se ne náhodou nazývá evangeliem, čili radostnou zvěstí.
Rád bych proto využil příležitosti tématu tohoto čísla naší revue, abych se ke zmíněné skutečnosti krátce vyjádřil. Věřím, že přitom nepůjde o nějaké „znásilnění“ tématu: jsem hluboce přesvědčen, že Ježíšova přítomnost na svatbě v Káně, i to, že právě zde poprvé zjevil svou slávu a jeho učedníci v něho uvěřili (srov. Jan 2,11), a to ne snad na základě zázračného uzdravení nebo dokonce vzkříšení z mrtvých, ale s ohledem na proměnění vody ve víno, není věcí pouhé příležitostné nahodilosti, nýbrž zřetelného Božího záměru, a do jisté míry také dokladem o Ježíšově životním stylu a jeho přístupu k životu vůbec. Nepůjde přitom o fundovanou teologickou nebo historicko‑biblickou studii, nýbrž o prosté duchovní slovo, inspirované biblickými údaji, jež si klade za cíl především „znepokojit“ ty z řad čtenářů, kteří by snad měli tendenci setrvávat bez hlubšího promýšlení věcí ve svých zažitých stereotypech. Kéž dá Pán, aby se mi tento úmysl podařilo alespoň zčásti naplnit.

Ježíšův životní styl
Ve službě Božího království
Ježíšovo „první znamení“

Zpět