Druhý rozhovor
28. září 1666
Nechal jsem se vždycky vést čistou láskou k Bohu bez sobeckých vedlejších úmyslů. Od té doby, co jsem se definitivně rozhodl učinit cílem svého konání jedině lásku k Bohu, vím, proč jsem na této cestě tak šťasten. Je už pro mne štěstím, jestliže z lásky k Bohu zvednu jen stéblo slámy ze země. Při všem hledám jen Jeho a nic jiného, dokonce ani jeho dary.
Dlouho mě trápila myšlenka, že jsem zavržen. Tato myšlenka se ve mně uhnízdila tak pevně, že by mě byl žádný člověk na světě nemohl přesvědčit o opaku. Nakonec jsem se však rozhodl modlit se odhodlaně k Bohu: oddal jsem se duchovnímu životu – jen z lásky k Tobě, Bože. Usiloval jsem stále o to konat všechno kvůli Tobě. Ať se se mnou teď stane cokoli; ať budu zavržen nebo spasen; chci provždy pokračovat v tom konat všechno z čisté lásky k Tobě. Zůstane mi pak aspoň toto jediné; že až do své smrti neudělám nic jiného, než že Tě budu milovat. Tato úzkost srdce mě svírala čtyři roky a já jsem v té době mnoho trpěl.
Od té doby jsem vedl život ve svobodě a v trvalé vnitřní radosti. Své hříchy jsem postavil mezi sebe a Boha a tím jsem mu dal najevo, že nezasloužím jeho milost. Ale Bůh mi ji přesto nepřestává bohatě a plně udělovat.
Abychom si zvykli na stálý styk s Bohem a na to, abychom dělali všechno, co konáme, před Jeho tváří, musíme se k Němu z počátku houževnatě znovu a znovu obracet. Po určité námaze brzy shledáme, jak v nás Jeho láska začíná působit a vede nás k nové lásce, která pomáhá překonat každou obtíž.
Po dnech radosti života, kterou mi Bůh daroval, očekávám teď natřesenou míru utrpení a křížů. Nejsem z toho ale smutný, protože dobře vím, že mi Bůh neodepře svou sílu, abych snášel, co mi pošle. Sám ze sebe nejsem schopen ničeho.
Mám-li příležitost udělat něco dobrého, obrátím se dětinně k Bohu a řeknu mu: Můj Bože, nedokážu to, když mi nepomůžeš. Tak se modlím a dostanu pak sílu shůry – víc než dost.
Jestliže jsem pochybil a nesplnil své povinnosti, vyznám před Bohem svoje chyby. Řeknu mu docela jednoduše: Pane, když mě ponecháš mně samotnému, nebude to nikdy lepší. Jen Ty můžeš zabránit mým pádům a jen Ty můžeš napravit, co je ve mně zvrácené. Pak už si s tím nedělám starosti. S Bohem se člověk musí stýkat s největší jednoduchostí, hovořit s Ním upřímně a otevřeně a žádat Ho o pomoc ve všem, co se nás týká. Nikdy nám ji neodepře. Udělal jsem s tím častou zkušenost.
Před nějakým časem mě poslali do Burgundska, abych tam nakoupil víno pro náš klášter. Byl to pro mne obtížný úkol, protože v obchodních věcech se ani trochu nevyznám a také proto, že jsem chromý na jednu nohu. Přesto jsem si s tím nedělal starosti a s nákupem vína jsem si hlavu nelámal. Řekl jsem Bohu: Pane, to je Tvoje záležitost, musíš ji vyřídit. A shledal jsem, že ta věc byla vyřízena dobře. Loňského roku mě poslali se stejným úkolem do Auvergne. Nemohu říci, jak se to všechno seběhlo. Vím jen tolik, že celá věc dopadla zase dobře.
Tak tomu bylo také, když jsem konal službu v kuchyni – byla to práce, proti které mám od přirozenosti ten největší odpor. Když jsem si ale navykl konat všechno z lásky k Bohu a prosit Ho při každé příležitosti, aby mi dal milost pro zdárné vykonání každé práce, připadalo mi v těch patnácti letech, co jsem byl zaměstnán v kuchyni, všechno snadné.
Právě tak šťasten se cítím teď při práci v ševcovské dílně. Ale i zde jsem ochoten kdykoli skončit svou službu, neboť mám radost ze všeho, kde jsem a co dělám. Dělám všechno, i ty nejmenší maličkosti, z lásky k Bohu.
Čas vyhrazený pro modlitbu se pro mne nikterak neliší od ostatního času. Modlím se sice ve stanovenou dobu tak, jak to nařizuje představený. Nepotřebuji však zvláštní hodinu pro modlitbu a taky bych o ni nikdy nepožádal, protože mě ani největší nápor práce nemůže rušit ve styku s Bohem.
Protože znám jen jednu povinnost, milovat ve všem Boha, a protože se to snažím dělat, nepotřebuji duchovního „vůdce“, který by mě k tomu vedl. Potřebuji ovšem zpovědníka, aby mě rozhřešením zbavil hříchů, neboť pociťuji velmi silně vážnost svých hříchů. Nezbavují mě však odvahy. Vyznám je před Bohem, neobhajuji se před Ním a nesnažím se je nějak omluvit. Když jsem se tak Bohu vyznal, vrátím se pokojně k obvyklým cvičením v lásce a zbožnosti.
Když mě něco tíží, neptám se nikoho a nejdu se vyzpovídat. Ve světle víry vím, že Bůh je všude kolem mne. Nacházím útěchu a pokoj, když všechno, co dělám, konám před Jeho tváří, a to s jediným přáním, aby se to Jemu líbilo, jinak ať se děje cololi.
Neužitečné myšlenky všechno kazí. Jimi začíná každé zlo. Musíme je se vší rozhodnosti odmítat, jakmile zpozorujeme jejich vlív na práci, kterou právě konáme, nebo na naše nitro. Obraťme se v takovém případě zase ve vší prostotě k Bohu. Zpočátku jsem se v čase vyhrazeném modlitbě nezabýval ničím jiným, než že jsem bojoval proti rozptylujícím myšlenkám. Ale upadal jsem do nich znovu a znovu. Nikdy jsem nedokázal soustředit svou zbožnost na Boha pomocí zvláštních cvičení a pravidel, jak se to často dělává. I když jsem se zpočátku dlouho pokoušel ponořit se tímto způsobem do Boha, později jsem toho nechal, aniž bych mohl říci, jak k tomu došlo.
Všechna tělesná umrtvování a duchovní cvičení jsou neužitečná, jestliže nenapomáhají k tomu dosáhnout láskou spojení s Bohem. Znovu a znovu jsem se s tím setkával a znám proto nejkratší cestu, která vede přímo k Bohu: konat všechno z lásky k Němu.
Je třeba rozlišovat mezi skutky rozumu a skutky vůle. Co před Boží tváří konáme rozumem, platí u něho jen málo. Co mu podrobujeme vůlí, platí u Něho velmi mnoho, ba je vším. Naším jediným úkolem je milovat Boha a radovat se z Něho.
Všechny způsoby umrtvování nemohou zahladit jediný hřích, jestliže v nich nepůsobí láska k Bohu. Očekávejme stále, bez velké úzkostlivosti, odpuštění hříchů pro krev Ježíše Krista, usilujme o to milovat Ho ze všech sil a z celého srdce. Zdá se, že Bůh projevuje svou lásku největším hříšníkům jako zvláštní znamení svého nezměrného milosrdenství.
Co může tento svět poskytnout, pokud jde o utrpení nebo radost, je nic ve srovnání s tím, s čím jsem se setkal v duchovním světě, ať jde o bolest nebo radost. To se nedá vůbec srovnat. Duchovní věci, které jsem zažil, jsou tak veliké, že už nemám žádné pozemské starosti, že už mě netísní žádný strach tohoto světa. Znám jen jedno a miluji jen jedno: Boha. Jen po jednom toužím a jedno si přeji: nikdy se proti Němu neprohřešit. Nestává se mi, že bych trpěl vlastními výčitkami. Jestliže jsem pochybil, přednesu své chyby Bohu, jakmile jsem je poznal. Řeknu Mu: Pane, tohle je moje dílo. Ani v budoucnu nesvedu nic lepšího, jestliže mi nepomůžeš! Když žádné chyby nenajdu, poděkuji Bohu, protože vím, že to ve mně působila jen Jeho milost.