Ve službě Božího království
Pokusme se hlouběji proniknout do Ježíšových motivací, které ho vedly k vedení životního stylu, který byl nejen pohoršlivý pro jeho okolí, ale často tak těžko přijatelný a napodobovaný námi, jeho učedníky.
V první řadě je třeba si uvědomit, že Ježíš nevyhledává společnost celníků a hříšníků proto, aby znepokojoval a pohoršoval. Nevyhledává ji ale prvořadě ani proto, aby se tito lidé necítili vyloučeni z lidského společenství (jak bylo výše uvedeno!), nýbrž především proto, že způsob jeho chování věrně odráží obsah jeho poselství: radostné zvěsti o Božím království a o tom, že Bůh je Ježíšův a náš Otec.
Ptáme-li se po smyslu Ježíšova rozhodnutí vystoupit z anonymity skrytého života v Nazaretě a začít veřejně působit, dojdeme bezesporu ke konstatování, že důvodem je mu evangelium o Božím království. „Výchozí bod je dán neoddiskutovatelným faktem, na kterém se shodují evangelijní texty: Ježíš započal svou samostatnou veřejnou činnost – poté, co se oddělil od Jana Křtitele – hlásáním, že se přiblížilo Boží království.“ (23)
„Obraťte se a věřte evangeliu“
Evangelista Marek popisuje toto Ježíšovo vystoupení slovy: „Poté, co byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje, hlásal Boží evangelium a říkal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“ “ (1,14n.). A třebaže je tu znění Ježíšovy programové formule se vší pravděpodobností výsledkem evangelistova redakčního rozšíření, (24) tato podoba v sobě nese důležitou výpověď i pro naši úvahu.
Jsem totiž přesvědčen, že výzvu „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu“ je třeba číst jako dvojici synonymních paralelismů, jež jsou tak typické pro semitský způsob vyjadřování, byť přítomný především v poezii. (25) To by ovšem v našem konkrétním případě znamenalo, že pobídku „obraťte se“ (metanoeîte) je třeba chápat ve smyslu „změňte smýšlení“ a že tato změna smýšlení nespočívá prvoplánově v ničem jiném, leč v tom, že člověk uvěří evangeliu, totiž radostné zvěsti o tom, že se naplnil čas, že se přiblížilo Boží království, že toto království začíná již nyní a zde.
Pak ovšem Ježíš nezahajuje své veřejné působení výzvou ke kajícímu postoji jako Jan Křtitel (srov. Mt 3,2.7-12; Lk 3,3.7-14.17-18; ale i náznak u Mk 1,4), nýbrž pobídkou k přijetí oné radostné (a pro mnohé třeba až neuvěřitelné) zvěsti, že Bůh je člověku na dosah, právě teď a právě tady. Pokání, askezi a kající způsob života, je třeba v Ježíšově hlásání vnímat až jako důsledek, jako výsledný účinek onoho zdarma daného Božího přiblížení se člověku v Kristu. (26) Správnost tohoto pojetí lze snadno doložit perikopou o Zacheovi: tento celník nese plody obrácení až poté, co s radostí přijal Ježíše z Nazareta do svého domu a uvěřil tak v evangelium, v radostnou zvěst, že se mu Boží království přiblížilo na dosah (srov. Lk 1,1‑10).
Ostatně tento radostný a nadějeplný charakter Ježíšova vystoupení potvrzují (každý po svém!) i ostatní evangelisté: Matouš klade na počátek Mistrova veřejného působení horské kázání, začínající blahoslavenstvími (srov. Mt 5,3-12), (27) Lukáš spojuje počátek Ježíšovy činnosti s kázáním v nazaretské synagoze, během něhož Pán ohlašuje naplnění Izaiášových příslibů ohledně jubilejního roku a první reakce jeho posluchačů je veskrze pozitivní (srov. Lk 4,16‑22, zejména v. 22). (28) Jan klade do začátku Ježíšova působení právě událost svatby v Káně, o níž budeme ještě uvažovat dále.
Ježíš tedy nenazývá své poselství, které přišel šířit, jen tak pro nic za nic evangeliem, radostnou zvěstí. Není to pro něj prázdný, frázovitý pojem, jak je tomu, bohužel, tak často u nás, jde skutečně o radostnou novinu, o dobrou zprávu, která naplní štěstím a radostí toho, kdo ji přijímá. Jde o zvěst, že se Bůh ujímá vlády v lidských životech, že se činí blízkým každému člověku bez rozdílu a to právě v život milujícím rabínovi z Nazareta.
Až zde lze do hloubky porozumět tomu, co činí Ježíš, když stoluje s celníky a hříšníky: jeho lidská blízkost „vyvrženým“ a „psancům“ je poselstvím o Boží blízkosti všem. „Tím, že celníkům a hříšníkům otevírá společenství, jsou tito s konečnou platností přijati do společenství Božího. Tak je třeba i tomuto počínání rozumět jako projevení Božího království.“ (29)
Podobenství o Božím království
Ježíš se ale neomezuje na hlásání příchodu Božího království, snaží se rovněž své posluchače uvést do jeho tajemství. K tomu si vypomáhá především celou řadou podobenství, která mají lidem pomoci porozumět, co se za označením „Boží království“ skrývá.
Už zběžné přemítání o těchto podobenstvích ledacos vypovídá o Ježíšově pozorovací schopnosti a o jeho lásce k pozemskému životu, k nejobyčejnějším a nejvšednějším skutečnostem každodenní reality. Pomysleme jen na podobenství o hořčičném zrnu (srov. Mk 4,30-32 a par.), o kvasu (srov. Mt 13,33 a par.), o rozsévači (srov. Mk 4,3-9 a par.), o plevelu (srov. Mt 13,24-30), o dvou synech (srov. Mt 21,28-31), o ztracené ovci (srov. Mt 18,12-14 a par.) a drachmě (srov. Lk 15,8-10), o skrytém pokladu a vzácné perle (srov. Mt 13,44n.) nebo o síti (srov. Mt 13,47). „Podobenství, vyprávěná Ježíšem, ráda kladou otázky tomu, kdo jim naslouchá. Nechtějí vnutit pravdu „zvenčí“, nýbrž přivést posluchače k volbě, která vyvěrá z jejich zkušenosti života.“ (30)
Zvláštním způsobem přibližují tajemství Božího království ta podobenství, v nichž hraje významnou úlohu společné stolování: podobenství o hostině (srov. Mt 22,1-10 a par.) a o svatebním šatu (srov. Mt 22,11-14), o milujícím otci a jeho dvou synech (srov. Lk 15,11‑32), (31) o boháči a Lazarovi (srov. Lk 16,19-31) nebo o desíti pannách (srov. Mt 25,1‑13). V těchto příbězích je Boží království představováno jako hostina, mnohdy přímo svatební hostina. Je jasné, že tím Ježíš navazuje na starozákonní tradici, zejména prorockou a sapienciální, které představují mesiášskou dobu jako hostinu, přichystanou Bohem (srov. např. Iz 25,6; 65,13; Přís 9,1nn.). Hostina a společné stolování byly totiž (a to nejen pro Izraele) vždy synonymem radosti ze života; Ježíš, který přišel hlásat radostnou zvěst, této skutečnosti využívá a ohlašuje, že mesiášský čas radosti je zde!
Proto také Ježíš přijímá pozvání na hostiny, a to nejen od veřejných hříšníků, jako byl Levi (srov. Lk 5,29), ale i od farizeů a zákoníků, jako byl Šimon (srov. Lk 7,36.40). Dává tím najevo, že doba mesiášské radosti nastala. Je to ostatně právě při této příležitostech hostin, kdy Ježíš pronáší celou řadu důležitých poučení, včetně některých svých podobenství (srov. např. Mk 2,17 a par.; Lk 7,36-50 nebo 19,1-10). Je proto víc než pravděpodobné, že vlastním kontextem zvláště výše uvedených podobenství, v nichž se objevuje motiv stolování, byla právě hostina. A „fakt, že Ježíš zvolil právě příležitost požívání pokrmu s lidmi k tomu, aby jim poskytl některá ze svých nejdůležitějších ponaučení, není náhodný. Existuje totiž úzký vztah mezi tím, co znamená jídlo, a Ježíšem ohlašovanou spásou, nakolik obojí s sebou nese usmíření osob jako důsledek a známku usmíření s Bohem“. (32)
Ježíš – podobenství o milujícím Otci
Ježíšovo stolování s lidmi všeho druhu a jeho hlásání Božího království jako hostiny nás přivádí nakonec k tomu, co je prazákladem jeho pozemské existence: k lásce k Bohu, který je jeho milujícím Otcem. Tam nachází celé poselství evangelia, radostné zvěsti, svůj definitivní smysl.
O tom, jakým způsobem vykresluje Ježíš Boha jako milujícího Otce, by se dalo pojednávat velice zeširoka, z mnoha různých pohledů a na základě celé řady evangelijních textů. Zůstaneme-li pouze u již zmíněného podobenství o milujícím otci a jeho dvou synech (srov. Lk 15,11-32), budeme mít výhodu, že se naše pozornost nerozptýlí na četné aspekty tématu a navíc se budeme pohybovat ve vlastním kontextu celé naší úvahy: Ježíšova styku a stolování s hříšníky (srov. Lk 15,1n.) a jeho zdůrazňování radosti ze společné hostiny (srov. Lk 15,23n.).
Postava otce z podobenství, která má představovat jednání samotného Boha, je charakterizována především třemi prvky: takřka neuvěřitelnou mírou respektování svobody člověka (srov. v. 12), něžnou a účinnou láskou k němu (srov. vv. 20.22-24.31n.), a nelíčenou radostí z jeho návratu (vv. 23n.32). (33) Otec se milosrdně sklání k oběma synům, má s nimi obdivuhodnou trpělivost a aktivně předchází jejich vlastnímu jednání. Nezištnost jeho lásky jde až za hranice únosnosti, takže jako „marnotratný“ se nakonec jeví on sám, nikoli mladší syn!
A toto Boží otcovství, vyjádřené především symbolem hostiny, onoho vykrmeného telete, jež je zabito (srov. vv. 23.27.30), aby mohla zavládnout Boží radost, (34) se dokonale odráží v chování Ježíše z Nazareta, který „přijímá hříšníky a jí s nimi“ (Lk 15,2). Již roku 1956 k tomu napsal Ernst Fuchs: „Není to tedy tak, že teprve podobenství objasňuje Ježíšovo jednání, ačkoli se jím Ježíš hájí, nýbrž naopak Ježíšovo jednání objasňuje Boží vůli podobenstvím, které lze odhalit v Ježíšově jednání.“ (35) Tím byl položen základ pro christologickou tezi, že Ježíš je osobním podobenstvím Boha Otce v celé své pozemské existenci (Schillebeeckx, Jüngel, Schweizer…). A třebaže samotné vyjádření teze má svá dogmatická úskalí, (36) nic to neubírá na pravdivosti toho, co se jí chce vyjádřit: že totiž Ježíš svým životním stylem, onou „moudrostí“, kterou ve svém chování zvolil (Mt 11,19; Lk 7,34), je zjevením Boha Otce, Boha, který se raduje pokaždé, když se člověk otevře důvěrnému společenství s ním.
Právem proto lze i na Ježíše jako na „podobenství Boha“ obecně vztáhnout to, co Joachim Jeremias píše s ohledem na podobenství o milujícím otci a jeho dvou synech: „Je vyprávěno lidem, kteří se podobají staršímu synovi; tedy lidem, kteří se pohoršují nad evangeliem. Musejí se cítit zasaženi ve svědomí, když právě jim Ježíš říká: Láska Boží k jeho ztraceným synům je tak velká, zatímco vy jste tak chladní, sobečtí, nevděční a jistí sami sebou. Buďte i vy milosrdní! Nebuďte tak tvrdí. Duchovně mrtví jsou vzkříšeni, zatoulaní se vracejí domů. Mějte tedy i vy účast na této radosti!“ (37)
Starším synem býváme často my, pravidelní návštěvníci bohoslužeb, kteří tak snadno podléháme pokušení uvěřit ve vlastní spravedlnost a s pohrdáním nebo přinejmenším podezřívavostí se díváme na ty, kdo odešli daleko, na ty, kdo v minulosti pohrdli otcovským domem. Jenže v Ježíšově podobenství jsou právě tito lidé – pochopitelně, za předpokladu, že se otevírají Božímu odpuštění – již zpátky v otcovském domě, kde vládne radost nad jejich návratem, zatímco my, kteří jsme v pozici staršího syna, nemáme vůbec jisté, zda vstoupíme také. To předpokládá, že uznáme oprávněnost Otcovy radosti a smíříme se se svými „nezdárnými“ bratry.